Jonáš Zbořil (* 1988) je moderátorem Radia Wave, stanice Českého rozhlasu, kde také spolumoderuje a připravuje pořad Liberatura. Časopisecky poprvé publikoval v roce 2007 v Divokém víně. Později se jeho texty objevily například v Hostu, v Almanachu Wagon, Psím víně, Tvaru, v antologii Nejlepší české básně 2009. Kromě psaní se věnuje hudbě, hraje s kapelami Sundays on Clarendon Road a Steakhouse Orchestra. Básně a další texty publikuje na blogu fromfargo.tumblr.com. Tolik profil autora na webu nakladatelství Host.
My přinášíme 5 novinek z tvorby Jonáše Zbořila (prvních pět básní) a 5 textů z jeho debutu, sbírky Podolí, vydané v Hostu 2014.
příběh
zvedá se vítr
a světla v oknech svítí víc
jako o pomoc
odtahuji věci podél oken
a trochu jsem v rozpacích
v předklonu v papučích
že zrovna teď chceš abych napsal báseň
tak mě to překvapí
v předklonu nad pohovkou
jako bys mi na záda
položila vázu
earth 2.0
v koupelně to po tobě voní
taška s kosmetikou
má rozevřená ústa
že by tě polkla
objevili novou planetu
s pracovním názvem earth 2.0
říkám ti před spaním,
pro tebe to nic nemění
já mám pocit
že už brzo budeme jíst nové druhy masa
chlácholit se
že je to ve vroucí vodě
nebolí
tebe bolí
absurdně malé nohy
pocit, že jsi příliš těžká
strach ze samoty
z postele
a malých živočichů
kteří nikdy nepochopí koncept
kosmetické taštičky
svalbard global seed vault
poslední semena macešky
se ztratila u malešic
je to tragédie
tvrdil biolog
na pozadí národního muzea
největší tragédie svého druhu
nejdelší skluzavka ve střední evropě
bavorsko nic půjčit nemohlo
nebo nechtělo
a v grónsku už tolik let
kobaltová deska nebe
zející rána vrat
a místo krve iris
acechát
face time
opustil jsem tě kašlajícího do telefonu
subakord místnosti
prekuse dělal glitch
slabého připojení
všenorům svítily na krku perly
za kopcem svítila praha
sebevědomě
všechno je přece tam
stavěli jsme nástroje
tys odklikával svět
po smrti kamaráda
když jedeme do hospody pouštíme desky v autě
všechny ty étericky riffy
budou znít nepatřičně
až je nebudeš prožívat
po kolika dnech tě najdem
co budeš mít na sobě
sova
v náručí ti umřela sova
zaryla drápky do hrudi
roztáhla křídla
tvoje titěrná osoba
nese v náručí smrt
konejšivě
v hospodě o tom mluvíš
se smíchem
drobní savci jsou jako kytky
říkáš
po sedmém pivu v jednu rano
křičíte na sebe historky o mrtvých zvířátkách
sama jsi drobný savec
a malí savci
se celý svůj život v kleci
strašlivě snaží utect
uprostřed města je druhé město
smyl jsem
tvoje poslední dotyky z kůže
plynoměr začal cvakat
tajné vzkazy
uprostřed města je druhé město
složené z trubek
stínů
a z prachu
a s prsty s bříšky z plynoměrů
zkoumá vnitřky koupelen
do bytů s přebytky dechu
druhé nepřítomné osoby
klade vajíčka malých smítek
trubek
a tmy
pražského povstání
můj spolužák se zbláznil
domy u pražského povstání
jeden druhého čenichají —
voní to kamením
a ještě trochu cítí
úzký rovný strach
ve sklepech se schovávají choří
z průčelí jim hrozí lvi
výlet
ruzyňská věznice se vynořila
z odpoledních par
zavěsili jsme se
do opuštěných klepadel
a měli se a měli
dozorčí věž
máchala oblohou
v břichu mě začalo svírat
až si přijdou pro dluh —
smáli
že jsme se moc smáli
ada fejfarová a pes orlov
jako tečka na konci věty
zdůrazněná rozmáznutím
pohled omluvený do zatáčky
kde ve sněhu leží znetvořené tělo
našich rozhovorů
pomlky místo očí
dva nože rozkrajující větu
„já už jdu domů a ty —“
procházka okolo lhostejnosti
sněhem v chaberských polích
odpoledne
možná neděle
temné vody
Bazén v Podolí. Máma je ve svým živlu, protože se konečně
může hejbat, dostává svobodu po těžkym dni v práci.
Neřiká teď: musim zhubnout; hubne. Už nejezdíme na
výlety na kolech, já, máma a brácha. Ale aspoň chodíme
plavat. I v zimě, a pořád ven. Jsme tu, tak jako všichni
ostatní, abychom dostali svůj díl klidu mezi opakujícími
se nádechy, šploucháním vody, výdechy. Protože my
máme rádi, jak se pražské noční zvuky mění v nevinnej
šum, tady v tom úzkým údolí podolskýho bazénu.
Jak se blížíme k druhýmu konci, všimnu si dvou starších
kluků, co plavou proti nám. Ksichtěj se a něco si povídaj,
až se konečně přiblížej k mámě. Jeden z nich sykne:
„Paní, překážíte.“ Máma tiše odpoví: „Tak pardon.“ A ten
druhej povídá: „No, možná že byste měla zhubnout, paní.
Možná že byste sem neměla chodit, když ste tak obézní.“
A všechny ty „paní“ mě matou, protože se nemůžu rozhodnout,
jestli jsou ty kluci zdvořilí, nebo ne a jestli maj
právo tohle o mý mámě říkat. Neměli používat to „paní“,
myslim si pro sebe. Bejval bych měl skoro dojem, že tohle
byli ti nejnezdvořilejší kluci, co sem v životě potkal.
Máma nic neřiká. Je moc dobře vychovaná, než aby se
hádala s lidma, který nezná.
Brácha si všim, co se mámě stalo, míří k nám, ale máma
nezastavuje a plave zpátky, daleko před náma.
Pět minut poté jdeme chladnýma chodbama do šaten.