Přinášíme výběr básní Charlese Bukowského (1920 - 1924) od slovenské básnířky a novinářky Mirky Ábelové. Toto jsou její nejoblíbenější básně od mistra. Na konci výběru najdete odkaz na příspěvek, který Mirka Ábelová natočila pro Slovenský rozhlas k dvacátému výročí úmrtí Charlese Bukowského.
kruh se uzavřel
Sanford pořád vymýšlel
kokotiny, třeba chcal lidem do mlíka,
pálil pavoukům nohy, týral
psy, lil vodu do nádrží aut a tak.
byl samá
kokotina.
vyrůstali jsme spolu.
když vypukla druhá světová, narukoval
k letectvu.
„piloti jich maj na každým prstě deset,“
povídal.
při druhém bojovém letu přes kanál
La Manche
dostal přímý zásah.
nikdy ho nenašli.
kokotský svět, kde kokoti
vymýšlí kokotiny.
(Tvrdej chleba, Argo, 2011)
má odpověď
„proč musí ve svých knihách používat taková
slova?“
„jaká slova, maminko?“
„no, slova jako 'čurák'.“
„někdo se tak vyjadřuje, maminko.“
„třeba jeho přátelé?“
„ano.“
„ale proč se s takovými lidmi
stýká?“
protože, milá tchyně, kdybych se stýkal jenom
s lidmi jako ty,
neměl bych o čem psát
a čuráci by neměli co
číst.
(Tvrdej chleba, Argo, 2011)
sázka na jistotu
onehdy
na dostizích
při finiši
hlasatel
zařval:
„NASTUPUJE BOLEST!“
měl jsem na Bolest
vsazeno,
ale byla
o půl
délky
druhá.
tenkrát
nevyhrála,
ale brzy
vyhraje
a na to můžeš
sázet
stále
znova a
znova.
a pořádnej
balík.
(Tvrdej chleba, Argo, 2011)
příliš blízko jatek
žiju příliš blízko jatek.
co čekáte? stříbrnou krev
jako u Chattertona? můj život je tak zatuchlý, že
mě zaskočí prakticky cokoli.
slyším, jak větve praskají a lámou se
jako hádajíci se havrani
a když si zapálím
napiju se vody nebo
udělám nějakou jinou hanebnost
vidím svou matku v rakvi
nehybnou
tichou a nehybnou.
co po mně chcete?
mám si snad připadat
podvedeně?
(tráva se na slunci
zelená
a to je vše, co máme
opravdu vše, co máme.)
a tak říkám, nechte opice, ať tančí
nechte opice, ať tančí
na světle božím.
žiju až příliš blízko
jatek
a pálí mě
dobré bydlo.
(Příliš blízko jatek, Argo, 2012)
můj přítel william
můj přítel William je šťastný muž:
chybí mu představivost trpět
zůstal ve své první práci
se svou první ženou
ujede autem 50 000 mil
aniž se mu pokazí brzda
tančí jako labuť
a má ty nejkrásnější nejprázdnější oči
tímto směrem od El Pasa
jeho zahrada je ráj
podrážky bot má vždycky rovné
a stisk má pevný
lidi ho milují
až můj přítel William umře
jen sotva to bude v nepříčetnosti nebo na rakovinu
jen se mihne kolem ďábla
a přímo do nebe
dnes večer ho uvidíte na večírku
jak se usmívá
nad martini
blažený a rozkošný
zatímco mu bude někdo
šukat manželku
v koupelně.
(Ptáčku posměváčku, přej mi štěstí, Pragma, 2004)
4. července
je úžasné
kolik lidí necítí
bolest.
postavte jich čtyřicet do místnosti
napěchujte je tam
na hodiny otupělých řečí
a oni
neomdlí
nezařvou
nezblázní se, dokonce
ani neucuknou.
vypadá to, že čekají
na něco, co nikdy
nepřijde.
je jim dobře jako kuřatům
nebo prasatům v chlívku.
člověk by to mohl dokonce považovat za rozumné
když odhlédne od těch tváří
a rozhovorů.
když 4. skončí
a oni se vrátí do svých doupat
pak mě přivítá s polibkem slunce
pak budou chodníky zas vypadat dobře.
zpátky ve svých klecích
budou snít dalším velkém
svátku.
nejspíš o Svátku práce
jak do sebe budou vrážet na dálnicích
mluvit spolu
40 v jedné místnosti,
bratranci, sestřenice, tety, sestry, matky, bratři, strýcové,
synové, dědečci, babičky, manželky, manželé,
milenci, přátelé, všichni ostatní,
40 v jedné místnosti
nebudou mluvit o ničem,
budou mluvit o sobě.
(Ptáčku posměváčku, přej mi štěstí, Pragma, 2004)
no jo!
poslední dobou
jsem tak
zoufalý
že někdy, když se
skláním, abych si
uvázal tkaničky
u bot
vidím
tři
jazyky.
(Básně II. Někdy jste tak sami, až to prostě dáva smysl, Pragma, 2003)
muž a žena v posteli v deset večer
Cítím se jako krabička sardinek, řekla.
Cítím se jako lepící páska, řekl jsem.
Cítím se jako sendvič s tuňákem, řekla.
Cítím se jako nakrájené rajče, řekl jsem.
Cítím, že bude pršet, řekla.
Cítím, že se zastavili hodiny, řekl jsem.
Cítím, že jsou odemknuté dveře, řekla.
Cítím, že sem vejde slon, řekl jsem.
Cítím, že bysme měli zapltit nájem, řekla.
Cítím, že bysme si měli sehnat práci, řekl jsem.
Cítím, že by sis měl sehnat práci, řekla.
Na práci se necítím, řekl jsem.
Cítím, že mě nemáš rád, řekla.
Cítím, že bysme se měli pomilovat, řekl jsem.
Cítím, že jsme sa milovali až moc, řekla.
Cítím, že bysme se měli milovat ještě víc, řekl jsem.
Cítím, že by sis měl sehnat práci, řekla.
Cítím, že by sis měla sehnat práci, řekl jsem.
Cítím, že bych si dala panáka, řekla.
Cítím, že bych si dal flašku whisky, řekl jsem.
Cítím, že skončíme u vína, řekla.
Cítím, že máš pravdu, řekl jsem.
Cítím, že přestanu doufat, řekla.
Cítím, že se potřebuju vykoupat, řekl jsem.
Cítím, že se taky potřebuju vykoupat, řekla.
Cítím, že bys mi měla umýt záda, řekl jsem.
Cítím, že mě nemiluješ, řekla.
Cítím, že tě miluju, řekl jsem.
Cítím teď v sobě tu věc, řekla.
Cítím teď taky v tobě tu vec, řekl jsem.
Cítím, že teď tě už miluju, řekla.
Cítím, že tě miluju víc než ty mě, řekl jsem.
Cítím se nádherně, řekla, cítím, že se mi chce křičet.
Cítím, že bych mohl pokračovat donekonečna, řekl jsem.
Cítím, že bys mohl, řekla.
Cítím, řekl jsem.
Cítím, řekla.
(Ptáčku posměváčku, přej mi štěstí, Pragma, 2004)