Děkujeme za vaši podporu v soutěži Blog roku Magnesia Litera. Nevyšlo to, nevadí. Poezie žije dál!

Hryhorij Semenčuk: Ukrajina - to není EU, je to spíš vnitřní džihád

neděle 28. června 2015

Ve středu 1. července začíná tradiční festival Měsíc autorského čtení pořádaný nakladatelstvím Větrné mlýny. Letošní rok obohatí čtveřici dosavadních měst (Brno, Ostrava, Košice, Wroclaw) poprvé i ukrajinský Lvov. Ukrajinští básnici a spisovatelé budou také hlavními hosty celé akce. Doplní je čeští, slovenští a polští autoři. Každý den se mohou diváci těšit na dvojici literárů v pěti uvedených městech.


Poslední dvojice, která na přelomu července a srpna objede uvedená města a uzavře letošní ročník, bude Slovák Vlado Šimek a ukrajinský básník Hryhorij Semenčuk. S Vladem Šimkem jste se už na stránkách Nedělní chvilky poezie mohli seznámit. Básně Grigorije Semenčuka vám díky laskavému poskytnutí Větrných mlýnů nyní přinášíme v překladu Alexeje Sevruka.


Takže vám teď, těsně před začátkem MAČe, přinášíme básně, kterými letošní MAČ skončí...


Hryhorij Semenčuk (* 1991) se narodil v Chmelnyckém. Vystudoval ukrajinistiku ve Lvově. Hryhorij je básník, hudebník a programový ředitel největšího ukrajinského literárního festivalu — Fóra vydavatelů ve Lvově (od roku 2009). Je také koordinátorem lvovského street paperu Prosto Neba. Byl u založení hudebního projektu DrumTYátr, v němž účinkuje spolu s básníkem a spisovatelem Jurkem Izdrykem. Účastnil se mnoha literárních festivalů (LitTer, Den nezávislosti s Machnem či Kyjivski lavry) a performancí. Jeho zatím jediná básnická sbírka nese titul Vnitřní džihád (2012), což vysvětluje tak, že „Ukrajina není žádná EU, ale vnitřní džihád“.


Zde najdete jeho festivalovou videoupoutávku https://www.youtube.com/watch?v=EIi2T37bsxg















*** 


první báseň je jako nůž do srdce
čaj bude křičet do našeho mlčení
mezi našimi jmény je jenom mezera
a počata slova uvízla v plicích

moskalové zase zavádí někam vojska
zdravotní sestra zavádí do žíly jehlu
ví že smrt pacienta je blízka
a proto ji to ještě víc bolí

nedívám se více na tyhle filmy
protože v noci nebudu spát
stejně nespím kvůli vyzvánění mobilu
nevím jak mám dál žít bratře

nikdy jsme si nebyli blízci
jsi z nás starší stejně to všechno znáš
bratře oči vlhnou už jsou kluzké
ty nejsi můj skutečný bratr

první báseň nestojí za zlámanou grešli
a káva bude křičet do našeho mlčení
mezi našimi jmény zůstala jen mezera
a počata slova uvízla v plicích





*** 


Co vám mám povědět o mé Ukrajině?
O jejich jizvách snad na prsou a o modřinách na zádech?
Všechny tyhle nekonečné hysterie šílené,
Už ani nevíš – zbláznil ses ty nebo ona?

Nevíš už ani kde jsi... jak jsi...
Navštěvuješ kina a knihkupectví bez knih a filmů.
Zkoušíš kázat nebo aspoň ukazovat,
Ona koukne na tebe a řekne: „Počkej, starouši...“

Lze ovšem něco namítnout,
Vzpomenout na zákony o dostupu k informacím.
Ale koukáš na její černé zuby a naha studená ramena
a chápeš: konvence je něco z čeho chceš zvracet.

Nezbývá než ji mlčky milovat:
Rozevlátou, nahou a opilou.  
Nikdy neodmlouvat, neprosit, nebrat
Protože jste se zbláznili oba...





***


po tobě v mé hlavě prorůstá poválečné Sarajevo,
všechny tanky a tance, orchestry a flinty.
Nezapomenu na to jak to všechno mizí –
podzim ničí svým větrem zornice.

a za okny stále chodí konvoj a betlém –
různí démoni, vojáci a malý Ježíšek.
Nezapomenu nikdy na ten světlý rap a harlém
znějící trochu jak černý bluez...

víš, jsou jen čtyři řádky mezi mými a tvými
hranicemi –
různí psi a ohradníky, lesy a ukazatelé cest.
Nikdy nezapomenu jak zemdlelá noc
nám hrála nejlepší kousky – hrála nám jazz.

Když procítíš ve vzpomínkách všechno, zejména válku
se samým sebou,
všelijaké sny a zadumané pohledy skrz mlhu,
zaštěbetají trombony, natečou hoboje
sladkou jesení oklamání.

po tobě v mé hlavě prorůstá poválečné Sarajevo,
různí koně, konvoje, důstojníci a klarinety.
Nikdy nezapomenu jak to všechno mizí
zavírá za sebou dveře...





donbass drum’n’bass


Šeptal ji do pravého ucha:
„Odvezu tě do Donbasu na haldy.
Konečně najdu sebe, budu banditou,
a ty, miláčku, budeš pěstovat ganju...

Dorazí kluci, kámoši dětství,
založíme proletářský band ve stylu punk.
Uděláme z Donbasu kolébku státnictví a ukrajinství!
Mezi nahráváním písní budeme loupit banky...

Zřídíme vlak „Mariupol – Verchovina“.
Ať je v něm uhlí, ganja z hald, lidi též...
Ať celá velká rodina od otce k synovi, jako jediný
hrají jazz, čtou rap, vydělávají cash!

Živým přenosem zaplníme nekonečnost...
Byli bychom slyšet po celé zemi...
Přidej se, takoví jak ty jsou v menšině...
a možná je jich většina?... rozbíjejme tuto skálu? Co je ve skále?

Skákej na místě až do dubna.
Nepojedeme nikam, všechno je to velká haluz...
ale bylo by to hustý osázet celý Donbas
ganjou...“





Julie 


Julie víš tvé vlasy
jsou příliš mokré a příliš skromné
To pro tebe tu je region Porosí
a republika Krym, taková autonomní
jen pro tebe tu jsou tyhle železniční koridory
a nažloutlé maršrutky v citronových tónech
ten veliký vítr který odhání ptactvo
a ty stále stojíš stále skromná
a pouštíš vzduch po zimě skrz prsty
v protibombových krytech dnů kde se lesknou vitráže
skrz které jsou vidět všechny ty chimérické kudrlinky
a ve kterých nacházím své básně a verše
tvé oči jsou tak tmavé a nadnebeské
že už zní všechny ty černé alarmy
a přichází vojáci nepřátelských armád
prodáváš jim své vlasy zdarma
hážou ti tyhle mince
zarputile pochodujice okupovaným městem
z ruk jim padají poválečné klíče
padá sníh jako cukrová vata
na všechny tvoje rodné centrální rajony
a v bílých pokojích zanesených prachem
poněkolikáté se ruší všechny zákazy
Julie víš zítra to všechno zmizí
protože náš pluk zítra vychází v pochod
dívej: na železobetonových nádražích
potloukají se naše šedivé duše





zjevení učitele pracovní výchovy 


je těžké potkávat svého učitele
pracovní výchovy
protože si vzpomínám jeho usměvavý obličej
mezi soustruhy
ale poslední dobou jej potkávám
smutného a s pivem

obvykle se mě pta:
„tak co Hriša jak ti to de?“
trochu vyprávím a
pokládám mu analogickou otázku
on mi vypráví
že mu utekla žena
že stále pracuje jako učitel
pracovní výchovy
že ho často bolí zuby a hlava
pamatuji si jeho ženu
byla to vážně čubka
připomínala mi Sharon Stoneovou
ze Základního instinktu
také to byla blondýna
ne tak pěkná
ale stejná mrcha

„Oleksiju Vasyleviči, říkám mu,
všechno bude dobrý“ - a on mi kdovíproč věří
ale čemu že to nás vlastně učil?
za celý svůj život jsem neudělal žádnou součástku
žádné letadýlko
žádné prkénko
žádný válec na těsto
ani žádnou část soustruhu
ale měli  jsme společné zájmy
oba jsme například poslouchali Vopli Vidopljasova a Doors
oba jsme rádi klábosili
ale co teď zůstalo od toho
Oleksije Vasyleviče, co jsem znal
jeho zuby zčernaly a připomínají
poničené pirátské vlajky
barva kůže připomínala asfalt po dešti
a vůbec vypadal sešle

ale bohužel nemohl jsem nic namítnout
na jeho staří
protože stáří a alkoholizmus jak víme
přichází ke všem
dokonce k takovým kanonizovaným svatým
jako učitelé pracovní výchovy





Květnové 


když kráčím slunečním městem k bankomatu,
tak mé srdce se plní radostí a žalem
konečně můžu vzít vše co vydělal jsem
leč budu muset dávat a dávám já nerad...

pln úzkosti, zamyšlený a smutný
já kráčím dál tím žlutým květnem,
a bankomaty usmívají se výchovně,
a šťáva z višní prýští z kašen.





džihád 


vnitřní Dagestán
končí vnitřním Tálibánem
nebo nějakým jiným teroristickým uskupením těla.
a když noc usedá jako pták nad autobahnem,
já lapám pusou kyslík, vidím přicházet voly a debily,
sbíhají se alkoholici z okolních chat,
za nimi jdou ženy a děti...
Ukrajina - to není EU, je to spíš vnitřní džihád,
kde na hnoji skrz sračky prorůstají květy.
když jsem tě spatřil v prosinci,
mé srdce přestávalo bít co půl hodiny...
brzy přijde jaro s ňadry a se srdci,
neveselými koktejly, šumivými víny,
plastové nádobí i my, také plastikoví
pozveme všechny: celou tuhle veselou chasu
to nebude thriller, to bude fantastika,
a kalina bude růst, jako křídla pegasova.
když už tedy režíruji tenhle trhák,
kde herci jsou špatní a hrají bez honorářů,
hlavní je neupadat a nezoufat
protože všude kolem je spousta šmelinářů.
protože přicházíš den co den a srdce mi umlká,
jako když v televizi ukazují arabský chalífát,
všechno mizí, stírá se a uniká -
Dagestán, Tálibán, džihád...
cítím nyní každé zde přítomné
srdce tak
že dokud se můžu dívat na tebe
mám svůj padák,
protože teď můžu přijít a říct:
včera se mi o tobě zase zdálo,
pak dlouho čekat na odpověď, mlčky stát...
a srdce neumlklo, i když umlkalo...





***


dokud k letadlu nepřistaví můstek, dokud je pilot ještě zhulený,
nepůjdeme odsud, je tu dobrá ventilace...
teď chápeš jak jsou politické mapy zbytečný,
protože revoluce začíná od vibrace.

všude to vře – v obchodech, restauracích a hospodách.
ať už fandíš Karpatům nebo Chicago Bulls,
ať už máš rád molotovy koktaily nebo nitroglycerin v banánech –
budu se modlit aby tvůj tep dále vřel.

protože každý může naslouchat těmto slovům,
tančit tango po barech, zpívat smutné karaoke.
držet se zkrátka, neožírát se,
když vůkol je zimní noc a soumrak černooký.

komu jsem co dlužil – všem vám odpouštím.
hučí motor, polyká patnáct tun pohonné hmoty.
dokud k letadlu nepřistaví můstek i s pilotem,
zničíme všechny záznamy o cestách, odstraníme blogy.

protože naše srdce, oči, ruce pracují od vibrace –
ruchy v břiše jsou stále silnější
křídové zahrady prorůstají skrz domy a paláce...
ten tep cítí dokonce kočky a psi.

no a co ty?





*** 


kolik nasládlého a kostkovaného je ve slově „Vlast“.
tím spíš, když jde o Ukrajinu a o nás – její traumatizované děti.
hlasitě jsme se ptali: „Mámo, mámo, a kde je náš táta?“
táta čichal lepidlo a dával všem napřesdržku.

zcela tu chybí typická část tragiky,
tam kde šlo o domácí násilí a krev na parketách.
teď jsou jiné problémy: globální válka a světová krize,
absence revoluce, nehledě na přítomnost bajonetů.

je zde nedostatek silných hlav. trpkých rtů. a horkých hrudí.
je zde moc starších bratrů – tihle nás v dětství mučili.
museli jsme mlčky poslouchat, v koutě, na zastávce, mezi lidmi.
a modlit se, aby se za postřehy nerozdávaly pokuty.





*** 


O půlnoci stojím uprostřed tmavé ulice.
Kolem jsou komunisté, zástupci drobné buržoazie.
Tulí se k nebi všechny okolní periferie a ty doufáš
že neproběhne jejich připojení k zemím kolem západního Ruska.

Dokud zde ještě nestaví plynové komory
a na bezpečnostních kamerách jsou stopy tvých rtů,
Můžeme zkusit stát se celebritami, zlepšit si karmu,
podmanit svět kolem sebe a pak i YouTube.

Bez tebe zima není zimou a není jak volit...
Není za koho... Proč? Stromy pomalu lysají.
A budeš-li chtít, tak si koupím AK a počnu divočet.
Dokonce když se rozhodneš žít v západním Rusku.





***


Zdálo se mi o válce: měla černé vlasy.
Špínu pod nehty a suchou zrohovatělou kůži.
Stalo se všechno. Zůstaly ohlasy.
A kanonýři ztráceli víru.

Malý kluci. Včerejší terče.
Nikomu nedluží, jen sobě.
Schovávají si na památku prázdné nábojnice.
A smývají špínu ze svých čel.

Na fotografiích budou věčně posmutnělí.
Nečitelné tváře s pečeti smrti.
Jdou obehnání ostnatými dráty.
A němými checkpointy.

Zdálo se mi o válce: tato dáma v černém,
má od krve červené rukávy.
Sbírala nelítostně poražené,
jejich automaty, kvéry a transportéry.

Válka všemu určila místo.
Na místě života jsou jen kovové kříže,
Každý náboj není jen pouhý hřeb.
Jsem to já a jsi to ty. A mříže.





***


Do lesa vjíždí černý Lexus –
Symbol loučení a němého smutku...
Co bude dělat v lese? Sbírat březovou šťávu?
Tančit čardáš s dřevorubci-gastarbeitery?

Copak je v tom lese? Katolický klášter?
Rock´n´roll pub? Ministerstvo práce?
Jaro přichází ve snech a chytá tě za jazyk.
Zdráháš se odpovědět – celková prostrace.

Jdeš po stopách Lexusu, posloucháš hlasy,
Divoká růže se ptá jestli je všechno v pořádku.
Jasan shůry říká: NEBOJ!
Vybavuješ si modlitby, žalmy, koledy.

Z místa řidiče Lexusu vystoupí vesna,
Sbírá roští, vyndá noviny a rozdělává oheň.
Na kozačkách má bláto, je veselá a smutná.
Padá mokrý sníh, teče ji od spánků.

Určitě se ji to nepovede – kolem je sníh a led.
Vidím její slzy a Lexus zasněžený
Volá policajtům a místním známým dealerům,
A flóra i fauna ji soucitně objímají.

Vesna je jako vždycky na vytuněném černém crossoveru.
S úložním prostorem universal a pětilitrovou nádrži v břiše...
Vyjíždí z lesa, zvířata sedí na korbě a na kapotě,
A měsíc svítí do oken za soundtracků koček.

Dívá se na ten sníh a šlape na plyn.
Mizí za obzorem, svítí neonem, vyzařuje do dálky teplo.
Rozumíš, že pocit jara je jen obyčejná křeč.
Kdesi vevnitř tebe, kdesi v noci...





september solo 


kdybych měl dost sil jim všem stisknout ruku a obejmout...
ale sílu nemám, jenom co se do metru sedmdesát tři vejde.
a v mých snech zůstávají mlčky stát,
mezi kopci, na kolejích, kde skučí vítr.

všichni jsou průhlední, ozdobeni hvězdami.
znám jménem každého, jsou jak ve skrýši, v srdci, hluboko.
dál je budu  hostit bonbony a zvát na panáky,
aby neutíkali do Česka či do Maroka.

modlím se za ně mezi zdmi katedrály.
na obrazovce svítí nápis – černé na bílém - „evil“.
pod prastarými oblouky se rozléhá křik „zavolejte policii!“
vše co jsme mohli, jsme vypili – vypili

v mých snech stále stojí mlčky
uprostřed divadel, kaváren, červených hotelových pokojů.
kdybych tak jim všem stisknul ruku a všechny objal,
zastavil říjen a listopad, otočil čas zpět...





Ruská televize 


V dětství jsem často vídal doma u kamarádů exotickou satelitní televizi
A chápal, že horší než ta ukrajinská neexistuje.
Ale Bůh mi dovolil poznat pravdu –
pochopil jsem, že ne všechny z dvanácti kanálů mé domácí televize,
je UKRAJINSKÁ televize,
a že tam je také ruská,
která, jak vyšlo najevo, je ještě horší.

Co mi uvízlo mezi vzpomínkami na dětství?
Válka, bandité, policie, alkoholizmus,
Sovětský svaz, vesnice z ruského vnitrozemí, zpěvačka Alla Pugačevová...
Ale ukrajinská televize mě
netraumatizovala o nic méně:
Vyšívané kroje, programy blahopřání, zpívající rektoři.
Teď už tomu rozumím: ukrajinská televize
Je mnohem rafinovanější úchylka, než ruská.
Haleluja!  

Není nic horšího než ruská televize.
Jsem si jistý, že íránská, ač je méně různorodá,
Stejně je aspoň trochu intelektuální.
Nikdy jsem neviděl korejskou televizi –
Nic než výstřižky z novin o smrti dalšího Kim Ir Sena, –
Ale to se aspoň nepokrytě vysmívá, ne bez obalu,
Jak ta prokletá ruská televize.
A občas dokonce připomíná ranní ukrajinskou.

Je to přeci jen příjemný, že vždy
Můžeš říct – a jiní tě podpoří –
moje lejno je lepší než jejich lejno.
Z něho vyrostla ruská televize,
a ta je nejhorší v celém světě.