Tomáš Čada (*1985) pochází z Jihlavy, vystudoval v Ústí nad Labem, žije v Praze. Redaktor Literárně-kulturního časopisu H_aluze a knižní Edice H_aluze. Pedagog, žurnalista a (spolu)pořadatel mezinárodního festivalu Den poezie a dalších kulturních programů. Od roku 2011 se společně s básníkem Josefem Strakou podílel na programu Domu čtení při Městské knihovně v Praze. V opavském nakladatelství Perplex vydal sbírku Spodní patra (2013, ilustrace Antonín Handl). Beletrii publikuje též časopisecky a v rámci antologií v Čechách i v zahraničí. Společně s hudebníkem a producentem Aitcher Clarkem (https://soundcloud.com/aitcher-clark) připravuje hudebně-literární projekt a album s pracovním názvem Úloha slov.
Publikované básně pocházejí z rukopisu Vše o lásce (vydání plánováno na rok 2018, Perplex).
"Máme-li mluvit o lásce, musí být přítomná smrt. Bez ní by byla láska planá a jalová. Dobro a zlo; láska, nenávist a smrt; štěstí a ubohost se doplňují. Vztah mezi genocidou a nejčistším milováním je nezbytný jako dýchání. Chceme-li se pokusit říci „vše o lásce“, musí v tom být záhuba. Krása lásky spočívá v její konečnosti. Ne nadarmo z pohádek známe: Žili šťastně až do smrti. Nesmrtelnost je zmar. Štěstím lidského života je vidina konce, kdy to mezi je třeba vyplnit tak, aby byl konec pokud možno přijatelný."
(Foto: Jan Spěváček)
Zaspal jsem konec světa
Ticho a ticho protíná parabola údolí
Les tady stále číhá a ještě umí zabít
Tiskneš madla volantu jak ruce dítěte
Kvádr vozu se smýká vzhůru Toroid a firn
Höllwinker Eisenstrass Angel Ticho ticho a Klid
Každá horečka má úvod a záměr Úplně každá
A úplně na vrcholu vzýváš vymizelý signál
Tiskneš hranol telefonu jak ruce dítěte
Člověka jsi nespatřil týdny a zprávy
– jsou-li nějaké – zpravily jiné
Ve chvíli pro výkřik –
Nevíš který z příběhů
Středozemní moře
Sedíš v dusnu klimatizované místnosti
Ten rozhovor by udělal díru do člověka
– Kolik jsi dnes na palubě potkal pěkných holek
– Slovy?
Svou ženu
Nespokojeně ukáže za obzor
– A ta?
– Místo ruky diamantová placka
– A ta?
– Namísto úst karmínový výbuch
– A ta? Zaryje otázku do korodujícího železa
Ty s klidem svítání i západu odpovíš
– Pohledem zavadíš ale neulpíš
Dobře víš, že baží po krvi
– A co říká Středozemní moře?
– Teď je tiché jak opuštěné lázně
Kéž je i neposkvrněné jak
čerstvě vystavěné krematorium
Modrá moc na obzoru mlží
Die Rache
Nikdy jsem netoužil
mít tetování
rodinu děti
stálý příjem
trochu toho pohodlí
ale tetování?
V ústech máš
rodinu děti
stálý příjem
trochu toho pohodlí
– patřičné nástroje –
a zcela nevědomky
do mne tetuješ
pomstu
německy
tady jsou
Sudety
***
Chtěl bych vrátit
věci do původního stavu
stavy k původním věcem
na místě kde stával v Mlýnské
dům který má dětská ruka
črtala do skicáře prohánějí se
ještěrky zaskladňují europalety
pan řídící se nade mnou sklání
Tomši a ten strom vidíš opravdu
takový Vidím vás pane Macek
křivici větví prorůstající stropem
a na mě všechno padá první
dětská zrada nohy rychlejší
než hlava utíkají k mámě pryč
od slibů hlava rychlejší než nohy
v životě mi chyběl pohyb a teď
nevím jak ho zastavit Pane
Macek ale ten strom je fialový
nebe září rudě ne není nevinné
jak čapka Jacques-Yves Cousteaua
chtěl bych na lodi Calypso najít
směr ve třiceti stále na můstku
zpitomělý jako v osmnácti stále
jsem se neodhodlal můj problém
je neodhodlávání písmena na
stránce mizí ve sněhu papíru
každý čtenář je trochu lovec
nasadit sněžnice a vydat se po
barvě a když psaní chybí krev
ztratíš se Pane Macek vím
dětská kresba jedním tahem je
v neohrabanosti čistá já už dávno
hledám cestu z místa a k linkám
musím črtat linky další jedna
láska dvě děti stavební spoření
leasing na auto dům byt a zahradu
kecy kecy kecy Pane Macek chtěl
bych vrátit věci do původního stavu
stavy k původním věcem ale
rozemnul jsem v prstech
Heřmánek a teď mi tu voní
Nechci aby cokoli přišlo po ní
***
Tato báseň je povídka
Facilis descensus Averno
branou vstoupíš do altánu
Kde by měly kvést růže Nic
Kde by mělo být jezírko i
kde měl pít pták Past
Tato báseň je hra I strop
Neptej se po smyslu ale
i vprostřed nic je něco
Hra na krychle Klec
Hrana klidu Domov
v prostoru prázdného
Tato báseň je kompas
zmagnetizovaný pamětí
střelka osciluje samotou
Rodidla rodiny se zavřou
A teď se ptej na cestu
Stáčej co neteče
Tato báseň je analogie
Dávno nepotkala děti
Tato báseň je chrt
má slechy i srst má hlad
Tato báseň chce žrát
Dál je tato báseň jen ticho
Welcome drink
Zdravím
Cizinče
Je-li tvá duše přímka
mé srdce je
klubko hadů
Usaď se
Pohovoříme o cestě
O závodech
ke dnu
pánevnímu
O síle
myšlenky
Třesu se
Vidíš?
Můj strach hází
prasátka po stěnách
kontinentů Však
co je bez chvění
Není pevné
Usaď se Usaď
Vím vše –
O lásce?
TAKY
taky
–
Přihni si z mé číše
sebenenávisti
Pokuřme společně
ždibec předsudků
Má zem nabízí
nejlepší sklizeň
Prokuřme se tradicí
k čistým kavárnám
k sterilním dopravním prostředkům
k přepjatě zbytnělému studu
k vysokým pecím
v nichž planou hvězdy
Ty věčné bludice
Ti věční Židé
Třesu se
Vidíš?
Ale to není strach
To je radost
To je jarost
Jaro zloby pučí
Jaro/Bez/Naděje
Chřípí jak chrti
jdeme po lizu
Nameleme
starý kontinent
na krásné panny
Zase poteče krev
Vím Vím
Moc mluvím
Jen neodcházej
Prosím
Cizinče
Když se teď
známe
Potřebuji tě
vyhánět
Cizinec klidně
usednuv v trávu
vece:
„Víš, kdo jsem já?“
–
„Víš, kdo jsi ty?“
–
„Jsme jakés lidské
předměty.
A já –
Nechci žít
potrat
– a ty?“
***
Vodič se nechává vést je slepý
Objímá tyče u cest němé značky
Jeho temnota prochází kolem
temnoty Nic za Nic uvnitř Tma
V ústech mu rostou šupiny
vyvrhuje je spolu se slovy
dáví do vět Příběhy hebké
jak hadí kůže Jak uštknutí
Svazuje slovem svět
Ústa oči ruce ňadra
usměvavé vagíny
Lexikální bondage
Vodič je veden svým jazykem
neohrabanost svalu mu určuje
směr Dívčí úsměvy ulpí na půnebí
Láska je svátek
Titulní báseň
Chceš ji rozbít
ale je to ušlechtilý cit
Přitiskneš se tedy jen jako...
Jako k člověku jako k náhrobku
Drtíte se sdílenou nutností
Pokud vše půjde hladce Pukne
Vzklíčí dítě nebo baobab
Vždyť i falešný zájem je nepoměrně výhřevnější než nic
I v nejčistším vztahu ulpí živná sedlina
Tvé utrpení? Překrásná krajina
(dle potřeb doplň plochy kontury)
Pěšinou na horizontu
kráčejí dvě postavy
žena s maskou ženy
matka s maskou matky
A obě nic nepředstírají
Jen se vzdalují