Marie Iljašenko (* 1983) je básnířka a překladatelka. Debutovala v roce 2015 sbírkou Osip míří na jih (nominace na cenu Magnesia litera), sbírka Sv. Outdoor vyšla na jaře roku 2019. Za své básně byla nominovaná na několik cen. Přispívá sloupky na server iLiteratura. Pracuje jako nakladatelská redaktorka. Žije v Praze.
(Foto: Daniel Konrád)
Jen pár dnů předtím, než šla sbírka Sv. Outdoor do tisku, jsem z ní vyhodila několik básní o bolesti. Nechtěla jsem, aby celá kniha byla jen o ní. Někteří vědí, že jsem zažila dost bolesti kvůli borelióze, té nemoci šedé zóny, při které se dnes od většiny lékařů nedočkáte ani podpory, ani péče, zejména pokud jde o její vleklou fázi. Zakusíte při ní různou bolest: některá je jako čajíček, jiná se snad ani nedá přežít. Bolest je především zpráva, že je něco špatně. Nedá se dost dobře měřit, a ne vždy je vidět na tváři. Cesta ven je jediná: uzdravit se. Během této cesty jsem přišla o některé přátelé, jiní přátelé mi naopak nesmírně pomohli. Mnoho rukou pro mě shánělo léky, trhalo léčivou křídlatku a květy bezu, někteří mě vozili autem a posílali peníze. Jiní mě jen poslouchali a věřili mi – někdy to úplně stačí. A poznala jsem z jiné stránky i svou rodinu: najednou jsem zjistila, že ji mám a že se o ni můžu opřít. Z chronické boreliózy se léčíte cestou pokus omyl, vyžaduje to neústupnost, trpělivost, tvrdost, laskavost, někdy dokonce lstivost. Víru, naději a lásku. Připomíná to nekonečnou tundru, kterou jdete a po cestě si píšete lamentace, nářky, modlitby, ukolébavky, zaříkávadla. To všechno vám má pomoci přežít to a uzdravit se. Až to jednoho dne přestane být tundra a začne to být taková mírná, mírumilovná pampa. Ještě nejezdím na kole, ale už je to mnohem lepší. Děkuju všem, kdo při mně stál.
Arktické slunce
Všechny výřezy, které umí nazvětšovat mé okno, znám.
A všechny triky taky. Jakým světlem však lze
vyvolat sebe ze tmy?
Jdu si dolů pro kávu: Není vám nic? ptá se servírka.
Včera jsem spolkla arktické slunce, říkám,
a to sežehlo všechna má pole
Papuchálci
Můj čas je jiný než čas mých přátel
je podobný času papuchálků:
když není co žrát ukusují si navzájem pařáty
období hojnosti střídá období hladu
vždycky to vypadá že je konec
ale je to jen kóda opakování
horizont stejně nespouštějí z očí
Můj čas není cyklický jako čas chorošů
ani lineární jako čas vánočního jmelí
Vlasy mi rostou zatímco ty jejich padají
tělo mi mládne zatímco jejich těla stárnou
Papuchálci sedí vyčkávají mlčí
někdy si dokonce pustí jeden druhého k tělu
ve své podstatě jsou totiž altruisté
Bali blues
Je bolest pokus o sebevykoupení
nepřečtená zpráva sobě samé?
Jaký jinak má smysl
nic přece není nesmyslné v tomhle světě
Ani přívalový déšť emailů
nepodstatných a nedůležitých i těch podstatnějších
označených majáčky a korouhvičkami
ta nekonečná záplava proč na ně myslíš
když ležíš na stole jak pod řeznickým nožem
jako krvácející půlnoční kohout
z městečka na konci Evropy
v očích hvězdičky a v zátylku nov?
Proč asi? Protože bys chtěla odjet na Bali
do domova tropických přívalových dešťů
a sbírat tam na pláži plastový odpad
a dělat z něj designové židličky
Celá potetovaná a opálená
jako nějaká sluneční bohyně
Chtěla bys? Chtěla bys?
Nebo aspoň umět propuknout v záplavy jako v pláč
nekonečný a bezbřehý jako moře
jako moře plachetnic na obzoru
jako příval rozečtených zpráv
New York blues
Aničce
Slyšíš ten křik? Má frekvenci větru má frekvenci sněhu má frekvenci zimy
rozbíjí skla a ledové květy kvetou raší obnažují vzory a krajky a gázové jíní
Šíří se tkání skrz cihly a kosti plesnivou stěnou příčkou z umakartu
má vlnovou délku sněhových jazyků zamrzlých neonů grepových jader
jen tvoje prsty jsou něžné a teplé jak bříška cizokrajných rajek
Dotýkáš se mě svýma něžnýma rukama a říkáš:
V New Yorku na jedné avenue je krámek
kde prodávají motýlí křídla po dvaceti dolarech za balíček
mají tam také ocasní péra brouky a lusky mrtvých škorpionů
věnce škorpionů a pralesní liány
Šíří se tkání skrz cihly a kosti plesnivou stěnou příčkou z umakartu
má vlnovou délku sněhových jazyků žlábků v lavinách
ozonu a jezer kam nikdy nedojdem
sklenic a skleněnek oken vysklených nocí ledové tříště injekčních jehel
slyšíš ty vzruchy výbuchy praskot nervových vláken trhaných tkání?
Dotýkáš se mě svýma něžnýma rukama a říkáš:
V New Yorku na jedné avenue je krámek kam nikdy nedojdem
na ulicí zaváté vánočním sněhem v něm starý negr prodává brouky
za motýlí křídla chce jen dvacet babek —
rozbal je a koukej a nedotýkej se rukama
a mlčky poslouchej a v tom vánočním tichu uslyšíš můj křik
který rozbíjí stěny pupence a ledy a gázové květy a hvězdy a bouře
a skleněné koule proniká bloky zabíjí motýly a ptáky liány a věnce škorpionů
V New Yorku je krámek kam nikdy nedojdem
kam nikdy nedojdem kam nikdy nedoletíme
Stůl a postel tě slyší
Někde pořád mezi stolem a oknem
na cestě mezi skříní a postelí
piju studený čaj vidím náznaky sněhu
a chtěla bych se probudit za stovky let
všechny věci živoucí a zvířené
jako zvířata v savaně
Dej si pozor protože stůl a postel tě slyší
když říkáš: možná jsme přece jen
neměli hýbat tím nábytkem
beztak vše zůstává na svých místech
někdo zemřel někdo odešel
jinak vše zůstává na svých místech
Sibiř je v tvé kuchyni
Uzdravuju se anebo jen lépe znám Sibiř?
Nebo jdu dál nekonečnou klečí
kde nežijí zajíci ani koroptve
kde nežijí duchové ani lidé ani smrt
jen lišejník roste?
Ovšem i na Sibiři se dá žít
jako starověrci kteří nevěděli že umřel Stalin:
Chodit pro dříví
vařit si vývar z kohouta
a smát se bezzubými ústy kdykoli ti řeknou
jak tady můžeš být tak sám?
Odpovídat: nejsem sám
se mnou je Hospodin
Merja
Spí kůň a spí jezdec
hejno much usnulo nad nimi
jeden kotník schovaný
druhý kotník odhalený
na listech kontryhelu
diamanty herkimery
Měsíc za mrakem
stojí v úplňku už měsíce
od západu to luftuje
téměř neslyšně
chceš-li promluvit
pak jenom šeptem
Nakreslím jim stan
ať necítí zimu
přikreju jim kotníky
kašmírem a vlnou
složím jim ukolébavku
v jazyce merja
Já jsem ten kůň
já jsem ten jezdec
já jsem ten vítr
a západní diamant
tohle je ukolébavka
v jazyce merja
Tohle je ukolébavka
v jazyce stepi
tohle je ukolébavka
v jazyce větru
tohle je ukolébavka
jenom pro mě
Všechno se stane
Bolest vrací zpět jako ledovcový splaz do údolí
do interiéru: prohlédneš zkrátka
Pohlédneš do okna kde voda a mech nechaly na zdi tajná poselství
pro všechny příští dny sumerským písmem
Zůstanou náhle jen podstatné věci:
ve stínu pohovky můžeš zahlédnout slona a žirafu za skříní
nejkrásnější na dětství byla nejspíš samota
a příběhy které se nestaly
Všechny pozdější byty budou obsaženy v tom prvním
v prvotní konstelaci nábytku
Bílého ztlučeného rukou muže který se také bál pořádku:
postel na které jsi viděla plakat matku paluba dětské postele
křeslo v němž nikdo neseděl plné časopisů a skic
kuchyňský stůl zdobený vlysy
a stejně jako všechno ozářený severním světlem
které vonělo po zelených meruňkách
Až odsud odejdeš všechno se stane
někdo jiný tu bude číst sumerskou zeď
někdo jiný bude někomu jinému říkat: čekám až si rozpustíš vlasy
necháš je ve výlevce
Ale teď je tu ještě nehybnost v záhybech šedých záclon
nehybnost prachu nehybnost domácích věcí
Je jako ledovcový splaz v horském údolí
plném neviditelných nezničitelných horských rostlin
Sv. Outdoor
Ráno vstanu před rozedněním
někdy ve čtyři někdy o půl čtvrté
a pak jedu na kole a pak jedu na kole
a pak jedu na kole
Nejedu pořád občas slezu
v mikrospánku vidím mikrosny
občas se stane že z kola spadnu
ale v zásadě jedu na kole
První tři dny moc nejím a nespím
jedu z východu na západ jedu ze západu na jih
kdysi se mi zjevil svatý Outdoor
pohlédl na mě a pravil:
Jednou pojedeš na kole jednou pojedeš na kole
jednou pojedeš na kole a občas slezeš
Jednou pojedeš na kole jednou pojedeš na kole
tělo si řekne