Dominik Bárt (* 1998) je student českého jazyka, literatury a hudební vědy na FF MU, dále také bubeník v kapele Šamanovo Zboží. Publikoval básně například v Protimluvu, a jedna báseň mu byla vydána v Hostu, protože "zbytek jeho věcí prý není dnes úplně v módě".
Když Dominika Bárta před týdnem představoval jeho básnický kolega Filip Klega na akci Básníci v káznici v prostorách bývalého vězení na Cejlu v Brně, řekl o něm, že je to nový mladý Ivan Blatný. Zkusme si to představit...
CX.
než se den sklonil k slaným řasám
tvých očí
a než slunce shořelo
ve zlaté horečce
sebral jsem odhozenou flintu z žita
a oslepil jsem všechny ulice
až dopravákům scházely značky na jejich označení
abychom měli ještě chvíli navíc
se skrývat
a být za vodou
na druhém břehu
než měsíc vykreslí tvář tmy
pohlédl jsem vzhůru
byl nejvyšší čas
hodinkám zmalovat ciferníky
zbyla jen jedna
malá černá hodinka
než měsíc vykreslí tvář tmy
možná ale bylo příliš brzo na toto vše
tak brzo že bychom byli bývali bycha dohonili
a nebe bylo tak průhledné že šlo vidět
oběžnou dráhu Země jak běží vpřed
jen nám už nikdo nechtěl říci
kdy doběhne a kam že to vůbec běží
na parapetě v pokoji dnes jen jedna svíce
jejíž plamen se utápí ve velkých terciích
tiché černě tvých zornic
jako tehdy v ty zimní večery v Lese
z něhož se ozývalo více
než jsme do něj byli volali
až i nekonečno mělo namále
jako slepý k houslím jsme si navzájem přišli do rány
co nastává vždy po noci
s východem slunce
a kde je vchod?
prozraďte nám kudy se vchází
už jsme skoro zapomněli
jaké to je nevědět
která píseň zrovna začne hrát
LXXXVIII.
14. 6. 2018
co dnes
zprávou dne je mýval který vylezl na mrakodrap
prezident který spálil červený trenýrky
jo a ještě jeden štamgast ve Švandě říkal
že prý kdyby jeho matka byla bachařem v koncentráku
byla by tím nejhorším
a tak nějak pořád dokola
jen mezitím vším
v jedné krátké chvíli
v časoprostoru úzkém tak na jedny Máčka
když se nikdo nedíval
hvězdy nad Brnem se rozutekly
zpátky do tvých vlasů
CI.
po tom velkém včerejším mejdanu
zůstalo na nebi jen pár hvězd
roztahané cáry mraků
městem osvícené
a starej měsíc
kterej to nemůže
přece nikdy vše posbírat a dát do kupy
v takové tmě
stejně je to chudák
tohlencto noc co noc podstupovat
a ještě k tomu všemu chodit neustále
klišoidně z básně do básně
co už poezie existuje
a nemít z toho nic
jen aby se nějaký veršotepec ukonejšil
a utekl svým smutkům a jiným sračkám
co ho zrovna trápí
uvědomělý čas se při těchto slovech zděsil
všiml si v zrcadle tvých očí
jak je už dlouhý starý a furt stejný
a rozprchl se do nekonečných koutů ulic
aby naše kroky bylo to poslední
co dnes po celém dni
zbude pod nebem
VYSTOUPIT
jízda vlaku koktá v řeči kolejí
koleje koktají v řeči vlaku
prosvětlená léta visící z žárovek tratě
rýsují v okně mapu
prstů
dnešního večera
snažit se už konečně jej spatřit
jinak
vůz poměrně prázdný
sem tam se vystřídají cestující
jeden muž sedí naproti
hlad v jeho černých očích
po zítřejším ránu
odráží se v mém pohledu
který stále
nevím proč
je upřený na tabuli nad dveřmi
názvy měst a stanic
běhají tam a zpět
chvíli úplně černo
a zase běhají
tam a zpět
tam a zpět
tam
zpět
pořád hledím
jako kdybych čekal
že tam bude i něco pro mne
NÁJEZDNÍK
večerní vlahý vzduch
vysedává na všech lavičkách ve městě
kouří cigarety včerejška
jednu za druhou
po nichž je každé ráno
všude tolik mlhy
a zdánlivý pel čehosi krásného
do jitřní mlhy nevratně vepsaného
o čem vím jen já
a tvé slzy
zatím jsem nenašel lavičku
na kterou bych si mohl
sednout
