Adresa: Cejl 71, Brno. 4. srpna 1770 padlo rozhodnutí zřídit jednu káznici pro celou Moravu a 20. července 1772 byl položen na Cejlu základní kámen budovy, která byla roku 1776 dokončena a byl v ní umístěn sirotčinec. Od roku 1784 začala stavba sloužit jako vězení. V lidové písni z doby kolem roku 1906 se zpívá: "Na Cejlu, v arestě, tam je blaze, / tam lezou blechy, vši, po podlaze, / já je chytal, jednu, dvě, tři, / házel jsem je do povětří..."
Tyto a další informace o kriminále na Cejlu a o jeho mnohdy velmi zajímavých vězních lze vyčíst z panelů výstavy Tváře Cejlu, která ve středu začala v brněnské pasáži Alfa. Připravilo ji občanské sdružení PAMĚŤ a k vidění bude do 5. prosince.
Výstava představuje osudy lidí nespravedlivě na Cejlu vězněných, kruté podmínky i zacházení. Mezi vězni byla na Cejlu z politických důvodů také řada básníků.
PETR BEZRUČ (1867 - 1958): Byl do věznice na Cejlu převezen z Vídně 29. ledna 1916, propuštěn byl 25. února téhož roku a důvodem věznění bylo mylné podezření, že je autorem dvou básní oslavujících ruského cara. (Rakousko-Uhersko bylo tehdy s Rusekm
ve válce.) V Bezručově tvorbě se nepodařilo najít báseň, která by tuto jeho životní zkušenost popisovala, ale o podmínkách na Cejlu básník prohlásil: "Jsem demokrat, cítím s každým chudákem jako s bratrem, ale když moji společníci ani nejsou lidé."
JIŘÍ TAUFER (1911 - 1986): V roce 1933 je na Cejlu vězněn tento komunistický politik, básník a překladatel z ruštiny. Rok před tím se vrátil ze Sovětského svazu. O svém věznění napsal báseň O nehybném pohyblivém, tato báseň není součástí výstavy. (Zdroj: Brno poetické - Taufer, Jiří: Znělec. Cyklus padesáti znělek. Praha: Československý spisovatel 1961)
JAN ZAHRADNÍČEK (1905 - 1960): Zatčen byl 14. června ráno v Brně. Byl odvlečen do sídla Krajského velitelství Státní bezpečnosti na Příční ulici v Brně, kde byl vzat do vyšetřovací vazby a kde probíhaly první výslechy. Z doby jeho věznění na brněnském Cejlu pochází báseň Bratislavská ulice, zařazená později do sbírky veršů z vězení Dům Strach (vyd. 1981).
BOHUMIL ROBEŠ (* 1930): 1. října 1953 jej zatkli. Poté odsouzen na 5 let vězení, později dostával další za mřížemi prožil celkem 13 let a 6 měsíců. Po propuštění na svobodu se už k divadlu vrátit nemohl, ale psal poezii, spolupracoval s novinami a rozhlasem, po roce 1989 se angažoval v Konfederaci politických vězňů. Část jeho básní vznikla ve vězení a to díky pomoci spoluvězňů, kteří mu dodávali papír a básně pak pomohli propašovat ven. (Ukázka z knihy Věčný prolog.)
ZDENĚK ROTREKL (1920 - 2013): V roce 1948 byl vyloučen ze studií, poté zatčen a v roce 1949 odsouzen na doživotí, prokurátor navrhoval trest smrti. Propuštěn byl v roce 1962. V roce 1968, po rehabilitaci, směl dokončit studia.
VÁCLAV RENČ (1911 - 1973): Od 1949 byl z politických nucen živit se pouze příležitostnými pracemi, v květnu 1951 byl zatčen a ve vykonstruovaném procesu s tzv. Zelenou internacionálou v dubnu 1952 odsouzen na 25 let vězení. Z vězení byl propuštěn 1962, rehabilitován v plném rozsahu až 1990. "Táta byl ve věznici na Cejlu asi rok. Mně bylo tehdy tak třináct a šel jsme tam s mámou na návštěvu. A tátu přinesli a nosítkách. Měl problémy se zády, snad ischias. Ze samotného rozhovoru si už na nic nepamatuji, vím jen, že na tu návštěvu nepřišel, ale museli ho přinést," vzpomíná syn Ivan Renč.
Díky sdružení PAMĚŤ a serveru Brno poetické (www.brnopoeticke.cz) přinášíme ukázky několika básní, ve kterých kriminál na adrese Cejl 17 hraje svoji smutnou roli.
(Vězení na Cejlu na historické snímku vpravo, foto: Archiv města Brna a OS PAMĚŤ)
Jiří Taufer
O nehybném v pohyblivém
Zakopne člověk. Spadne. Někdy taky
za prst ho chňapne v stroji ozubí...
Žvýkal jsem kdysi s chlebem otruby
na Cejlu. Seděl jsem tam pro letáky.
Proč lidé vězně srovnávají s ptáky
v kleci? Já krmil drobty holuby,
hnětl jsem kostky z pasty na zuby
a z chleba. V noci hvízdaly mi vlaky...
Ač jsem si krátil zpomalené dny
a čítal věčně tytéž noviny
od titulků až k zprávám z nonpareillu,
říkával jsem si: Cožpak se dá svět
otočit třeba o pár stupňů zpět?
A ještě v téhle hloupé cele Cejlu!
Jan Zahradníček
Bratislavská ulice
Hledíš oknem a spatřit nemůžeš,
jen posloucháš
zvučný hlas ulice,
kterou nevidíš a která jak pozouny sluneční v sluch ti zní,
jak od východu na západ pospíchá
mezi dvěma řadami domů dlouhá jak svět.
A její chodci oběma směry jdou.
Ti jedni majíce v zádech noc odvěkou
a druzí slunce zas.
Světlo a stín střídají se patrně na té ulici,
kterou nevidíš, jak hodinu za hodinou v svých chodcích mění se.
Ubírají se na východ, ubírají se na západ
a před tvým oknem se potkávají. Jen hlasy slyšíš,
jen kroky, jež nepřetržitě tepou zem
na tom zvukovém pásu
dnů žalářních.
Valí se do práce. Valí se z práce. Pochodují.
Spěchají po nákupech. Na procházku. Nemocné navštívit.
Vozy jedou a koně slyšíš, jako by venkov blízko byl.
A zase ticho - kohouti, zvony, vzdálených stromů šum.
A ty sluchem slepce rozeznáváš v těch krocích všech
chůzi ženy, jež dítě nese
v náručí nebo pod srdcem,
jako by nesla světlo, jako by nesla chléb
tolikerým nebezpečím té ulice mezi pólem a rovníkem,
zatímco země klouže mezi hvědami nahoře a hvězdami dole
a tato chvíle
prochází různými ulicemi, různými městy
planety kroužící.
A lidé jdou, zastavují se. Jdou, hovoří zmateně.
Až k protinožcům je slyšet,
jak ženské se smějí. A tobě do pláče je.
Ninive napadá tě, Kartágo, Hirošima,
neboť sám poznals, jak závratně platí se
krok chybný či slovo zbytečné.
A teď stojíš v své cele a starost máš
o ten svět venku, o tu ulici jedinečnou
mezi hvězdami na východě a hvězdami na západě.
Nezpívají tam píseň Hospodinovu. Karabáč slyšíš,
tak otroci pospíchají, tak otroci mlčí.
Neznají ticho dědiců země této. Spíš strach,
spíš strach lomcuje jimi. Slyšíš to v jejich slovech,
jak jdou, jak jdou, jak do pochodu si zpívají,
jak urputně vydupávají z útrob země
nové ulice, nové otroky, nové hrůzy.
Slyšíš zem naříkat.
Očekávala jemnější dotek.
A ty se modlíš o více radosti, více ticha
a žaláře dokořán.
Bohimil Robeš
***
...padají hvězdy na dráty
je jich tam na tisíce
a já zde v drátech zajatý
váži je do kytice
Ta kytice je pro vás
vy lidé tam na druhé straně
I když jdeš smrti vstříc
musíš jít odhodlaně...
Zdeněk Rotrekl
Z básně Zápis, Malachit, 1967
Pak na stromech uzrálo ovoce oběšenců
a nic se nestalo
Když některý spadl do polévky jako vlezlá moucha
nic se nestalo
Talíř se vytřel dopisem vězně z Cejlu
a vyleštil obálkou utečenců s prázdnou známkou
Nádobí se utíralo
prapory z průvodů neboť
NIC SE NESTALO
Václav Renč
z básně Verš na stěně
Rouhávaly se verše mé,
i když se modlit chtěly.
A dneska, když je píšeme
jen okem na ze´d cely,
už předem úzkost váhavá
střeží tvá předsevzetí:
Co bohu dáš, si nechává,
oč prosíš, daruje ti.
Chtěj málo, méně, nejméně,-
chtěj všechno: chtěj být Boží.
... I z toho verše na stěně
jednou se účty složí.