Milan Ohnisko se narodil v létě 1965 v Brně, na jaře 2012 se přestěhoval do Prahy. Živí se čtením a psaním, kterýchžto dovedností nabyl na základní škole.
Dosud vydal: Mé erbovní zvíře je strom (Druhé město, 2015), Oh! Výbor z básnického díla 1985–2012 (editor Ondřej Hanus; Barrister & Principal, 2012), Nechráněný styk (Druhé město, 2012), Azurové inferno (Větrné mlýny, 2009), Love! (Druhé město, 2007), Býkárna (spoluautoři Michal Šanda a Ivan Wernisch; Druhé město, 2006), Milancolia (Petrov, 2005), Vepřo knedlo zlo aneb Uršulinovi dnové (Petrov, 2003), Obejmi démona! (Petrov, 2001).
Uvedené básně jsou ukázkou z jeho nové sbírky Světlo v ráně, která brzy vyjde v nakladatelství Druhé město.
(Foto: Veronika Husů)
Večer
Kombinézy na šňůrách se třpytí jako stříbro
slunce padá volným pádem na neznámé místo
Hladové oči hledají hladové oči
Keramická ruka odemyká dveře
hlas říká tudy
Dům
Zdi domu, kde strašilo, byly prosáklé úzkostí jako fáč hnisem.
Vyvrácené postavy… Náhle se zjevovaly v opuštěných chodbách a zase mizely na vysokých schodištích. Některé jezdily na kolečkové židli; nepěkně se smějíce odhalovaly bezzubé dásně. Jiné, ještě horké a plné šťáv, se v koupelně otvíraly vším, co bylo po ruce, a vztekle funěly.
Správce byl hodný a nepil. Občas v zrezlém sudu topil koťata.
To seběhli se mladí staří a bylo veselo.
Někdo vytáhl ze skříně mandolínu, jiný zařízl slepici.
Šrouby ve sklepě voněly olejem.
Z klíčové dírky vycházelo světlo.
A v noci nad postelí vedl anděl malého hocha po úzké
lávce nad strašnou propastí.
Obraz se houpal jako osud.
Ten chlapec měl blonďaté vlasy.
1971
Stojíš dole na chodníku
a máváš
Za oknem vykroucené město
Ticho jak
v urně sebevraha
Tvoje záda jdou rovně
Roztírám nosem
sopel po skle
Vltava
Zkouška sirén
a po ní ticho
jako v němém filmu
Vrátná si sladí čaj
a ladí rádio
Klapání podpatků
Ničí parfém
Nad řekou letí labutě
po nebi plují šedé mraky
Mnoho jich po cestě zahyne
Ukradená báseň
Odkládám brýle
abych si mohl
nasadit jiné
Ne už polibte si
ale polibte se
Ubýváme
Vřes za oknem
je tak jemný
Autorské čtení
O ženu a župan
dělím se jen nerad
řekl výhružně
ten starý mořský vlk
a z legrace sevřel
ruku v pěst
Smích publika
O několik měst dál
jeho ženu
právě svlékal
nějaký muž
a na sobě měl
jeho župan
Umírali jsme smíchy
Saň
Dává k lepšímu, jak dceru, tříletou, prohodila skleněnou výplní. Prý ji malá fakt už vytočila. Taky sem ju za trest ostříhala dohola, směje se a vyfukuje kouř. Chci odejít, ale to už otvírá víno a nabízí tykání. Po třetí sklínce to děláme.
Černá kronika
Jsem osamělý
přiznal se během výslechu
zadržený důchodce
k nastražení bomby
a do protokolu následně uvedl:
Jmenuji se Votýpka, ale od dětství
neřekne mi nikdo jinak než Votýpka
Počat byl jsem v kukuřici
nebo se to aspoň šeptalo
otec nosíval prý za kloboukem
snítku levandule
Má cesta vinula se zvláštně
to mohu podepsat. Mechem
bloudil jsem vysokým jak domy
jako Himaláj...!
A co je u vás nového
povíte mi příště, milí páni
Nyní musím už jít
podojit kozu
restartovat router
vypít si šálek šípkového čaje
neboť jsem osamělý
Konec světa
Krouží kolem mě. Šermuje rukama. Chce mně ublížit? Snažím se zachovat klid. Zdá se, že ho to dráždí.
„V žádném okamžiku svého života jsem neuměl žít líp. Ale to nikdo, ani ty,“ chci mu říct. Sotva však otevřu ústa, promění se v suchý, průsvitný list s jemně narůžovělým žilkováním. Tohle není on. Nebo je? Zvednu ho z chodníku a zblízka si ho prohlížím. Leží mi nehnutě v dlani. Vypadá jako mrtvý motýl. Položím ho opatrně do trávy. Platany. Letná. Támhle je kolotoč. Když jsem byl malý, tak přece… A tady jsem potkal svou první ženu. Nebo to bylo jinde? Je šero, skoro už tma. Náhle mne zaplaví oslepující světlo. Z neidentifikovatelného létajícího objektu vylétávají sněhobílé sovy. Tři, čtyři… pět! Jsou překrásné. A veliké! Nemají co do činění s Řeckem, Římem, Řípem, s nižádným trmácením a lopotou.
Krouží kolem mě. Je to chvíle, na kterou jsem celý život čekal. Mlží se mi oči. Nevím, co bude dál.
