Viktor Špaček (* 1976) je básník, výtvarník, prozaik.
Vystudoval sochařství na VŠUP /ateliér Kurta Gebauera/. V roce 2007 publikoval sbírku básní Zmínky a případky v nakladatelství Literární salon, v roce 2010 sbírku básní Co drží Nizozemí v nakladatelství Fra. Jednotlivé básně mu vyšly ve francouzštině, angličtině a italštině, je zastoupený v italské antologii mladé české poezie Rapporti di errore, v anglické antologii From a terrace in Prague a také v antologiích Nejlepší české básně z let 2011, 2012 a 2013. Letošní rok mu v nakladatelství Dybbuk vyšla sbírka povídek s názvem Něco cirkusového. Viktor Špaček pracuje v Městské knihovně v Praze na Mariánském náměstí. Více o autorovi najdete na jeho stránkách www.viktorspacek.cz.
Uvedené básně jsou z autorovi nové sbírky Nejasný rozměr, kterou vydalo nakladatelství Perplex.
Obklopený
„Neser se mi do života?“
Stojíš ve svém pokoji obklopený věcmi,
z nichž jsem každou koupil a instaloval já.
Chodíš do školy, na kterou jsem tě přes známé
/abys o tom nevěděl/ protlačil také já.
Zatínáš šestnáctileté pěstičky,
o jejichž stáří jsem se s tvojí matkou dohodnul já,
vraštíš obočí, které máš po mně
a bezelstně a vážně mi tu říkáš
„neser se mi do života?“
***
Co mě to drží?
Jaká důvěra?
Tenhleten člověk si myslí,
že všichni lidé v jeho čtvrti jsou zloději,
kteří se vloupali do všech domů a bytů
a aby ho oklamali,
hrají teď normální život města
plného spořádaných občanů.
Když mu to opatrně vyvracím, říká
„tak mi to dokaž!
Ukaž mi na něčem evidentním
že se pletu!“
Nedovedu odpovědět.
Neonky
Nálada jako v Sušici v neděli odpoledne.
Všechno je prosáklé nudou a prázdnotou.
Spíše splývání než plavání, nejvíc malátné,
lhostejné visení.
Umíralo se tu na plísně.
Jedly se tu mrtvoly.
Žraly se tu matky a děti,
matky mrtvé, děti zaživa.
Ale teď se tu jenom tak visí a splývá,
marně se tu poplavává po příliš známém prostoru
a mě vůbec nenapadá,
co by ty ryby mohly dělat jiného.
Událost
Před domem sanitka.
Modré světlo.
Nikde nikdo.
Všechny dveře otevřené
až do prvního patra,
kde je byt
s dveřmi dokořán.
Tak strašně, bolestně, bezbranně
nabízí byt všem
svoje soukromí,
svůj zranitelný vnitřek.
Kdo všechno tady bydlí
Nikdy by mě nenapadlo, že se to stane.
Tady, v koutě, kde mě tolikrát nutila klečet,
hned vedle koberce, pod který jsem tolikrát schovávala vařečky,
když mě chtěla seřezat.
Až dnes v noci, když mě probudil výkřik
a já šla do její ložnice, kde jsem poprvé uviděla
to stvoření.
Leželo v její posteli schoulené do klubíčka,
bez těch obludných chůd rodičovství
bylo úplně malé,
ruce mělo bezbranně pohozené kolem hlavy
a šedesátiletými, buldočími ústy
mojí matky
dětsky kvílelo ze spaní.
Nikdy by mě nenapadlo, že se to stane,
že tady budu mít s někým soucit.
Ale to jsem také ještě nevěděla,
kdo všechno tady bydlí.
Žijeme spolu
Ano, a máme to tu pěkně zařízené.
Jenomže kolem tohoto našeho jediného pokoje
je obrovský, starý, náladový dům,
nefungující plyn, vybuchující elektrika,
rozvody naprosto zmatené.
Ano, jsme spolu, víceméně se to dá používat,
když otočíme kohoutek, tak to často teče.
Ale to místo, kde se to všechno kříží a kde se to ucpává
je někde v podlaze
a my nevíme kde.
Ano, jsme spolu.
Nejdříve se slzami,
potom už se vztekem
společně štracháme, šťouráme,
hledáme ten uzel.
***
Někdy se mě ptáš tak opatrně
že je to spíš, jako by ses snažila
něco někde
jemně nahmatat.
Je to, jako když žena zkouší
dítěti ve vaně
vodu loktem.
Jako by ses snažila zjistit
tou nejcitlivější částí těla
v čem jsme to vlastně
oba
namočení.
***
Večer pak míchačka utichne
a jdeme na procházku.
Když v tom naše staveniště
ozve se nám tiše do zad.
Ohlédnem se
a zamrazí nás.
Dírami na okna dívá se na nás tma,
jako by tam byla doma. A podle tmavé siluety
skoro nic nepoznáš. Může to být staveniště.
Ale také troska.
Štěstí
Olšanské hřbitovy, nějaké prázdné zatravněné místo mezi hroby
a na něm dva psi. Zřejmě se utrhli svým pánům,
poskakují kolem sebe, je to jak nějaký tanec...
V jednu chvíli si jeden přidřepne
a pořádně se vykadí.
Druhý ho pozorně sleduje,
jako by to viděl poprvé.
Tak vida, říkám si, ještě někdo umí být skutečně šťastný,
stačí ztratit se pánům, kadit, tančit a plácat ušima.
A připadá mi velmi trefné,
že se to všechno děje na loučce rozptylu...
***
Ten kovový zvuk letu veliké černé mouchy,
toho tupého, nelidského, zlověstného tvora,
který hodiny bloudí po temném pokoji
a hledá zkažené maso...
Nevyženu ji.
Je to zvuk léta.
Připomíná mi dětství.
