Děkujeme za vaši podporu v soutěži Blog roku Magnesia Litera. Nevyšlo to, nevadí. Poezie žije dál!

Ladislav Zedník: Skákací panák u psycholožky

neděle 27. prosince 2015

Ladislav Zedník (*1977) vydal před nedávnem v nakladatelství Dauphin svoji třetí sbírku Město jeden kámen.


"Zedník jako jeden z prvních básníků své generace pochopil, jak důležité je vytvářet pro své básně mytologický rámec. Ve sbírce rozvíjí svůj osobní časoprostor pomocí potutelného mýtu. Autor se vrací ke klíčovým okamžikům dětství a dospívání. Podstatnou roli hraje původní profese: paleontologie. V knize nacházíme bizarní každodenní prostory jako je „podolský plavečák“ nebo „cementárna Radotín“. Jindy se zas propadáme do magického světa, v němž za každou vesnicí může ležet přímořský atol," píše se o něm a jeho nové sbírce na portálu czechlit.cz.


Do pomyslné webové skály Nedělní chvilky poezie jsme ze sbírky Město jeden kámen pro tuto neděli "vytesali" několik básní.














I. BARRANDEUM

Tondovi

Čas, jaký čas,

ten pohublý s poruchou trávení času. Vyšehrad, procházky…
Hráli jsme v kostky dlažební, v krychlové vyvřelé kamení.
Jindy jsme zkoušeli různé hry Na lidi. Já budu voják
a ty budeš nepřítel. Na doslech, na dostřel. Hrajeme o smrt.
Ta nakonec nepřijde. V těch dobách

byly poštovní schránky hluchoněmé. Zkusím jít do sklepa –
níž, ještě hlouběji. Ke schránkám silurským, s točením po vzoru spirály.
Evoluce v rychlovarné konvici. Voda se hřála, až ožila v buňkách.
V zaniklé, dopsané tkáni. Vidím nás hromadit
kamenná sluchátka

s významným mlčením na druhém konci. Bylo to silné a výmluvné
zpevnění smyslu a výrazu.





Chvění


Šerosvit. Vitríny. Ostatky.
Prohlížíme prvohorní relikvie
a zoufale, zběsile chceme:
uchopit Tvůrce, fixovat jeho dech,
z kamenných součástek sestrojit boha,
vlastního, aby kapalný
zatékal do našich páteří –
a my jej cítili jen jako chvění
obratlů, slov,
jako skutečnost, všednost; a nakonec,
co bude nakonec – to jsem nevěděl –;
po letech sloupnu jen papíry, pokryté
Tvou nebo mou husí kůží.





Antropocén; satelitní čtvrtí


Je snadné si představit obrovské muzeum; a v něm
vybělené kostry dávných měst:
Buenos Aires, Hong Kong, Londýn… Vedlejší sál
dál nabídne výstavu geniů loci
vyloužených z morku slavných kostí.
V takové vizi je naděje: šance, že z řečených slov
zůstanou v prostoru
stopové hodnoty vyššího smyslu; budoucí vítr
ne zcela všesměrný, spíš nedbale srovnaný tanečník…
Je možné si představit, že z těch samých měst
zůstane nakonec rozlehlé souvrství – převážně z prachovců,
červenošedých až šedých; most nebo mrakodrap
podlehne stařecké skleróze – algebra, statika, euklidovská kouzla…
všechno mu vymizí z tvarové paměti
ve prospěch koroze, rozkladu, rozpadu…
Že tady kdokoli byl, toužil, myslel…,
dosvědčí především nepřímé důkazy:
bílá smrt korálů v průběhu století,
sporangia kulturních rostlin,
přemíra horniny na místech přehrad,
hiáty následkem rozsáhlé těžby… Dál –
eroze, transgrese, hromadné extinkce… Nespočet nitek
povede k jediné příčině. Nejisté, nejasné,
extrémně ničivé…
Je možná hádat, proč budoucí vědci
přičtou vše na konto delfínům (fosilní kosti
mnohem spíš uchová podmořský sediment…).
To všechno je možné si představit
na kraji města,
na prazích jiného způsobu myšlení
satelitních domků. Vždyť
tady je možné si představit cokoli. Já myslím na atol,
co obrůstá původní vesnici. Myslím na zákeřnou podobnost barev
tropických rybek a nátěrů. Auta mě míjejí,
nesené příměstským prouděním – do jakých tekutých možností… Neznám.
Myslím na bílou smrt atolů, pokrytých jednu noc sněhem; a je to
známost se zánikem na jednu tmu… Takže
pro pocit plánu a konečna, dál už jen stručně; a na konci, slibuji,
maličkou smrt.
Električtí úhoři
probíjejí do výbojek lamp. Vyzáblé chaluhy
povstávají v koncentračních lesích – přes sítě plotů
vrhají šedivé stíny. Nevěřím ulicím jména, snad jen ta čísla –
cifry, jež dávají pořadí
ve frontě na ranní poštu. Ježíškunakřížku,
vyser se na dopis anebo knížku, zde,
kde voda už proudí jen v okapech.





Ordovik; město a obytné krystaly


(...)

II Výtoň; co bylo a co zůstalo

Objektiv stoupá. Jsem v obytném krystalu.
Čtu si o tollundském muži (má hlavu jak lusk);
větami provanou smažené řízky: domácí klima
bez zjevných příznaků přírody. Táta mě opraví,

jako by spravoval lajdácké počasí: Havrani přilétli
dva týdny před prvním sněhem. Zde je to jiné i stejné.
Období teprve hledají názvy. Maminka
urovnává krystalovou mřížku. Svět;
a okna měkce rozestlaná dotykem.

Ještě jsem na škole.
Ještě mi med cukernatí v očích. Kdekdo mi věnuje péči;
já z ní však vnímám jen lepkavý povrch. Nevěřím gnómám
a ještě míň velikým slovům. Když začne svítat,
snažím se nahmatat, kde má noc rány. Teprve potom se vzdám,
teprve pak možná uznám
nároky večera na snadnou tmu.

(...)





Cementárna Radotín


I. Recyklace

Hučení drtičů. Soustrojí, věže a pásy.
Na plotech ostnatý drát, jako by kamennost hrozila útěkem.
Silurské, devonské schránky
ve dne v noci obracené v prach.

(Dokončit před věky načatý zmar…)

Za tmy tu nevidíš člověka; netečnost
vychází ze srdcí reflektorů
– ulpívá na skalách zažloutlým sintrem

Prach bude vmísený
do stěn a podlaží obytných schránek. Do strašné stejnosti
satelitních čtvrtí. Vyhni se. Obrostlý vápnitou skořápkou
vládne tam stavitel
korálových rifů.

(...)






II SKÁKACÍ PANÁK


Večer jsou chodníky obzvláště vodivé.
Na burze tváří
probíhá výměna pohledů.

Postavy proudí po optických kabelech –
není jim do pláče,
není jim do smíchu,
není jim vůbec nic do spousty věcí.

Kdekdo se účastní,
málokdo dosvědčí –
co je to za zvláštní hru.





Modlitba skákacího panáka na sklonku zimy


Dokud jsem křížovka s tajenkou T Á N Í,
přijď, neboť znáš moji ubohost,
tak jako já znám tu tvou. Magdaleno,
zdupej mě do dne bez návratu;
zdupej mě do dne
a noci tvých nestálých podpatků.
V nastalém bezčasí
pokora bezpečně okorá; a slova, jež řekla jsi, stanou se mnou –
křídové obrysy, přískoky, paprsky
vrámují, co bylo silničním térem; proces se odvine určitým směrem.
Dej nikdy nebýt jen bezbřehou tmou.






Skákací panák u psycholožky


Kříženec bez kříže,
míšenec člověka s členovcem.
Sám, socha bez hmoty. Tak už mě polituj!
Spláchni mne přívalem deště
jako to nedbalé
motýlí gesto.

Krutá, teď roznožíš; a já
ucítím podrážky tenisek
– špendlí mi k chodníku zápěstí!

Co když jsem spasitel, říkám jí.
Ona jen snožmo a přes hrudník
do kruhu načrtlé hlavy…

Otče náš,
ty jsi mě na chodník načmáral křídou.
Radši být čárový kód
  na boku kostičky másla,
v rozkroku překrásné paní,
než tyhle kontury rozpité mžením.

Na stránce z asfaltu,
na zádech ležérně rozečten,
spoutaný Sisyfos…

Chřestil bych krovkami, anebo řetězy,
klidně i významy.
Co si však počít se strašnými příběhy
o raně křídovém dětství.





III RECYKLACE


Přírodní lyrika


Najdi si stromek a vlčáka.
Ze stromu otrhej listí a z vlčáka srst.
Chvilku ta holátka pozoruj. A potom z plných plic,
z plic teplých odstínů,
zakřič: Jsem podzim!

Zvol vhodné lepidlo.
Ne příliš řídké; a už vůbec ne přespříliš husté.
Průsvitné radši než průhledné.

Vlčáka polepíš listím, větývky pokryješ srstí.

Hleď, strom! Teď zaštěká.
Vlčák, až otevře mordu, poslušně vydáví jablko.
Anebo:
Proboha, skáceli vlčáka
– v ošatce šťavnaté bulvy: smutný, psí pohled.
Stromek mě poslouchá na povel!
– na podzim odevzdá míček
a zjara jej přinese zpět.

Neboť jsem podzim,
milé děti,
a tak to chodí, tak pěkně a zvláštně to chodí
v mém světě.





ČARODĚJ


Automobilka Holan


Masivní vehikl… V nádrži těkavá krev:
ethanol, nikotin, dehet. Rádio značky Isola
s vytrhanými tlačítky
přehrává refrény ticha. V motoru
tepe flák poctivé člověčiny.

Pojízdný tyjátr
zakysnul v závěji. Do zimy, která neskončí,
v návěji žitého patosu. K té jeho chudině
přilétnou v noci dva významné stíny. Když už nic víc,
zachutnat (alespoň) po jeho gestech. Načichnout
kouřem a velkými slovy.

„Jste jako kněz,“
říká první. „Poklekám před každou sochou
vás, bože, vás
na dalším půlnočním mostě.“ Oči má pojednou z poézie
vlahé jak chlupaté knedlíky.

Druhý nic neříká. Je mu jak v kostele; anebo víc!
To on je ten kostel. Jako když kameny, dřevo a sklo
přestanou vědět, že jsou
a že pomíjí
v tom našem prašivém světě. Druhý tak nad stolem emanuje
k cizí, však o vznosnou svatyni vyšší
slávě.

To už však druhý je třetí. První se rozplývá
v obláčku průhledné básně, v lomozu dálnice bez konce
(u krajnic lampy jak šeptavé kurvy)… A co ten třetí,
co dál s ním… Jestliže „kříž je šibenice“,
třetí se na básni oběsí.





IV TĚLO / MĚSTO JEDEN KÁMEN


(...)

___


Před domem nás čekal psovod –
ze mě, z tebe, v jedné směsi.

řekl nám, že Možná kdesi
cesty koně
vtlouká kovář do podkovy,
až chvíle znějí umíráčkem.

Prodleva, než mučit začne
nepřítomnost odešlého,
bývá kratší o to z něho,
co se zdálo jednoznačné.


(...)





Volný vztah


Zatop. Pak zašeptej, jako by v jazyce
třel někdo dřívka. Následně vyšlehni
ze sklepů myšlení
hlasem, co nebude sdělovat, říkat.

Obleč si košili po mrtvém dědovi:
zjevný rak-poustevník v dutině těla...
Tušils, že předstíráš. Obýváš. Teď to víš:
že toto tělo je ty, jsi jen dělal.