František Vrba (* 1982) se narodil v Plzni. Vystřídal mnoho povolání, tím nejzásadnějším je pro něj práce v hospici. Z prvního manželství má dceru Anežku, v současné době žije v Olomouci s ženou Barborou a synem Františkem. Uvedené básně jsou z jeho první samostatné sbírky Kniha přání a úmrtí, kterou vydalo nakladatelství Ears & Wind Records.
(Foto: Patr Palarčík)
Jdu s holým pyjem Olomoucí
Jdu s holým pyjem Olomoucí,
hledaje něhu, možná soucit
a v týle cítím, že se dívá,
ta, co jde za mnou odjakživa.
Točím se k ní a do rudnoucích
rtů jejích šeptám Milostivá,
i když se dneska zdáte živá,
stále jste jenom kolemjdoucí.
Večer chráněného souznění
rána jsou v naději jako věrná
psice, co umírá k poledni
a kdyby nebyla nesmrtelná
nejspíš by nepošla poslední
a mne by nenašli po denici
ztuhlého posmrtnou maskou
jak lezu v rubáši po světnici
raněný prastarou láskou
PF 2015
Kohout mne neplaší ať jak chce krákoře,
po mladým životě ve skříni kostra...
Po loňským praseti ještě krev na dvoře,
v komoře přebejvá poslední ostrá...
Vlčí B.
Barboře
Zase je úplněk a Tvoje oči jiné
zvou mne už se šerem do lesních strání.
Necháme za sebou cáry po kombiné,
hořící stodolu, ostatky laní...
Tak dám si ještě jednu
tak dám si tedy ještě jednu
v baru kde se mi dobře chátrá
kde vrchní skrývá černou bednu
a na dně svýho psychiatra
ten utrejch co stek po ubruse
mi žádnej páter nepožehná
dávno už umřel za tvý stehna
v hořící peci po funuse
a ty spíš sama s bílou psicí
a jeho urnou na hrudi
a zatlučenou okenicí
ať tě už nikdo nebudí
Z prdelí slepic
na slavnost Vzkříšení s popelem na víčkách
s ranami po těle děsím se nejvíc
aby ta zdobená sváteční vajíčka
nebyla přeci jen z prdelí slepic
Natáh jsem kabát
natáh jsem kabát přes pyžamo po matce
i když je přeci jen poněkud chladně
u Svratky nad splavem kvetou už kosatce
pravda je nejhlubší vždycky ta na dně
Moh jsem jí nechat
to bylo jasné hned k čemu se schyluje
v sadě mi při růžích vykvetlo hovno
a v loži lolita (prý že mne miluje)
proč jen to nakonec neřekla rovnou
moh jsem jí nechat spát od lásky vyhřátou
nebo jí aspoň říct, že pěkně voní
než zpleju záhony hrobnickou lopatou
zblázním se! do rána...do smrti?...do ní!
Olomouci
hladina kaluže hnula se jen zvolna
stín staré lampy je rozlomená lžíce
nabírá můry tápající domů
kočka se stáhla k nohám popelnice
a na komínech černé vrány hnízdí
stejně tak v sukních holek z Olomouce
láska je ticho vytloukané při zdi
retko co nutí ještě nadechnout se