Děkujeme za vaši podporu v soutěži Blog roku Magnesia Litera. Nevyšlo to, nevadí. Poezie žije dál!

Jonáš Zbořil: Tys odklikával svět po smrti kamaráda

neděle 17. dubna 2016

Jonáš Zbořil (* 1988) je moderátorem Radia Wave, stanice Českého rozhlasu, kde také spolumoderuje a připravuje pořad Liberatura. Časopisecky poprvé publikoval v roce 2007 v Divokém víně. Později se jeho texty objevily například v Hostu, v Almanachu Wagon, Psím víně, Tvaru, v antologii Nejlepší české básně 2009. Kromě psaní se věnuje hudbě, hraje s kapelami Sundays on Clarendon Road a Steakhouse Orchestra. Básně a další texty publikuje na blogu fromfargo.tumblr.com. Tolik profil autora na webu nakladatelství Host.


My přinášíme 5 novinek z tvorby Jonáše Zbořila (prvních pět básní) a 5 textů z jeho debutu, sbírky Podolí, vydané v Hostu 2014.




















příběh


zvedá se vítr
a světla v oknech svítí víc
jako o pomoc

odtahuji věci podél oken
a trochu jsem v rozpacích
v předklonu v papučích
že zrovna teď chceš abych napsal báseň

tak mě to překvapí
v předklonu nad pohovkou
jako bys mi na záda
položila vázu





earth 2.0


v koupelně to po tobě voní
taška s kosmetikou
má rozevřená ústa
že by tě polkla

objevili novou planetu
s pracovním názvem earth 2.0
říkám ti před spaním,
pro tebe to nic nemění
já mám pocit
že už brzo budeme jíst nové druhy masa
chlácholit se
že je to ve vroucí vodě
nebolí

tebe bolí
absurdně malé nohy
pocit, že jsi příliš těžká
strach ze samoty
z postele
a malých živočichů

kteří nikdy nepochopí koncept
kosmetické taštičky





svalbard global seed vault


poslední semena macešky
se ztratila u malešic

je to tragédie
tvrdil biolog
na pozadí národního muzea

největší tragédie svého druhu
nejdelší skluzavka ve střední evropě

bavorsko nic půjčit nemohlo
nebo nechtělo

a v grónsku už tolik let
kobaltová deska nebe
zející rána vrat
a místo krve iris
acechát





face time


opustil jsem tě kašlajícího do telefonu
subakord místnosti
prekuse dělal glitch
slabého připojení

všenorům svítily na krku perly
za kopcem svítila praha
sebevědomě
všechno je přece tam

stavěli jsme nástroje
tys odklikával svět
po smrti kamaráda

když jedeme do hospody pouštíme desky v autě
všechny ty étericky riffy
budou znít nepatřičně
až je nebudeš prožívat

po kolika dnech tě najdem
co budeš mít na sobě





sova


v náručí ti umřela sova
zaryla drápky do hrudi
roztáhla křídla

tvoje titěrná osoba
nese v náručí smrt
konejšivě

v hospodě o tom mluvíš
se smíchem

drobní savci jsou jako kytky
říkáš
po sedmém pivu v jednu rano
křičíte na sebe historky o mrtvých zvířátkách
sama jsi drobný savec

a malí savci
se celý svůj život v kleci
strašlivě snaží utect





uprostřed města je druhé město


smyl jsem
tvoje poslední dotyky z kůže
plynoměr začal cvakat
tajné vzkazy
uprostřed města je druhé město
složené z trubek
stínů
a z prachu
a s prsty s bříšky z plynoměrů
zkoumá vnitřky koupelen
do bytů s přebytky dechu
druhé nepřítomné osoby
klade vajíčka malých smítek
trubek
a tmy





pražského povstání


můj spolužák se zbláznil

domy u pražského povstání
jeden druhého čenichají —

voní to kamením

a ještě trochu cítí
úzký rovný strach

ve sklepech se schovávají choří

z průčelí jim hrozí lvi





výlet


ruzyňská věznice se vynořila
z odpoledních par

zavěsili jsme se
do opuštěných klepadel
a měli se a měli

dozorčí věž
máchala oblohou

v břichu mě začalo svírat
až si přijdou pro dluh —

smáli
že jsme se moc smáli





ada fejfarová a pes orlov


jako tečka na konci věty
zdůrazněná rozmáznutím

pohled omluvený do zatáčky
kde ve sněhu leží znetvořené tělo
našich rozhovorů

pomlky místo očí
dva nože rozkrajující větu
„já už jdu domů a ty —“

procházka okolo lhostejnosti
sněhem v chaberských polích

odpoledne

možná neděle





temné vody


Bazén v Podolí. Máma je ve svým živlu, protože se konečně
může hejbat, dostává svobodu po těžkym dni v práci.
Neřiká teď: musim zhubnout; hubne. Už nejezdíme na
výlety na kolech, já, máma a brácha. Ale aspoň chodíme
plavat. I v zimě, a pořád ven. Jsme tu, tak jako všichni
ostatní, abychom dostali svůj díl klidu mezi opakujícími
se nádechy, šploucháním vody, výdechy. Protože my
máme rádi, jak se pražské noční zvuky mění v nevinnej
šum, tady v tom úzkým údolí podolskýho bazénu.

Jak se blížíme k druhýmu konci, všimnu si dvou starších
kluků, co plavou proti nám. Ksichtěj se a něco si povídaj,
až se konečně přiblížej k mámě. Jeden z nich sykne:
„Paní, překážíte.“ Máma tiše odpoví: „Tak pardon.“ A ten
druhej povídá: „No, možná že byste měla zhubnout, paní.
Možná že byste sem neměla chodit, když ste tak obézní.“
A všechny ty „paní“ mě matou, protože se nemůžu rozhodnout,
jestli jsou ty kluci zdvořilí, nebo ne a jestli maj
právo tohle o mý mámě říkat. Neměli používat to „paní“,
myslim si pro sebe. Bejval bych měl skoro dojem, že tohle
byli ti nejnezdvořilejší kluci, co sem v životě potkal.
Máma nic neřiká. Je moc dobře vychovaná, než aby se
hádala s lidma, který nezná.

Brácha si všim, co se mámě stalo, míří k nám, ale máma
nezastavuje a plave zpátky, daleko před náma.

Pět minut poté jdeme chladnýma chodbama do šaten.