Básník, spisovatel a vydavatel Martin Reiner dopsal po letech svůj román o brněnském básníku Ivanu Blatném (1919 - 1990). Obsáhlá kniha nazvaná stroze Básník, román o Ivanu Blatném má za sebou brněnský křest a 15. května se v Divadle Na zábradlí uskuteční křest pražský.
Požádal jsem Martina, aby při příležitosti vydání této knihy vybral své nejoblíbenější Blatného básně a doplnil je svými komentáři. Ke čtení jedinečné poezie v jedinečném výběru vás tímto zvu.
ZATÍMCO KRAJINA SE CHVĚLA V MOKRÉ KÁPI,
seděl jsi u stolu, vychladlý, prázdný, sám.Nad černí deštníků, jež liják zkrápí… zkrápí…,
pomalu sunul čas hodiny k hodinám.
Daleko od lidí, daleko od cizoty
zbytečných hovorů a nudných veselí
hrál vítr nad městem a rozházel si noty,
démanty velkých krup. A římsy řinčely.
Před chvílí supěl vlak, tvůj vlak, kterým ses vracel
do staré krajiny z únavných marných cest,
a příval neklidu lodičky rozkymácel
a mžilo bez konce na kalný, chladný vjezd.
A mžilo bez konce na buben plynojemu,
na stěhovací vůz, na měkký šedý šál.
Přítel je kdesi tam… Stále se vracíš k němu
studeným prostorem, kde vítr kraloval.
Vysmýčil každý kout pro velké odcizení,
pro strašnou prázdnotu, pro úzkost, jež se chví,
jež hučí blíž a blíž a brzo vzkřikne: Není,
není už blízkosti a není přátelství.
Někdy jsi oslovil ty ostatní, ty cizí.
Jsou v jiných krajinách. Mlýn mele naprázdno.
Pod vlnou hladiny hluboko ve tmě mizí
neschůdné skalisko a hrbolaté dno.
V chaluhách jezera se mihne chápající
mlčení němých ryb a pluje tiše dál.
A voda zrcadlí hory a lesy spící
v šumotu havrana, jenž tudy odlétal.
Měděný strom jak blesk osvětlil náhle zemi,
vyšel jsem do deště omýt si zprahlé rty.
Tys jednou povídal: „Jsme němí, němí, němí.“
Tak tedy chvilku slyš mou Píseň němoty.
TEPRVE KVEČERU SE TROŠKU VYJASNILO.
Jablko obzoru a chladný siný stínzačaly pomalu hojivé tiché dílo,
z oblohy vonělo jak z mokrých jetelin.
Holubi létali děrami v okenicích
měkkého Tomáše a usedali naň
a přilévali vln na roucha světců spících,
na římsy, výklenky a na mechovou báň.
Trysk vody ustával a v páře stoupal oddech
jak útlé šeříky po harašení sprch,
poslední paprsek na starých Dómských schodech
opouštěl klikatě utichlý Zelný trh.
Na malém nádvoří, schouleném pod Petrovem,
rozlouskl podvečer potichu slupku ech,
ve vzduchu bez poskvrn a lehce fialovém,
v arkádách nad kašnou a u omytých střech.
Veřeje skřípaly a bzukot jménem žena
snášel se ze schodišť a stoupal z tmavých škvír.
Ó městské večery, ó místa opuštěná,
lampy a holé zdi, jež přelét netopýr!
Mozek jak velký chrup už hryže siluety,
zmačkané lucerny se lesknou z kalužin,
marný vůz přeludů, šeřením rozejetý,
rozepjal v ulicích svůj obrovitý stín.
M.R.: První dvě básně jsou z Blatného druhé – a nejslavnější – sbírky Melancholické procházky.
Ta kniha se původně měla jmenovat Brněnské elegie – a vznikala tak trochu jako pandán k Ortenovým Elegiím. Nakladatelství Melantrich nakonec ve snaze vyhnout se problémům s protektorátní cenzurou název změnilo, ale to nic nemění na skutečnosti, že hned úvodní báseň se obrací přímo k Jiřímu Ortenovi.
Mimochodem, jako prorocké se mohou jevit verše, v nichž „úzkost... hučí blíž a blíž a brzo vzkřikne: Není, není už blízkosti a není přátelství.“: ještě než Blatného kniha vyšla, byl jeho nejlepší přítel po smrti!
V druhé básni už navíc nacházíme typické brněnské reálie, které jsem miloval nejen proto, že jsem jako dítě bydlel v bytě, z jehož okna jsem se díval přímo na to „malé nádvoří, schouleném pod Petrovem“. Později jsem si z té básně – bezděky – vypůjčil i jeden obraz, dopadlo to takhle:
Vrásčitost krajiny, řeka do údolí,
pády vodní, červenec.
Země je teplá, záplava vlnou polí,
z vlasů trávy klec.
Tiché stoly v našich hlavách,
zastavený míček v šeru,
planeta vlídná, viněta pravá,
jedoucí vozy podvečerů.
OSMÁ
V zahradě někdo stojí na zarostlém schůdku.
Vezmi si ještě tento chladný den!
Slyším, jak slečně odnaproti říká
(A nůžky zahradníka
S chřestotem okusují květy chryzantém),
Slyším, jak slečně odnaproti říká
(Vezmi si ještě tento chladný den!)
Uprostřed zahrad na zarostlém schůdku:
„Fialová je barva smutku.“
A první kapky tlukou do oken.
Jak poetickou větu řekl tento pán!
A jiné přilétají s větrem ze všech stran.
A jiné: Prkna, hrnce, dveře, sklenice.
Jak poetické věty
Říkají strýčci, tety
Uprostřed podjesenní tesknice.
Pán naklonil se k slečně (pršelo) a ta
Se rozechvěla.
Víš, to jsem chtěl.
Pomník těm drobným gestům života.
Vždyť věčnost se dá vyčíst také z trochy
V průjezdu zaslechnutých slov.
Pán naklonil se k slečně. Námět sochy
Pro hřbitov.
Dodnes tam stojí slečna na zarostlém schůdku,
Na hlavě ptačí trus.
Fialová je barva smutku.
Odjíždí fialový autobus.
Pán zadíval se slečně dlouze do očí.
Má v rukou klíšťky. Je to průvodčí.
Vezmi si ještě tento chladný den!
A jiné dny a všecky dny a noci.
Sem, tam, sem, tam se pohybují chodci.
A první kapky tlukou do oken.
Co hrají zítra? Skočím pro lístky.
V bytě zas vyletěly všecky pojistky.
Ještě si sednout venku na kvetoucí mez!
Léto už visí na tenounkém vlásku.
Potkat tě ještě a jít na procházku.
Pán naklonil se k slečně: „Jeden přes.“
M.R.: Báseň Osmá je jeden z nekrásnějších Blatného textů. Ivan Blatný se po velkém úspěchu Melancholických procházek rázně a dramaticky odvrátil od formy, která tak dobře vyhovovala jeho naturelu, a od hypnotického rytmu alexandrinů přešel rovnou k experimentálním řečovým záznamům, které pak tvoří první část sbírky Tento večer. Kdyby tato kniha mohla vyjít ještě za Protektorátu, byla by experimentální celá. Vzhledem k tomu, že si Blatný musel na vydání počkat až do konce roku 1945, přibývají v druhé polovině knihy texty ovlivněné už více Kainarem než Chalupeckým. Úspornější zacházení se slovem Blatnému zůstalo, ale vrátila se melodie a občasný rým...
STARÁ BYDLIŠTĚ
6, Brunswick Gardens, KensingtonMaqui, můj kocourku, co děláš, ještě žiješ?
Musíš být velmi stár a znaven, jak je ti?
Je ještě v knihovně ta krásná poezie,
jsou ještě v knihovně Štolbovy paměti?
Brunšvické zahrady. Princ Albert ještě žije,
v Hyde Parku, v Kensingtnu, zde v těchto zahradách.
A žije starý dvůr, a žije Viktorie,
umíme setřít prach, umíme setřít prach.
Žije jak Chitussi, jak Štolba na jevišti,
žije jak minulé, žije jak všichni příští,
žije, jak v Anglii ožívá národ náš.
Pouť budoucí je tvá, zbavena zemské tíhy,
pouť budoucí je tvá, obrazy, básně, knihy,
pouť budoucí je tvá, a ty ji uhlídáš.
M.R.: Mezi čtvrtou a pátou sbírkou Ivana Blatného leží pauza dlouhá dvaatřicet let. Důvody jsou všeobecně známy; emigrace, ztráta možnosti publikovat... a postupem času nejspíš i chuti psát. Teprve v 70. letech 20. století byly alespoň dílčím způsobem obnoveny Blatného kontakty s bývalou vlastí, což ve svých důsledcích vedlo k vydání sbírky Stará bydliště v kanadském nakladatelství ’68 Publishers manželů Škvoreckých. Inspirován sbírkou dávného přítele Klementa Bochořáka, pustil se poprvé v životě do psaní sonetů... a ukázalo se, že mu jde velmi dobře. Báseň Stará bydliště je vzpomínkou na první měsíce po návratu z blázince v roce 1951, kdy bydlel v krásném penzionu generála Bedřicha Neumanna-Miroslava. Další dva texty jsou kondenzáty básnické nostalgie...
BÁSEŇ JENDOVI A HELE ŠMARDOVÝM
Trošku psát česky znova,
chybí mi česká slova,
peří a lupení
těch krátkých letních dní.
Kůň kluše, kovář ková,
v měknoucím soumraku lípa je fialová.
Večerní procházka. Půjdu si sednout k ní.
A broučci spí a spí.
Tam dole u potoka Karafiát je znal.
Je noc, je temná noc a sovy mají bál.
Zůstane navždy v srdci.
Jdu lesem, proutí praská,
já a pes jménem Láska.
Hudeček: Noční chodci.
CIGARETA
Klementu BochořákoviKdyž člověk zapálí po práci cigaretu,
úlevný lehký smích se vkrádá do údů.
Úlevný lehký smích, a kuřák dává světu
přiznání dobrých chvil, dobrého osudu.
Bzukote nádraží a telegrafních drátů,
pošli mi ještě tam, kde Halas kouříval,
pošli mi pozdravy k Březinům do Kunštátu,
na nízký Anaberk, jen o kousíček dál.
Vydech jsem modrý kouř a modrý kouř se nese
do vašich Pisárek. Myslím si, že jsem v lese,
vracím se zpátky zas brněnskou tramvají.
Jedeme do remíz a kolem výstaviště,
kde vzadu za věží je fotbalové hřiště,
jedeme na hřbitov a dívky mávají.
M.R.: V roce 1998 jsem ve svém nakladatelství Petrov vydal bibliofilii s názvem Jsem nyní se všemi.
Poprvé tak vyšly některé Blatného texty z druhé poloviny 80. let 20. století. Jsou to krátké a poměrně subtilní záznamy, fascinující mimo jiné tím, jak svobodně se v nich básníkova duše „vznáší nad vodami“. V prvním verši Já v kančí obůrce jsem kancem se ještě nalézáme v brněnských Kohoutovicích, ale už ve druhém se náš „kanec“ chystá uhranout proslulou britskou televizní moderátorka, která byla součástí Blatného života skrze populární pořad That’s Life! dlouhých 27 let. Ve čtvrtém a pátém verši se odráží Blatného celoživotní láska k fotbalu... a taky jde o text, který názorně předvádí, jak to bylo s tím slavným „mícháním jazyků“, tak typickým pro Blatného pozdní tvorbu.
...
Já v Kančí obůrce jsem kancem,
chci vzhůru jít za Ester Rantzen,
získat si její srdce tancem,
aby všem řekla: "To je on.
To křídlo, které chytá v brance."
Já Shyllocka chci, zazobance,
I have a feeling that all's gone.
M.R.: Poslední báseň je sice ze stejného období jako „kanec“, ale prezentuje druhou Blatného polohu, narativnější, post-surrealistickou (jakkoli právě tento text je sémanticky dostatečně konzistentní ve srovnání s jinými, více surrealistickými básněmi).
Báseň U velmi pohodlného stolu dosud knižně nevyšla, ale bude pravděpodobně součástí právě chystaného nového výboru z Blatného velmi rozsáhlé pozůstalosti. Mimochodem; v této podobě ji v žádném z popsaných „sešitů“ nenajdete. Jde o jakousi „logickou“ koláž vystříhanou z nikdy nekončícího proudu Blatného každodenního psaní; jako „editor textu“ jsem přesně naplnil to, s čím Blatný doslovně při psaní počítal. V řadě posledních let se už totiž nepokoušel psát básně, vršil pouze verše, jeden za druhým, v naději, že se jednoho dne k těm textům někdo postaví podobně jako editor předchozích dvou vydaných sbírek Antonín Brousek...
...
U velmi pohodlného stolu
ve velmi tiché místnosti
(jak děkuji Bohu za tyto dary)
píši nyní také do sešitů jako Jan Hanč
a kdyby to mohlo být i v noci
dal bych za to několik chvostů Halleyovy komety
po níž pojmenoval jednu svou knihu Seifert
knihu – harmonium
knihu – Selskou jízdu
knihu – Selskou jízdu ukrytou v lupení
Tatry hoří a protože jsou stáložárné
nemusíme se obávat jejich vyhasnutí
musí se ovšem denně naplnit řeřavým uhlím
aby v Zňátkách mohl vzniknout den
ve vesničce tak malé
že jen jediný voják si tam neustále hraje s postroji
jako blázen
jako tichý zamyšlený blázen
Domníváte se asi že jsem nějaký Baron de Crac
nějaký baron Prášil
ale já skutečně věřím že jsme všichni přišli z moře
veliké množství krásných žen ve filmu Neptun´s daughters
mě o tom přesvědčuje
voda je ovšem slaná a hustší
řekl bys sliz
není ji možno přidávat k makarónům
není možno psát o ní romány
korouhve ranní
kdy není dovoleno jíst ani pralinky