3/3 Bernardeta Babáková: Proč se všichni nešťastní lidé zdržují u nádraží?

neděle 4. srpna 2019

Přinášíme triptych básní od Bernardety Babákové (* 1994). První část měla název Biedermeier existenčního minima, druhá Lidé v našem věku a poslední se jmenuje Proč se všichni nešťastní lidé zdržují u nádraží. Autorka pochází z Lomničky u Tišnova na Brněnsku. Žije a pracuje v Brně, studuje právo a divadelní fakultu JAMU.























Jistoty


V životě potřebuji alespoň takové jistoty,
jako smažené nudle a umělé orchideje
v asijském bistru
a taky možnost se spolehnout, že Dragon
je v každém větším městě.
A v něm šťastný čínský kohout na chilli omáčce
a tatarka a kečup
a snaha o lidský přístup
arigato!
I když je to japonsky…
A na obrázkové tabuli
všechna ta jídla vypadají tak lákavě.
Sváteční oběd připravují drobné paže,
precizně okrajují kusy masa a obzvlášť vypečené kousky
stříhají manikůrními nůžtičkami.

Umím jíst hůlkama ale nebudu dělat machra.
Je snadné podlehnout představě, že celý svět čeká
na pizzu gyros a smažený sýr.
Věřit v multikulturalismus
je jako věřit na víly.
po každém záporném „ne“ věřím
jeden umře.





Pokus o biografický útvar 


Neumím napsat životopis
zvlášť ten strukturovaný mi dělá potíž.
Forma obsah nikdy nepředhoní.
Co o vás taky řekne úředně ověřená kopie maturitního vysvědčení?
Vždyť nám všem dávali jedničky z chování
i když jsem kružítkem ryla do lavice
a své spolužačce psala po triku plnícím perem
její matka mi přišla nafackovat do čtvrté cé.
Od té doby neničím cizí věci. A dávám si pozor na vlastní.
Stejně mi ukradli palčáky, mobil, tři knihy, šálu, pět stovek a mp3.
Nepamatuji si, že bych sama něco ukradla.
Vybírala jsem kontejnery. Jedla jsem věci z popelnice i odpadkového koše.
Nebylo to ale mléko vajíčka sýr cibule a česnek. Sama bych si je nekoupila. Stejně tak si nekupuju kožené bundy, rukavice a kabelky. Nemám na ně prachy. Nemám domácí zvíře. Nemám bratra, nemám babičku, nemám dědu.
Nemám předplacené místo na hřbitově.
Mám předplacený čtrnáctidenník A2 ale přijde tak jednou do měsíce.
Mám magisterský diplom. Nemám milence. Nemám pořádnou práci. Nemám diagnostikovanou žádnou závažnou duševní poruchu. Mám velkou nedůvěru v současnou psychiatrii. Mám malé sebevědomí. Mám enviromentální žal. Mám hlad. Buď jsem ve stresu nebo se nudím.
Mám ráda psy stejně jako kočky. Mám radši květiny než psy a kočky. Mám radši psy a kočky než lidi. Mám ráda vůni benzínu. Mám ráda vůni ředidla. Nemám ráda, když se mě někdo ptá, jestli mám problémy s omamnými látkami. Mám stále mléčné zuby. Bojím se, že mi vypadnou. Bojím se stáří a sama v noci v lese. Mezitím se zuby začínají viklat, já stárnu a lesy usychají.
Rozešla jsem se se třemi muži. Dva mi odpustili, jeden si myslí, že jsem kráva.
Libí se mi oči koní a domácího skotu.
Líbí se mi modrá a černá. Libí se mi většina mých kamarádek. Líbí se mi všechny Tvoje kamarádky.
Libí se mi delfíni na ručníku.
Napsala jsem dvě knihy. Nikdy mi nic nevyšlo.
Nejraději spím na boku. Nejraději spím.
Nikdy jsem neusla v divadle nebo během milování.
Nemám problém se svým otcem.
Už nemám problém se svou matkou.
Nemůžu zapomenout na hotel Freudův sen v Příboru.
Píšu pravou rukou.
V pravé nosní dírce mám kroužek.
Je mi jedno, že to nevypadá hezky.
Neumím si představit nekonečno, vzduchoprázdno a vakuum.
Neumím nemyslet na nic.
Nevím, co je důležité a co je smysl života.
A snad na tom ani nesejde...





Nikam 


Nikam se mnou nepůjdeš
nejsi zvědavej na plácání se po zádech
na divadlo s vetchýma kulisama
a všechny ty keci o tom o nebývalém úspěchu
a zájmu z řad diváků i odborné kritiky
víno stejně nepiješ
a z práce tě bolí nohy
takže se na postávání na nějaký vernisáži
nedomrlých matlalů
nebo na rozmazaný fotky
z nainstalovaných fotopastní
smůžeš tak akorát vykašlat

Jít ven?
na demonstraci je zima
stát někde na náměstí
v dešti
nechat na sebe štěkat policejní psi
nebo se nechat pokropit pepřákem a dostat pěstí?

Zavíráš za mnou vchodové dveře
v triku s anglickým nápisem o tom,
že jsi divokej.

a když demonstrativně kráčím chodbou
v duchu už si přeju dívat se s tebou na hokej





B. 


Chybí mi tvé mikádo
veverčí ocásek
a snídání negronů
takže se člověk stále cítí fresh
jako by se vynořil z vany plné ústní vody
a vykloktal si deodorantem.
chybíš mi
ukrytá v klíčování jedniček a nul
blikající textovka
a přitom tak efemérní
až na pokraj uvěřitelnosti.





***


teď už se konečně můžeme uvolnit
povolit očko na pásku
koženého úsměvu
nejvyšší čas přestat si drtit ruce
v ocelově pevném láskyplném sevření

byl to poměrně dlouhý trip
a všechno kolem bylo přízračný
vedlejší účinky
nakonec stejně klepou na dveře

Co teď asi děláš je mi srdečně ukradený
já si skrz zamlžené sklo opakuju
základy hláskování
a přeji si být
v příštím životě lanýžovou mortadelou
tou pravou, italskou, a ne nějakou náhražkou
protože to bys mě pak určitě
pokaždé znova něžně hledal
svým rypáčkem se zborcenou nosní přepážkou





***


ptáš se mě jak se mám
všechno je skutečně vynikající
hodinová mzda mi vzrostla
o celou pětikorunu
takže si v regionálním spoji
můžeme v klidu předávat štafetu
cvaknuté jízdenky
u záchodových dvířek.
mám sexuálně aktivní sousedy
pořád mě zvou na návštěvu
a ve světlíku se nám uhnízdil čížek

nafasovala jsem ovesný příděl vlákniny
a jako třešničku navrch
koktejl ze xanaxu a neurolu
a čisticí byliny
taky něco na spaní, trávení a proti světabolu
v hlavě mám útulně vymeteno
kdy by si vzpomněl na splíny





Hesla 


Obsazeno ; kouzelné heslo dámské převlékárny na veřejném koupališti

Nevstupovat ; České dráhy, kancl celní kontroly na letišti

Neklepat ; čekárna na pracáku, u zubaře

...vsjo rovno

Vyčkávám příchodu zdravotní sestry, dopravní obsluhy, vyššího justičního úředníka, pověřené osoby, veřejného činitele.

Uvolňuji (se). Aby nebylo obsazeno.
Neťukám.
Neklepu.
Dokonce ani nešmejdím kolem dveří.

Tak snad až všichni přijdou
přivítají mě vřele.





***


Prázdný pokoj, já, techno a prochcaná postel.
Tak takhle začíná nový život.
Starý si nepamatuju. Zapomněla jsem ho.
Rozpustil se v ranní mlze a přetaženém nedospánku.

Žluté fleky na béžové matraci s krkolomným švédským jménem
se mi do ksichtu smějí
„párty tu měl každý, jen ty ne!“

Párty, noční život, vodivý tělo pohybující se na těžký přírazy
dunících repráků.
I aloe, co jsem ho zapomněla přesadit, na mě křičí,
že jsem looser.

Prázdný pokoj, techno a prochcaná postel.
A tví přátelé křtí první syny a opravují omítku
na otcovým baráku, pracují v Bruselu, ve fakultní nemocnici
u sv. Anny nebo se radují z koňader v krmítku.

A já
v prázdném pokoji, už asi osmým během pěti let
toužím se skamarádit aspoň s tím nejmenším žlutým flíčkem.

Pokorně k němu natahuji okousané prst
dotýkám se ho zlehka, jak mladé srnky
a kdy to půjde dobře,
do týdne si sáhnu i na ten velký.





***


Je to všechno dobře promyšlený obchod:
já si vezmu těsné šaty a umyju si vlasy
a projdu se chůzí napodobující pumu
kolem dvou tří podniků
a ty mi potom zavoláš, protože mi to slušelo.
Nebo si skutečně precizně namaluju linky na oční víčka
a budu pět a půl hodiny na baru
upíjet deci džusu
a ty mi ji pak zaplatíš a možná
že i dostanu šluka z tvojí dlouhé cigarety
jako prémii za vytrvalost.

Někdy to ale nevyjde
tenhle podomní prodej
tenhle obchod na korze
ten teleshopping libosti a rozjitřených citů.
Někdy máš moc práce
nebo služební cestu
nebo spanilou jízdu
nebo máš bolení ucha
nebo prostě jen tak spíš.

To jsem pak krásná
úplně zbytečně.





***


Je úplně zbytečné opakovat
že jsi první myšlenka se kterou vstávám
a poslední se kterou jdu spát.
Skutečně.
Dokonce jsem se i přestala modlit
nebo je to jen velmi nesoustředěná recitace,
kolovrátek vznosných vět,
zatímco plynou noční minuty
a každou chci co nejdříve zatratit
protože ji nevyplňuje tvůj hlas& dech& drobné vrásky& žíhaná kůže.
Skutečně.
Každou půl hodinu oběhnu po kružnici všech pocitů,
jak na ruském kole v Pratru,
co jsem znala tak důvěrně z okýnka autobusu nach Wien,
a vracím se na startovací čáru totální Posedlosti& Závislosti
s žaludkem na vodě
a s pocitem
že mám po tom kolotočování svět stále nohama vzhůru.





***


Kruhy pod očima jsou temnější než černá díra.
Padá do nich všechno hezký;
bílý struny nový kytary, lovesongy od Britney,
opilecký vyznání lásky a milostní loudění (neúspěšný)
taneční zábava a medový večery
namazaný na krajíc čerstvé veky.

Nemůžu spát, když tu nejsi
nemůžu spát, když jsi s někým jiným
nemůžu spát, když jsi se mnou
a je lhostejné, jak moc mě koušou chlupy tvý deky.
Co by se ještě mohlo vlézt do černé díry?

Peníze? Ty u nás dlouho nevydrží.
Nejčastěji je utrácíme za věci,
po kterých je aspoň na chvíli líp.
Úzkost? Má schopnost roztahovat se do nekonečna
z nějakýho důvodu jsem si ji vždy spojovala s noční oblohou-
tak v ní teď budu hledat souhvězdí ryb.





***


Bylo to klidné odpoledne
červencové slunce sem tam zastřel déšť
nedalo se dělat nic
jen srkat šalvějový nálev
a v holinkách čupět u keřů dědova angreštu
v dlaních mě škrábalo jeho trní
a pod vlhkými listy se schovávalo
pět bělásků.
Když někdo prohodil
že už nejsi sám
a snad že ta holka i trochu
dělá do umění
měl mi spadnout kámen ze srdce.
Odechla jsem si
trochu demonstrativně.
Ten angrešt už na vždycky bude chutnat jako popel.





***


Sháním kontakt na nějakýho urbanistu,
sociologa, odborníka přes kasty a společenské vrstvy,
aby mi objasnil,
proč se všichni nešťastní lidé
zdržují u nádraží.
A v tomhle městě jsou rovnou dvě,
tak blízko sobě
jen 17 minut chůze
skrz nabušenou výlohu
posledních sil, hltů na dně lahve,
kůrkách pizzy, jablečných jadérek z odhozených ohryzků.
To nejsou tváře Indiánů z Mayovek,
to je ošlehání  sluncem, větrem, nevyspáním,
pitkama toho nejlevnějšího čůča,
říznutého okenou.
To není zlý sen o igelitkách na zjizvených hlavách,
o jedovatých výparech
tvrdě vysomrované podvýživě
černajících končetinách.
To jsou tví bližní.
Nechceš je za sousedy.
Ani to cigárko pro ně nemáš.
Ani drobásky,
co by zazvonily na pár vteřin
jak zvonček šťastia.
Tohle je taky džob
práce jako každá jiná
divadýlko o umírajícím bratru v Košicích
o horečce, aspoň si koupit paralen!
Je třeba se rozdat hned na ve vstupní hale
a pak s nimi počkat na další vlak do Hameln.





***


Všechno se vrací
v kruhu, v oblouku, v elipse
možná že trochu komplikovaně
přes kopec, oklikou, vyhlídkovou trasou.
A pak jsme zas tady
ve výchozím bodě

-zaznívá uvítací tón-

Euforické chvění, návaly tepla
srdce tlukoucí jak křídla hřivnáče
chyceného pod skleněný zvon.

Miluji tě.

Už po čtvrté, po osmé, po dvacáté páté.
Zase.
Tak pateticky a neochvějně.
V téhle nejcennější vteřině

-poté sinusoida pouze klesá, deprimuje-

je zahrnuto tvé tloustnutí, chrápání, chlupy v nose,
paradentóza, krize identity, testosteronu i nevěra.

Ve stínu počátku stojí konec
s ránem přichází i příslib večera.