Děkujeme za vaši podporu v soutěži Blog roku Magnesia Litera. Nevyšlo to, nevadí. Poezie žije dál!

Karel Šebek: Jsem za sebe převlečen

neděle 5. července 2015

Ke dvacátému výročí zmizení básníka Karla Šebka, kterému by letos mohlo být (a možná opravdu je) 74 let, uspořádali jeho povětšinou surrealističtí přátelé ve Vrchlabí a Jilemnici dvojvýstavu jeho kreseb a koláží i děl vytvořených k poctě básníkovi: Karel Šebek žije (galerie Morzin, Vrchlabí, do 18. července) a Zítra je nikdy (galerie V kotelně, Jilemnice, do 15. září). V Edici Analogonu (www.analogon.cz) při té příležitosti vyšly dvě knihy: výbor z Šebkových básní Zítra je nikdy a sbírka společných či vzájemně věnovaných básní Šebka a jeho ošetřující lékařky, básnířky Evy Válkové, s názvem Sanitka básně. Osobnost básníka uvádíme přehledem výroků jeho přátel.


Celý blok připravil Bruno Solařík.


*/
Surrealista životem. Někdo, koho jste mohli buď obdivovat, nebo snad zabít. (…) Karel nebyl ani vrah, ani pacient, do dobřanské léčebny nastoupil jako ošetřovatel a měl v plánu studovat medicínu. To by se ovšem nesměl pokusit o útěk za hranice se dvěma pacienty. A také by se nesměl naučit fetovat, tehdy vlastně užívat Diazepam. (…) Šebka v šebka přetavuje i jeho úsilí se zničit. Vážných sebevražedných pokusů bylo přes dvacet – a těžko soudit, že byly demonstrativní, když skákal pod tramvaj nebo šel proti lokomotivě.
Nevím, kde se brala ta energie, která ho udržovala při životě, ale určitě mi dáte za pravdu, že sálá z jeho veršů.
(Eva Válková)


K. Š., vlastni dvojí agent, bobr-dobyvatel, ochránce a chráněnec své babičky, tajný uchvatitel a osvoboditel Jilemnice, maskot a fantom ústavů v Dobřanech, Sadské a Kosmonosích, noční strážce a písař, který svým bděním bránil skutečnosti v tom, aby usnula navždy.
(Petr Král)


Šebek – Parašutista poesie
Je to divné: že bych už nikdy nespatřil jeho rozčepýřené vlasy Jana Tleskače, klošardeskní ohně jeho očí zpod stříbrných brýlí připomínajících stříbrného pstruha, neslyšel jeho charakteristický smích připomínající kobaltovou komodu potápějící se v Pacifiku? Zdá se, že to tak asi bude; tak, jak to je.
(Pavel Řezníček)


Básník sestupuje do Maelströmu svého nitra, psací stroj je oním nejvhodnějším předmětem, jehož se chápe, k němuž se připoutává, jímž kolem sebe bije a jenž ho posléze zachrání před definitivním pádem do černého jícnu, který se před ním rozevírá. Vše nasvědčuje tomu, že v takovém zážitku tvorby jako násilné činnosti – Šebek se stále vrací k agresivní metafoře svého psaní: „píšu žiletkou‘, „píšu sekerou“, „i kdybych o tom měl napsat třeba kladivem“ atd. – je výrazným motivem i spontánně zacykleným tématem jeho psaní úzkost jako elementární charakteristika vztahování se ke světu i k sobě samému.
(František Dryje)


Opět ho vidím jednoho beznadějně ztraceného sobotního odpoledne prodávat na jilemnickém náměstí náhodným kolemjdoucím za pár pětek psací stroj – svou nejvzácnější zbraň – jen proto, aby mohl dokončit několik vyčerpávajících veršů jedné pitky s pražskými přáteli. Občas hledal únik v samotě krkonošských kopců a dolů scházel jen tak často a s podobným účinkem jako horská vichřice.
A tak každé očekávané setkání s ním už předem začínalo snášet splašená vejce příští katastrofy.
(Martin Stejskal)











Karel Šebek – básně






Večer
Karlu Šebkovi


Orazítkoval jsem si Šebka na papír jako se píše báseň
ledviny rtů masakr očí ruce břitvy
žiletka veliká jako já
razítko žiletky
zaříznuté do žiletky
jako se objímají dva novomanželé
má budoucí manželka už tisíc let stojí na místě
kde stála noční Praha
a teď tam stojí náhle netopýr
a manželku Prahu netopýra rozedírá déšť čím dál ostřejšími drápy do čím dál ostřejších obrysů
za okny padá Praha
jako záclona podzimu za létem nebo ryba za velrybou ve dni kdy jsem dosud nezvracel ani v duchu protože šebek
voyer s klíčovými dírkami místo očí
dívám se na ženu která se mění v atomovou bombu
svět se svléká do neviditelna
a tam kde dřív zářilo slunce
dohasíná cigareta v mojí ruce
drobounký ostrov žihadla ještě menší včely která letí zpátky za dětství až daleko za ostnaté dráty mých víček





***


Počáteční útěk byl jen návratem k následujícím představám
byl hon ale na co na koho
přelezl jsem plot z kostí žen které jsem miloval
jeho úsměvy
rozbitou harfu neštěstí v rukách
všechno šlo tedy výborně
místo zámku kde jsem dlel ve své samotě stál obrovský pavouk
který neví že mé uši tvoří svět
že jsem jediný vidoucí v tomto městečku
rozprostírajícím se na papíře který popisuji
abych objevil sebe sama neznámou planetu
ano mávám křídly které dávno nemám tedy pouze myslím že žertuji
anekdota která pobaví jedině klokana
má mou tvář
brzy se střetneme uprostřed slunce
slunce je jen veliká krysa
propaluje mi mozek jsem už pouhým popelem
a přesto stále žvaním
jako by mé tělo tvořila jen ústa
má malá velrybo
jen pojďte schodiště na mých zádech
a moje hlava velké nádraží
to všechno čeká na vás
váš příchod bude mým definitivním odchodem
rozloučím se s kominíkem kterým jsem
a zmizím navždy v komíně domu č. 476 Vrchlabí I
abych se objevil v jiném komíně
má malá velrybo
píšu jen pro tebe ve svých posvátných





Báseň-kotleta


Zcela oddán zlaté oprátce své příští slávy
má slova se budou třpytit na obloze
když se odtamtud přemístí hvězdy do mé postele
a na jejich místo vylezou stejně velké krysy
v jejichž zorničkách sleduji sebe a svět
můj strach abych nezakopnul a nespolknul knedlík básně takže by mé vesmírné snažení bylo zbytečné
les lásky k tučným dámám a hovězímu
les jímž neprojdu
aniž bych nebyl nabodnut na ostny tvých prsů
obryně která se zvětšuješ když píšu
jak pokrývám papír plísní textu
kdyby to tak byl chutný sýr jímž bychom si nacpali břicha
cigareta v mé ruce uhasíná s blížícím se večerem
další noc v blázinci mých veršů
rozbitý nos noci když jsi mě chtěla políbit
a narazila jsi na sochu býka s nímž se utkávám ve svých slovech
jinak kromě pozorování pavouků neprovozuji nic
tudíž tučně přispívám k budování republiky a zaplnění vlastních kalhot
tyto dva pojmy jsou neoddělitelné
jako já a ty
jako strašný žrout a strašidelná báseň-kotleta





***
(Ladislavu Novákovi)


Udělám si malou fotografii dnešního dne
malý snímek tečky jménem Šebek
má hlava odlétá místo uší křídla
díry v místech očí kde je vidět modrá obloha
vidím miliardy prasat rozsetých po zeměkouli
své šaty na lidech nemocných poesií
poesií s níž se neznám
s poesií s níž si tykám
když o sobě nevím v bezvědomí všechno kvete
všechno září v černých zrcadlech dávno jsem neviděl svůj krvácející obličej
šaška zvracejícího smích na ty kteří se smějí
když medvídci v tvé roztříštěné hlavě pláčou
malomocenství papírů a šílenství s mým jménem které píše rozhazuji všechny své boty po horách
obrovské zuby amplionů
hrůza z otce který rozřezává zeměkouli
dělám všechno abych všechno napravil
dělám všechno abych všechno popravil
hovno lidstva s tlamou idiota
byl jsem v blázinci budu v blázinci jsem v blázinci všichni jsou v blázinci
píšu abych nezastavil vlak který mne rozdrtí
bude to stejně krásné ráno jako toto
ruce v lásce spojené jako mříže ozdobí všechna okna
hledám smrt její stříbro v každém okamžiku života
slova jako mrtvoly na jedné hromadě
koncentrační tábor štěstí
jsem za sebe převlečen
všechen hnis v mé podobě
nádor který jde mluví a dýchá
nestvůrný čenich buldoka zaplňuje nebe
prase v šatech prince v pohádce pradávna dětství
kde se začal pomalu roztáčet celý ten kolotoč hnusu
nikdy neskončí říkám budu zde vždy diamanty hrobů konec textu je začátkem života





Ze společných básní Evy Válkové a Karla Šebka






***


Zrada u posledního soudu
Bez odvolání andělů
Odvolání odvolaných volání
Špičky tančí na nožích
A noc má místo měsíce dýku
A den má místo slunce kulomet
Přijď Přijď Přijď
Večeře jsou místo obědů
A místo oběda výbušné směsi dynamitů a nitroglycerinu
Přijď předávám tužku
Tužkovou baterii poezie





Karel Šebek Evě Válkové






***


Jak víly noc
Jak nekonečná nádraží
Hrobu vlak
Odcházíš
Odcházím
Jinam
Než zní prokletý déšť tohoto světa
Na dlani piha ďábla
Čertovo znamení
Mám
Nedám ti sbohem
Ani polibek
Ani se nesetkáme
Odejdi po sněžných cestách
Po posvátné římse
Prosím tě odejdi zůstaň odejdi navždy





Eva Válková Karlu Šebkovi






Karlovi Šebkovi


Z brány pekel a z pekla samotného
Tobě který musíš mít všechno hned a za jakoukoli cenu
Nejraději za cenu života
Kopyta a křídla
Na cestě magmatu
A rekvizity snů
Oškubaných kuřat
S uříznutou hlavou
Posypaných tabákem
A jedovatou barvou sexu
Motýli čtyřrozměrných světů
Se zrcátky čtyř žiletek
A komíny fabrik na poezii