V prosinci 1995 vydal básník, spisovatel a nakladatel Martin Reiner (* 1964) svoji třetí básnickou sbírku Decimy. V roce 1998 "oprášil" tuto sbírku ve druhém vydání, které obsahovalo pět nových decim. Reiner píše decimy dál. Některé z nich, napsané v minulém roce, laskavě poskytl tomuto novému poetickému počinu se starým názvem. Je mi ctí, že zrovna Martin je zde prvním autorem. "Pluhy" zdaleka není
jenom vydavatelem Michala Viewegha, jak ho označuje ta nejhrubší
novinářská zkratka.
"Decima je básnická forma, bohatě rýmovaná, ideálně v tvaru a-b-b-a-b, c-c-d-d-c. A protože, jak říkával Ludvík Kundera, su formalista, lákalo mě to vrátit se k tomu tvaru a zjistit, jaké to bude o dvacet let později. Kdyby se ukázalo, že to může vypadat sice formálně stejně, ale ve vyznění přece jinak, chtěl bych z toho udělat knížku; takové Decimy 2015. Tohle jsou první výsledky toho testu...," píše ke svým novým básním Martin Reiner.
Knihovna
Rovnat si knihovnu, taková práce!
Stříbrný vítr, splav i luka,
Šrámek se opřel o Palahniuka:
má tendenci se kácet
a hřbet už stářím puká.
Pokojem letí teplý vánek,
na poslední z ušpiněných stránek
pokládám misku s müsli.
Sienkiewicz vystrčil nos z Visly,
regály: plánek světa.
Noc
Z pohledu výra – přísně vzato –
jsme spáči oddaní víře.
A vlastně kdejaké zvíře
se může smát, jak to
tu vedem. I to malé netopýře
si stojí lépe, hlavou k zemi...
rejsci se v noci pisklavě tlemí,
zatímco my v polštářích
žvýkáme svůj pelyněk a hřích...
a dusíme se nadějemi.
Borgové
Pinkání od lajny k lajně,
mezi zemí a růžovou oblohou.
Borgové – s vlohou
pěstěnou vskrytu a tajně –
hrají už milión let.
Nejlépe za soumraku,
v křiku ochlupených ptáků,
kteří – aniž pocítí,
jak těsně letí nad sítí –
vítězí... game a set.
Bílé Čechy
„V půl páté ráno jsme přijali oznámení, že pod mostem hoří odpadky, říká mluvčí hasičů Zdenka Štrauchová. Na místě však hasiči zjistili, že nehoří odpad, ale torzo lidského těla.“
Kolik je radosti ve starých písních,
dlažba pod kroky zvoní.
Oheň, jenž rukou si cloníš,
zapálí svetr páchnoucí plísní
i vousy a vlasy... celý to prase!
S námi se na ten div dívej,
Die Fahne hoch si zpívej...
vé-sé-lé si zahajlujem!
Toč to, ať vzkvétá česká zem,
ať zaskví se v ranní rase!
Kdysi
Petru Halmayovi
Kdysi jsme volali ke všemu Boha,
teď máme kritické myšlení...
Víme, že nic není
tak jako dřív. Jsme bohatší
svou skepsí, ač dosud opentleni
kresbou křídel, hrou Stvořitele.
Schválně si stelem,
abychom uléhali příčně
na tvrdé světa, na studené pryčně:
měděná víčka posypaná pelem.
Mimésis
Včelu spletla květina na hrnečku,
racek chce rozlousknout žlutý tenisák.
Řekneš si, je to jen hloupý pták...
a napíšeš za tím tečku.
Ale co ty? Nežiješ zrovna tak?
Sedíš na přikreslené židli,
kolem tebe se to mydlí;
dostaneš kopanec od Josefa Lady.
Těžko se uniká z dosahu vlády
miméze: Jauvejs! Třeš si hýžď...
Setkání, 1985
V setmělém, poloprázdném bytě
strkám nos do plechovky s čajem;
o pachy lidské nemaje zájem.
Taky to znáš? Nic nevábí tě,
Zeus tě přikoval na podnájem...
a zatímco myješ nerozbitnou sklenku,
ozve se odněkud zvenku
křik, pláč a smutný táhlý kašel.
Že bys přece někam zašel?
Do Sputniku na pepřenku...
Schiele v Krumlově
věnováno Wally Neuzilové
Dlouhou nervní chůzí,
přeměřil okolní lesy a pole...
a pak – v košili s propoceným kolem –
naložil kufry na hřbet Múzy.
Zmámený alkoholem
v úzkých ulicích,
propukal v nakažlivý smích...
Guck mal, i mně se líbí Schiele,
píče barevné a sněhobílé,
holá pole, lesní pich.