Blízké plochy je básnický cyklus Zuzany Lazarové (* 1986) k videu, které přikládáme. Jedná se o koncept, který jste mohli na konci září pár dní vidět v Galerii AMU na výstavě Final Foto FAMU:
Z uměleckého a galerijního provozu se pro řadu diváků i tvůrců stal lhostejný labyrint nenaplněných očekávání, past na podívanou. Bloudit výstavními prostory, těkat očima bílými sály, podivovat se, hledat to, co tam povětšinou není, diskutovat, listovat katalogy, pohupovat se na patách se sklenkou červeného a občas zatleskat – to se mnohým stalo nesnesitelným.
Není proto od věci vrátit se k tomu, co lze dělat ještě s jakousi chutí, totiž k hledání nových označení pro souvislosti a zkušenosti jen těžko vyjádřitelné jinak než jazykem básně. Je ale třeba najít metodu a nastavit jistá kritéria.
Bloumala jsem tedy celé jaro výstavami současných umělců a sbírala průvodní kurátorské texty. Ty jsem následně stříhala na jednotlivá slova, trpělivě je řadila vedle sebe a čekala, zda se mi vyjeví báseň či jakýkoli jiný význam, odlišný od jejich původně zamýšleného sdělení. Co kurátorský text to jedna báseň, jeden paratext. To byl můj cíl. Ničit a znovu stavět. Hrát si se stavebnicí slov zvolených někým jiným, v textech druhých nalézat vlastní jazyk. Potěšení často paradoxně přináší i možnost hledat a nenacházet. Jednu babylonskou věž jsem tavila do druhé a v duchu se přitom zapřísahala axiomem: když nerozumím já vám, proč byste měli rozumět vy mně.
Nicméně to je pouze jedna strana mince, ta hravější. Serióznějším záměrem bylo poukázat na to, jak kurátorské texty často vznikají, jaký mají vztah k reflektovanému dílu a na čem je vlastně postaven komplementární vztah kurátor – umělec.
(Foto: Tomáš Blažek, Zuzana Lazarová na akci Vítrholc Vizual: Návrat do lesů, vod a strání)
Video Zuzany Lazarové naleznete na Vimeo.com zde: Blízké plochy, 2018
až sem jsi směl přijít ale ne dál
gulliver
na počátku nese oblohu hypnotizující poutník
cestovatel věčnou vzducholodí po vzdálených mořích
sám architekt tvaru světa který snil
o otevření evy černým démonem
pohled na věc
v zemích lidské povahy
první národy představovaly
prostor neznámých společenství
pozoruhodné generace černobílých kluků
inspirované fotografií uznávaného zvířete
***
život od nepaměti naznačuje
zásadní omezení spolužáky
a řádem
homogenní portrét
šém každodennosti připomíná stav bubliny
zrcadlo binární slasti
kde jen sen tiše probouzí vybrané struny předmětů
a touhu k návratu do bodu
dosud neexistující bílé zdi
trvalé následky
osobní kóma se rozrůstá ve vězení vzpomínky
předávkování odpočinkem a nedokonalost jednotlivce
může způsobit omamné vydechnutí semen války
aktivní radost z drcení postav
a okamžiky jež vaří smrt
jako se vaří čaj
vzájemné nikdy
každodenní nejistota
díky banální komunikaci
prochází v obrazech obrazy obrazů
barevný archiv emocí
a bezčasí konkrétních míst
slouží k zamlžení paměti diváka
jen cizí nenaplněné situace
znějí tichem
***
kde končí smysluplná pomoc druhým
a začíná sebedestrukce
míříme skutečně všichni stejným směrem?
nebo se daří jen tomu
kdo přistoupí blíž
svět je moment v prostoru
umění poznávání je vždy energií hlubšího
umění přitom intuitivně předává všem
tělo obrazů
jako náhlá čtyři vnuknutí sebe sama
pouze v životě
sdílíme privilegované tělo
nazýváme lidi věcmi
galeriím vnucujeme význam
organizujeme diváky
a vytváříme autory
blízké plochy
řád je forma intenzivní spolupráce
více různých naopak
hierarchie počátku
prostor vzpomínky
dynamika možnosti
která snad ještě občas naruší
velké rozmazání doby
svět znamená umění vytvářet historická a politická těla
***
prostituce je vybočením z šablony představ toho
co je sociální práce
sex je potřeba příběhu
uspokojení orámované postelí
trenér má vždycky pravdu
a pravda je sítí otázek a rozpaků
konverzace společnosti
ve které se dozvídáme o obdivu
k nekontrolovatelným aktivitám ega
vstupné zdarma
tvůrčí laboratoř umělých pytlů
rozsáhlý herbář elektronických tváří
a desítky důvěrně interaktivních objektů
zabitých autorem
expozice cizích snů
je pomníkem kultury
***
celek promlouvá skrze pohyblivá zrcadla
v rukou sebevrahů
lidé jsou křehké exponáty
golem je médium
které prochází nebem
a sebevrah je atypický návštěvník krajiny života
plašit smrt
čas nás rozdělil jako sklo
a projít sklem je stejně pošetilé
jako se pokoušet upálit svůj vlastní stín
***
umlkl kohout sebeklamu
černé slunce znehybnil
líc v rub převrátil
a mrtví vykopali živé
je tak pozdě že už je brzy
