Marcel Sauer je diplomat a publicista: Je duchovním strojvůdcem opožděných vlaků, druhořadým vychovatelem zdivočelých tvorů, nízkoobrátkovým vyhlazovačem trnů. Provozuje muzeum miniatur, ale na expozici již nevidí. Je odbytištěm pro neodbytná nutkání. Většinu času pobývá v jiných světech. Zejména v Japonsku, USA a Rakousku. Ve volném čase působí jako diplomat. Řídil České centrum ve Vídni a New Yorku. Krátce se živil jako překladatel. Byl v týmu expertů a porodníků, když na svět přicházela Česká soda. Je a má.
1
Nemá duši.
Ale může se nafouknout.
Tím víc.
Tím spíš.
Nemá srdce,
ale obíhá ji krev.
Po chlazeném okruhu.
A každý civí na její zavoj.
Tak pracně.
Tak důvtipně.
Tak rukodělně.
Upředený z tkaných mlhovin.
Zakloní hlavu.
Zatřepe vlasama a prsy.
Rozhlédne se kolem.
Spokojeně se usměje.
Jen tak pro sebe.
Jen tak pro tebe.
Když se díváš.
Když ti ukazuje.
Kdo není, ale trochu je.
Má vlastní ověřené postupy.
Má granule čirého prozření.
Co se nemusí zapíjet.
Stačí polknout a říct
co ji zrovna napadlo.
Vždycky se může usmát.
A tvářit jako že tím myslí něco jiného.
Tohle si sama usnesla,
vyseděla, stvořila.
Přímo tady před tebou.
Šťastlivče.
Požehnaný mezi ženami.
Nese se tak ladně.
Oděna ve vědoucím úsměvu,
v trojobalu vlastního odpuštění.
Plněna vlastnoručním šťěstím.
4
Prdí si ve svým malým pokoji
a cítí se tak sama.
Zastlaná svýma práškama,
usilovně hledá
pravýho mezi chlapama.
Ráda by někoho potkala.
Kdo by jí měl rád,
uměl jí něco opravit,
došel jí trochu nakoupit,
svezl ji někam autem.
Taky by naslouchal,
když se chce vymluvit,
když říká:
“Tak ty už jdeš,
myslíš jenom na sebe.
kdo se mnou pojede”
Kdo by jí upřímně lhal,
že vypadá dobře na svůj věk,
kdo by do ní neřek,
že jí je třicet plus čtyřicet,
Kdo by si jí opravdu vážil,
byl jejím gigolem strážným.
Někdy už napětím ani neprdí.
Ve svým malým bytě,
kde to pak ani nesmrdí.
6
Prase si učísne vlasy kopýtkem,
rozhlédne se kolem,
odkašle si.
Dává si záležet na tom co říká,
oblízne ústa,
otře je ubrouskem,
odkašle, rozhlédne
a do ticha řekne:
“Maturitu přeci nemůže mít každý”
Poslouchá jak pěkně to zní.
Rozloží slovní druhy,
zhodnotí útvar a formu.
Spokojeně se pohladí.
Dalo si časový limit
a soustředí se tak moc
až mu vypadne kus hovna.
Kopýtkem jej rychle strká zpátky,
ale jen si ho rozmaže kolem úst.
Trochu se pousměje.
Trochu se zarazí.
Trochu se uchčije.
Ani se nezardí.
Pohladí se.
Někde tam.
Řeklo vše, co chtělo
k maturitám.
14 (NYC)
Šli jsme s Pavlem na prezentaci vín
Jen moc brzy
tak jsme pili vína jiných
A sáli jsme ústřice ze skořápek
a kolem se líbali kluci a holky
různě a promíchaně
V životě jsem neměl tolik ústřic
Myslel jsem na tebe
Nejenom když
Ale tak vůbec
a obecně
Ve všech dimenzích
tvojí krásy
fyzické mentální dotykové průnikové lásky
kdy se všechno protne
a všechno je skrz naskrz
a všechno je na dřeň
protože dál už to nejde
a dech se zrychluje
a předběhne tep
tak, tak, tak
Miluju tě tak celou
jako ochočenou sépii
jako karakarakara bohyni
co ji uctívali zmatený Řekové
co nevěděli že Bůh je jen jeden
A večer tady tak plyne a kyne
topí se sám v sobě
zahuštěn jíškou nepovedených tetování
utápěn
obráběn
uháněn
Hr hr hrnut na bedra jiných
to bys rád věděl kterých
Tam někde tam
polkni prášek
v průjezdu tetovacího salónu
Dvě holky a kluk v kavárně
se vyklánějí za hasičským autem
co tady troubí hlasitěji než jinde
Ta tlustá se vyklání jen jako
aby se jí nepřelívaly špeky
aby nevypadala tlustší než ta hubená.
Má velký brejle
To dělají ty brejle že ti připadám tlustá
řekne.
Ale kluk s barevný tetováním
už kouří venku
A soumrak je všechny živí
vydatnou kaší padající tmy
milosrdentství chlastu
Zpovědní kabina
uprostřed hajzlů
nevinná jako jehně
čí
Stane se z tvora masem
A Pavel už šel
domů
19
Chybíš mi tady
nechci ukazovat
ani si nikam sahat
ale ty víš,
že tady všude
Chybí mi tvoje vůně
oči co koukaj jako vývrtky
hebký dlaně,
chybí mi tvoje slova,
ústa s barvou drzý růže
Tak se dívám
jak déšť za oknem
rozmetal chodce
a říkám si,
že jim to patří
když si tak vykračujou
blbečci
Přeju si
být někdy v týhle hospodě s tebou
vidět tě v novým světle
tohodle lokálu
Kde všechno vyjde najevo
stejně jako všude jinde
vyjde všechno najevo
Hraje tu trochu blbá hudba
a já nevím proč každá blbá hudba v jiný zemi
je o tolik lepší než blbá hudba v Čechách
Možná je to moc ležáků
a chcaní v průchodech
lidi pak špatně slyší
jsou tupí a tiší
Naproti sedí míchaný pár
a ona pořád mluví
Jako úplně pořád
a on asi přemýšlí
jak rád by jí zacpal ústa.
Krizový manažment
kritické myšlení
Chybíš mi
36
Byl to tak příjemný let.
Nevzpomínala si,
že by kdy zažila
něco podobně zajímavého.
Nerušené svištění větru,
čerstvý, ale opravdu čerstvý vzduch,
vyhlídka, kam jen dohlédneš,
trávení volného času
zaručenými prostředky.
Všichni ti ptáci kolem
se na ni udiveně dívali,
pozorovali,
jak ji vítr bere sukni
a cuchá vlasy.
“No a co”, chtělo se jí zakřičet
naproti těm zvědavým pohledům,
ale jen si nabrala do úst proud vzduchu.
Ještě nikdy snad nebyla blíž přírodě
nebyla tolik něčeho součástí
nebyla víc naživu.
Ještě nikdy nebyla takhle svobodná.
A když by to šlo
a ona samozřejmě ví, že to nejde,
ale kdyby.
Prostě si to zkus představit.
Když by to šlo
a někdo se jí zeptal,
jestli by skočila znovu,
tak by ani nevěděla
co mu na to odpovědět.
39
Máte tak pěkný šaty,
moc vám to sluší,
řekne jedna druhé.
Řekne ta co nemá srdce
té, co nemá duši.
41
Jen se promítáme
do činů druhých,
jsme čísi pohrobci
bohatství chudých.
Číšníci bezobratlí,
slepý náboje,
těžítko, co zkouší plachtit
seschlá naděje.
Začátek až nakonec,
slibujem do ticha.
Jsme boží hovádka
a život syčí,
uniká.
54 (NYC)
Sedl jsem si ke stolku naproti vchodu.
Každý kdo vejde se na mě podívá
a já pohlédnu na něj.
Dotkneme se očima,
jakobychom se znali,
ale hned se zase rozejdeme,
protože jen tak čumím.
Prohlížím si všechny
ty cizí muže a ženy,
co si sem odskočili
ze svých denních tras.
Každý má svůj výraz
svůj spěch,
příjemnosti,
pohledy,
místa.
Dívám se na ně ze svých
zpomalených záběrů.
Za každým nádechem
následuje výdech,
za každým příchodem
odchod,
za každým oblečením do práce,
práce.
Za každým polibkem
odtažení.
Obsluha volá jména
a plní přání.
Po tváři příjemce
se mihne výraz štěstí,
ale jen na chvíli, než
zase vyjdou na ulici.
Chodníky tu jsou přísné.
Sedím u kafe, který nepiju
v životě, který nežiju.
Jsem tu jen na chvíli,
V tomhle cizím shonu,
za chvíli nasednu
a odletím domů.
65 (Nachtasyl)
Nachtasyl je šero nevydaného příslibu,
báseň oslavující transplantaci srdce,
notový záznam psaný vlastnim vínem,
kouřící sprintér na stupni vítězů
Je to
upomínka na zbytečný den v práci,
doutnající deník dobročinného žháře
květ rozvitý do popelavě šedé
rezonance zakřiknutých
provolání mírového štváče