Děkujeme za vaši podporu v soutěži Blog roku Magnesia Litera. Nevyšlo to, nevadí. Poezie žije dál!

Marie Iljašenko: Osipe, kdo jsi?

neděle 12. července 2015

Poslední část nedávno vydané prvotiny Marie Iljašenko přivádí na scénu Osipa. A všichni mermomocí chtějí vědět, kdo to je. Autorka se vytáčí. Básník? Ptáček? Opeřený posel v okřídlených sandálích? Je to Nezvalův papoušek na motocyklu, neuchopitelný, neurvalý a nádherný?  Osip hýčká mýtus cestovatele, který se ve skutečnosti pohybuje “mezi skříní a postelí“, protože dál to nejde. Vypráví o bolesti, o nemožosti pohybu a všechna daleká místa, o kterých s hranou štědrostí mluví, nakonec odkazují k  libeňskému vnitrobloku. "Osip je lehký, modrý a bystrý. Osip kráčí tiše, jako Indián, který zná tajné stezky."


Marie Iljašenko (1983) se narodila v Kyjevě, vyrůstala na Broumovsku.  Vystudovala filosofickou fakultu Karlovy univerzity.  Působí jako překladatelka a redaktorka. Poezii a prozu začala publikovat poměrně pozdě. Byla nominovaná na Drážďanskou cenu lyriky. Její debutová sbírka Osip míří na jih vyšla na jaře roku 2015 v nakladatelství Host. Žije v Praze.


Tímto blokem míříme již podruhé na právě probíhající Měsíc autorského čtení. A to přesto, že Marie Iljašenko má už svoji cestu mezi Brnem, Ostravou a Košicemi za sebou.








Osip míří na jih






Libeňské autodílny


Když trávy ztrácejí pružnost a ženou klásky vzhůru,
planý oves na železničních náspech a vprostřed křižovatek
mluví o možnosti ztratit půdu pod nohama,
a přesto zůstat celý.

Kdysi tu dělníci osázeli ovesné pole,
hned za svým skromným domem a hřbitovem,
na vršku nad řekou,
nebyli tu, protože tak chtěli, ale protože se to stalo.

Cizí kopce když objevuješ sám, rozbité ledničky pučí v srpnovém horku,
mohutní černoši močí pod stíny bolševníků,
nejsi tu, protože jsi chtěl,
stejně tak karoserie aut, které pamatují daleké země.





Vltava


Tohle je místo, kam jsi přišel: město a břeh
řeky, která nemá než slepá ramena.
Bílé světlo říčních limanů zůstalo jinde,
vybledlé jako východní díván.

Vltava kvete: v chatové kolonii čtou staří básníci
o sobotách svá opus magnum. Kdekdo něco o lásce,
ale v pralese jsou stále místa,
kde ještě nikdy nikdo nebyl.

----------------------------------
----------------------------------
--------------------------------

(Ta místa ještě nemají jména.)





Rumiště


Když jsme šli prvně domů, neřekl ani slovo,
nevydal ani pípnutí.
Cestou z tramvaje přes rumiště napjatě sleduje,
jak se siluety černochů budí,

močí na sníh pod bolševníky a ten mokrý sníh
rozmělňuje jeho drobné kroky.
Osip je lehký, modrý a bystrý.
Osip kráčí tiše, jako Indián, který zná tajné stezky.

V houštinách ptačince podél Rokytky mu
vrše na ryby a pasti poví o starém antukáři,
jehož ruce mají barvu daleké země,
ze které se učili číst první lidé.





Slova


Doma mu sypem proso:  ......... ....... . . ... . .. . .  .    .    .
on však chce slova víc než oves – tichý a oblý balast slov:
sušič kapesníků spása linky len linoleum
housenky brousky klouzky letopisy klíh

A kotrmelce zvuků:
vrzání vrnění skřípot
kapání klapot mrukot
srkot vrkot klokotání

Osip žere slova, až nezbyde nic:
  - - -
  - - -
(nonverbální jazyková vrstva)





Sobota


U snídaně Vltava vysílá smuteční pochody:
následník trůnu zemřel v minulé epoše
(a přece zemřel) nebo dopisy, které píše jakýsi básník
z vězení své milé (nikdy ne naopak).

Sobota je den, kdy se káva vaří v džezvě
a plynutí stínu škumpy ve dvoře je jediné plynutí.
Jen Osip šuká po stole a něco vytrvale hledá
jako křižáci v písku Palestiny Pravdu.

Sobota je den, kdy se svět vrací k nehybnosti.
On to ještě neví, ale všechny naše dny tu jsou nekonečná sobota.
Ale jednou přijde večer a na dně studny vyjde první hvězda –
náš dvůr je tou studnou obrácenou k nebi.





Nebe


V Libni je odevšad vidět nebe.
Je tu zboží z orientu, nebytové prostory,
platany jako závdavek léta a podzim neustále přítomný,
tekoucí jako průtokové jezero.

Pstruzi mezi plechovkami a kapkami deště,
s levhartí kůží a průhlednými těly,
sklo potoka, které zapomnělo na všechny pohyby
kromě těkavé nehybnosti.

Mona Lisa v kapli naproti úřadu práce,
kterou cikánky věnčí umělými květy,
která se kouzelně usmívá,
kdykoli jí říkají nejsvětější Panno.





Kafemlýnek


Osip požírá a jako mlýnek vypouští housenky slov.
Přidáme pepř a sůl, špetku koriandru: kuchyňská poezie.
Zeptej se, proč to dělá, a on umlkne
jako rádio, které usnulo na parapetu.

Osip vypráví, jak se vaří v Arménii káva: o oo ooo o ŏ ŏ
první bublinky zvedají hladinu.
Nikdy jsi tam nebyl, Osipe, říkám mu,
on ale nesouhlasně vrtí modrou hlavou

 a cvrčí něco v podivném jazyku s jazýčky u písmenek:
 Հայաստան Հայաստան Հայաստան !
Pojedeme do Arménie! Pojedeme do Arménie!
Pojedeme na jih!





(…)