Michal Stránský (* 1966) se narodil v Uherském Hradišti, kde dodnes žije. Po maturitě na stavební průmyslovce ve Zlíně pracoval v klubu mládeže, dále jako volební manažer Občanského fóra, redaktor městského Zpravodaje, od poloviny devadesátých let pak jako grafický designér a lektor v oblasti týmové spolupráce. Po roce 1989 vystudoval Divadelní fakultu JAMU a mnoho let se věnoval zážitkové pedagogice v Prázdninové škole Lipnice.
Napsal písňové texty pro řadu divadelních a hudebně-tanečních inscenací. Vydal sbírky MeziOkamžiky (vlastním nákladem, 2009) a Na hruškách nebe (Kniha Zlín, 2012). Uvedené básně jsou vybrané ze tří sbírek, které nám poskytl. Ze dvou výše uvedených a také (pět posledních) ze sbírky nazvané Tajemný úsměv Soomin Woo (2015) popisující autorovu cestu do Asie.
(Foto: Eva Jiříkovská)
***
spí ticho za rohem
kmotříčkovy stodoly
a všechny ty věci
na druhé straně
oživlého plotu
Sweetání
svítá nad naším
supermarketem
pokladní už jedou
na ranní
ve stáji
nad zlatým teletem
od nozder pára
jak prázdná
komiksová bublina
advent 2007
Holubi
první kokrhání v novém domě
sny nenechaly ani
otisk tlapek na prahu
a večerní obětina
pro domácí skřítky
se jen tak odjevila
ptám se sousedovy vzduchovky:
proč zabíjet holuby
kteří se vracejí
pod prodanou střechu
***
viděl jsem ženu
ve vlaku
kašmírový šátek
sedl jí přes ramena
jak naučený papoušek
byla tak celá sama
***
zní to jak Praha v telefonu
tramvaje zvonek zástupy
za zvonkem veliký hlas zvonu
a zboží plné chalupy
radši se neptám
odkud voláš
neunesl bych jistotu
Děda Karel
je jenom jedna
přesto máme
když přijde chvíle
každý svou
nosí prý úsměv
staré známé
kdo vědí už nám
neřeknou
květen 2008
***
v den
který vede do údolí
je na dně kapsy rozemnutá
nenápadná lítost sestupů
proto tak rádi
nasloucháme
vodě
Samoty
jsou samoty tak spolu
když noc mění kulisy
jsou samoty připíchnuté k zemi
hořícím vláknem žárovky
a nedočkavým krokem hostí
jsou samoty jak perly
navlečené na štěkotu psů
začátek nesnadné odpovědi
na otázku položenou z noci
Podle hvězd
štěkot psů
v pravé půlce noci
hoří tma
stíny si namlouvají
pravdu černých koček
daleko za slovy
jdeme po krajnici času
pod patou škrtl kamínek
vykřikla chladná vůně vzduchu
ze sna zadupal králík
do trávy žuchla hruška
nikdo si nepřál vůbec nic
a zrovna jedna padala
laskavě
beze spěchu
Je chvíle po dni
za ohbím cesty malá tma
rozpouští vlasy
vprostřed slova
zlomila hvězda
stéblo zla
a smutky bosé opatrně
překročí vůni
prasklých třešní
voda se zvedá
kyne k luně
Taje
divoké jaro
jinotaje
v pomalých stínech
hrudy ledu
a z pronikavé černoty
vyráží vášeň
raší sny
***
na holém břichu
nekonečna
chtivými prsty
slaboproud
houpá se v bocích
cizí tečna
zhořelých lásek
doutná troud
Ústí
je nad Orlicí ústí úst
jazyk se sklouznul
ženě po rtu
zuby jak rota při raportu
na šíji slyšet
chloupky růst
Vyprahlo
tajemství v bankovním účtu
ztracená láska v generální ředitelně
šeptem a po francouzsku
ach šíje cizineckých krásek
stýskání přesazených žul
v kočičích hlavách
divné hraní
zavalen slevami
plivu krev
abych se vyhrabal
na správné straně
***
pomalé ráno nad údolím
tichý zpěv laskavých vůní
sluneční dlaně na oblinách hor
člověk bez otázky
plný klid
Tetky
na mostku
přes obecní struhu
tři tetky stojí
veřejné mínění
nikde ani skulina
nikde tomu konce
Tati?
ze spleti pěšin
kdesi ve mně
pocit z vlastního otce
můj pocit z vlastního otce
ve mně můj pocit z vlastního otce
odstíny v hlase
nakročení k smíchu
zastavení paže
mlčení na hrázi rybníka
přihlížím v sobě
pokusu o věčnost
zeptat se stydím
***
plujeme nocí proti času
nahoře myriády hvězd a dole
pás galaxií megapole
své oči na té kráse pasu
sleduju vesmír z okýnka
i letuščina kolínka
***
jdu dnes už pátou hlavní ulicí
to město chápu jenom zpola
není tu kostel fara škola
náměstí s hospodou a radnicí
zato je všude Asie
tuším že tím to asi je
***
napřed polévka se žen-šenem
pak zázvor česnek také chilli
snad abychom žár uhasili
chladný čaj v hrnku tenkostěnném
tak lidé spolu večeří
čas čeká venku u dveří
***
malinký klášter nad soutěskou
kde voda kámen věčně hladí
a skály potom neprozradí
kam mezi nimi strmou stezkou
jde každé ráno jeden mnich
kdybych já věděl – mlčel bych?
***
toto mně nejde do hlavy:
pod námi Rusko už tri časa
jen občas město (žádná krása)
kde konec je té Šumavy?!
gulagy hledám v stromoví
vedle mě Eva klidně spí