Básník Ticho (* 1973) vystřídal mnohá zaměstnání, pracoval na železnici, jako zahradník, knihař, redaktor aj. Píše verše i prózu, také maluje a kreslí. Studie a kritiky píše pro časopisy Babylon, A2 a Tvar. Publikoval v Revolver Revue, Babylonu, Protimluvu, Psím vínu, A2, Tvaru, Souvislostech. Je autorem knih Básník Ticho (básně, 2003), Artcore (prózy, 2003), Růže pro Miladu (básnický román, Squatt 2004, Concordia 2008), Obchodník s nocí, narcis a netopýr (básnický román, 2009). V prosinci roku 2012 vydal vlastním nákladem Malou knihu noci, výbor básní, který později rozšířil o další texty (Skoba 2014). Je autorem rozsáhlé sbírky Play off (Protimluv 2015).
V současné době pořádá například i seminář Večerní škola poezie, více o něm zde: http://www.l-revue.cz/index.php/2018/09/02/seminar-vecerni-skola-poezie-basnik-ticho/
Uvedené ukázky jsou z knihy Obchodník s nocí (distribuuje Kosmas na této adrese: https://www.kosmas.cz/knihy/240440/obchodnik-s-noci/)
Obchodník s nocí je kniha, která změnila budoucnosti noci. Obchodník s nocí je novým zpracováním a elektronickou podobou knihy vydané původně pod názvem Obchodník s nocí, narcis a netopýr (2009). Básník Ticho přepracoval příběh Viktora Drozda, proroka začátečníka, do e-trilogie, která se skládá z částí Satori, Sarajevo, tvá láska a Narcis a netopýr: Všechny barvy noci. Jde o pietu za oběti rozpadu Jugoslávie i interaktivní bedekr „P.S.T. prostoru společného ticha“ a zároveň o nekonečný příběh pro dospělé, v němž čtenář spoluvytváří dějový význam.
Autor vystupuje proti násilí, aroganci, xenofobnímu nacionalismu i povrchnosti; doslova se pere se čtenářem i za čtenáře kvůli lásce a pochopení. Závěr díla napsaný už v roce 2009 předpověděl budoucí atmosféru druhé dekády nového tisíciletí s velmi přesnými detaily. Čas možná setřel moment překvapení, ale neubral dílu uměleckou razanci a „záhadologický“ přesah. Básník Ticho znovu navštívil místa vyprávění a básnický příběh vypravěčsky rozvedl do epické šíře a realističtějšího rámce; kniha je rovněž – jeho slovy – „emiterním sémantickým polem nazvaným tichosoft“.
SATORI
Na mostě stál kluk a na nikoho nečekal. To se tak často nestává. Něco ho čekalo.
Na samém konci opravdového druhého tisíciletí, jarního dne 1988 byla Viktorovi Drozdovi z určení potočních vod odhalena část budoucnosti planety Země jako kdysi kněžně Libuši.
Potok nelhal. Měl splávek, měl spád. Za deště rád kalil a pařil za horečnatých večerů a přízračných rán, až se z něj kouřilo. Proplétal se krajem ideálních scénářů a příšeříku s třpytem a lehkostí sektu k jedinému cíli. Splávek měl proti proudu z pravého nuselského marsyasu: pochopitelnou přírodní bránou líp nesl šum a svist potomní pěnu až k mostu; z něj se do ní vpíjely zelenohnědé, metafyzickosametové oči. Neopakovatelně dospělé průzračností prozření a výškou poznání. Splav šuměl jako čas a hučel jak život, Viktor si dík vlnění uvědomil velkorysou část vlastní budoucnosti a část budoucnosti světovýho světa.
Mohl tak v tie-breaku lehce uhodnout, kdo nebude vrah.
Spatřil neměnnou a neúplatnou budoucnost na hladině mezi obrazy plujících mračen – on si uvědomil mezi břehy ji a ona jeho. Viděl zasvěceným srdcem, které okamžitě zahořelo. Vnitřní zrak se otevřel a překvapeně zamrkal v uvolňujícím pocitu životní jistoty, stejném, když doktor za plentou potvrdí zdravý plod nebo negativní test.
Budoucnost neexistuje, známe z ní jen vzpomínky, je to ale nekonečná dimenze času. Neskončí nikdy a ničím, přítomnost ji nezkrátí, a tak není ohraničena dnešními možnostmi.
Velký manažer budoucnosti světa solidně a spolehlivě rozlil do krajiny bianco myšlený proud vína. Hrdý proud, který se mezi břehy dral a dral přes obnažený jílec nahatýho světa – přes načatý hráze – kde v biokině pod otrhanym plátnem – plakala nad životem plakátová Květa – přes zkoupaný stíny – v průtočně splývajícím žánru potokomatografu vlny pohyblivý tíhy – přes proutěný orloj a průplav kalabastru měsíčných síní – přes zkušený minutový mlýny bezděčných siluet – a bylo to přesně to, co Drozd chtěl – a čekal od života!
Potok preissovsky šeptal přes kameny s naléhavostí Tmonoci: Zhasnešš a odpluješš, školu opustíšš, možná i vyšumíšš, oběť nejvyšší odnesešš – jak Palach sss – už to jméno pálí...
Potok, který mu byl prorokem – vlna, která mu byla věštbou.
Mýtus, napětí spirálního dialogu – víry se stáčej do spirál. Jo, potok, ten to žene, ten to hnal. Upřímně řečeno: šplouch, šplouch! Bylo jasný, že ho po prázdninách vyšplouchnou. Zjistil to z vůně vody a v celkem celistvé chvíli mraky nezpodobitelných, ale nezpochybnitelných tvarů rozdělily krajinu a duši na ostrém souvidí, spektrální tvářné hranici, na jejíž mez dopadá z jedné strany světlo, z druhé stín, a obecná stínologie ji hrdě popisuje jako souvidí, neboť není blíže známo, zda ohebný lem je hranicí světla nebo stínu.
Vystínovaná krajina prokazatelně jevila oslňující žár a zřetelné zátmí, témně odsluní. Kus mostu zářil v dopadajícím světle, zatímco druhý už byl pod mrakem, ale tam, kde se doslova bělal, se načerno a příčně rýsovaly příčinné příčle, a hned zas bylo úplně zataženo: pravda potočního vína se nocným tichopramenem vlila z čířku vod do drozdího srdce:
Budešš smysl mít... pokud tě zbabělost nezaplaví, podle podemele podle... když se vydášš od listu k listu k deltě, stočí se proudy a zemi čeká velká vlna a osvobození velké, šechny ryby leklé. Snad se pak setkášš, splynešš, když nebudešš chtít, když nebudešš...
Tak nějak to plavil proutný potok v nezfalšovatelných nonverbálních vlnkách – nebo to tak aspoň vnímal – slunce v hladině vystříbřilo a vyprahlo oči a rty, mihotavou tvář světa. Místy ledový, mluvil s ním tokem vědomí na vlně vnímání, a on bez zaváhání pochopil, co mu vylovil z paměti, neboť i každý kámen je služebník boží.
Slyšel stříbrný vítr v stříbrných vlnách. Ne nadarmo se říká, že nejlepší část naší paměti tkví mimo nás: vzpomínky na budoucnost se zrcadlily v psím oku hladiny a vlnily se rytmem krajiny v předobrazech slov. Nešahejme na to, podlomily by se nám pod hladinou prsty.
Jsou chvíle, co by se neměly řešit – divine je a není to, co je a není k divení. Drozd instinktivně vytušil, že si v budoucnosti sáhne až na dno, ale že nikdy nezůstane úplně pod vodou. To bylo jeho satori. To bych docela bral – myslel si a dostal chuť na jablko. Mimoděk se zachvěl jak kocour a oklepal jak pes – vybavilo se mu, co ho čeká:
VZPOMÍNKY NA BUDOUCNOST
Bude konec prázdnin, a tak budoucnost ani nebude mít zpoždění.
Ran, které z něj servou hamletovský, potměšilovský svetr, bude víc než psích trnů, pivních střepů, podplacených advokátů, nepřijatých hovorů. Tolik, že si ani nestihne uvědomit, že budoucnost připlouvá v své grandiózní velikosti XXL, ve velikosti napendrek, aby naplnila jeho život mandátem drozdího peří až do smrti. Ví se, vo co de.
Všechny indicie nasvědčují, že se potok nemýlil.
Drozd plandavě přistane u zdi v místnůstce poněkud kosí, rozhodně to nevypadá na skvělej shake. V komorní komoře záchytový díry, kam se nevejde plechová skříňka, nos na portrétu panovníka, cedule: Pendreky odkládejte v šatně, ani bezmocná jeřabina. Za stolem právě tak velkým, aby zvecnul všechna razítka, nadpendrekmistr Bacan. Soudruh podpendrekmistr, mj. to nebude režisér filmu The Wall, bude stát od Viktora akorát tak na ránu pendrekem a pohledem s ním bude tapetovat zeď.
Nadpendrekmistr, výkrmný ve veřejné bezpečnosti uniformě kůl – řve zvůli vůl – na jatkách kat – a jak sekaj, jat se kaj – v taktech aktu jatek – jetej jakostní kostní řev – co zebe stíhovatkou po ner-rvech – řev, co rve a rezonuje – blížící se soudnej den! – Vidí se na chatě shovívavě buzerovat sousedy; typ nadutýho chlapa, co je fakt jedlej, montuje se lautr do všeho kurvajs element, všude radí, všecko ví, nářadí vám vyrve z ruky, a když všechno zkurví, zafuní a jde buzerovat jinam, protože knedlíky padají z nebe jen připraveným.
Až se rozletí dveře a zmizí tak Drozdovi za křídlem – jedním pantem ze zorného pole čeledín za sajtnou – bleskne zoufalá naděje. Zásah prozřetelosti se ale nekoná a do místnosti bez oken nevtrhnou chmeloví revolucionáři, aby ho vysvobodili z jámy lvové. Dostane ránu pěstí, která ho srazí na jedovatě vymalovanou, suchozelenou zeď, z níž se odlupuje mapa Sovětské socialistické republiky, bezbarvá jak strychnin, s neodolatelnou černou skvrnkou po mouše tam, kde má být podle zbytnělých kartografických představ veliká Moskva.
Jen to tak vrzne. Dva starší kluci, co vtrhnou dovnitř oblečený hůř než vexláci, budou řvát ještě víc než s. Bacan. Jeden už náležitě pěknou lysinu, druhého otěžitě zdobí kobylí xicht.
Zase ti dva kreténi! pomyslí si nadpendrekmistr a dotčeně se chytne za hlasivky.
„Co je to za hajzla?!“ zařvou nebo zařvali státotvorně ti dva.
„Nějakej Drozd – prej je tady na chmelu!“
Zřetelně čerstvá účtenka, pak peří pero bude slyšet jen tlukot srdce, větný úhel a paragraf. Podpendrekmistr, co zbyde na straně pod věšákem, kam ho dopresují po stranicku otevřené dveře nějaké fráze, zamává úplně pěšky peškem do taktu.
„Tak na chmelu!“
Světlo zezelená, mládí zhořkne, Drozda chytnou pod krkem: „Tak to si ptáčka vemem rovnou k nám do Bartolomějský!” Vytáhnou ho do kratičký funkcionalistický chodby, černý jak zamrzlý monitor: „Už ti dneska pocuchali křidýlka?!“ zakřičí zápudle s. Kobylí Xicht, vadnej ve svejch tuzexovejch plísňákách. „Už ti dneska vyprávěli o sexu a smrti?!“ přidá se zdvořile s. Lysá Hlava – často a nezřídka nebývá hezké, když lidská hlava připomene krásnou hlavu koně, toť paradox kobylího xichtu.
Srazí ho na zem v malé černé předsíňce, kde to smrdí krchovem, tma, že neuvidíš, jestli ještě někdy může žlutá plout uprostřed moře, světlo mezi vlnami vystříbření se mezi kraje.
„Cos to hlásil na Karlově mostě, ty zobáku? My ti dáme komunismus do prdele!“ Zadloubanci řvou, že ani nestačí myslet – tím se dokonale zvěční, až budou posunutě kopat V. D. celej život do beder, aby mu administrativním omylem stříklo z nakopnutý ledviny s naturalistickou naléhavostí do torza rozkroku kalhot. Oči plný bot, do rána se v chcánkách objeví krvavá pěna a bude jasný, že žádnej advokát na ní nezbohatne.
Až zakřičí: „Vstaň!“ a v šoku se sebere ze sedlé mazaninové podlahy, uleví se mu zdráhavě a nesmrtelně, že se pod ním neurodila kalužka. Protože nepochopí, kde je, další šok nastane, až se otevřou dveře do vestibulu metra Národní třída.
Seběhne se to krátce, potrvá to nekonečně: celý život, celou věčnost. Několik jindy vzácných věcných minut znamená z hlediska věčnosti významově dlouho – v zlomku vteřiny lze zabít lidí i mnohem víc. Proto se během časoběžné diference svět venku změní od základů, od jádra. Denní světlo si zmizí, asi na západ. Do tmy se ponoří lákavé proluky – snad v nich archeologové najdou v základech půjčoven mobilních empatizátorů vyražený drozdí dech. Sporé osvětlení rozvrčí zrezlý electroswing přeražený pepřovky. V něm se prameny promění v deltanie, nepoteče z nich voda, ale dochorál. Nerozčeříš vzduch, ale nirtru.
Ztiší se vítr, který nebude vítrem?
DO TMY!
…
Ještě nic, už všechno. Pět šest pomlk na jazyku. – – – – – Mrazení v zádech. Bude to stačit? Nocí plula na svém korábu Nemesis a tma se opírala do plachet mýtu. Za zhasla kalabastru za ním letěly létající psice s duší strigy, o dlouhé půlnoci to zatáh do orákula mnohoznačného podkroví v rizalitu. Tam se otvírala krajina mediálního ticha, jak kdysi perleťová mušle velevruba. Okamžitě mu došlo, kam se dostal a proč se v sešitě s deskami objevila Zlatá loď. Važ se pomlčet! Krajina ticha nebyla cíl prozírání, byl to skutečný počátek nonverbálního prozření summum ens. A ještě něco: vrátila se zář!
První věc bylo nastavit potenciometr podle kavernity, a to ještě před hodinou mezi psem a vlkem! Hluboké ticho rezonovalo tmahadášnou nocí a její paňadří prostoupila galaktická modř. Paprsek ozařuje sluncem, paňadří noci oslňuje měsíčnym jasem. Je to rezonanční vlnoplocha, transcendentní tůně různě hlubokých odstínů tmy, propojených stejnou psychedelickou hladinou.
Nejsme na stejný vlně, říká se noeticky mrákotným hlasem, když mejdan usíná, paňadří navozují epiku věru rozličnou! Pokud věděl, bylo jich přes padesát, ale jejich odstíny splývaly. Některá jsou nevinně euforizující a nesmírným klidem věčných pravd strhávají k činům měnícím dějiny, jiná depresivní, démonická, zrádná, dokonce i temná.
Obyvatelé temnot, synové tmy, sestry bolesti se sedmi závoji a strigy věří, že těmi k nim přichází na zakázaných místech v černém vítru Kníže temnot a Azyel, David, Debbie a Damián.
Jsou samozřejmě i nejtmější: kdo se odváží do nich vstoupit, zaplatí poznání sebevraždou nebo smrtí, a ať si to dělá sám, crack-whookk :-)
Nikdy se nenašel nikdo, ani žádné médium, kdo by z nich přinesl do poetrix svědectví. Jen Drozd. Díky tomu, že se jeho vědomím klenul ke krajině ticha most. Vnitřní stavba, kterou v sobě nesl od Netvy. V jistých dómech Noci se ale vyskytly potíže, musel se s nimi vypořádat s pomocí služebních démonů.
Vnitřní zjevení boha, nesmír res cogitans proto svou neměnnou vůlí střežil nebo nestřežil v prostoru duchovního zájmu přes propast věků filozofický mnich nebo prostě filozof. Vnímal jej „ostříží“ intuicí – nadán vyššími instinkty jak ostatní, jen s tím rozdílem, že většina lidí zemřela, aniž poznala, že byla obdařena vyššími instinkty. Ale skutečná krajina summum ens byla daleko, možná věčně nedostupná, obklopena vykřičenou hlušinou hlasokrajů; byl to podnět pro odvahu překročit společenská tabu, hranice vnitřních světů a vykročit do tmy!
Z ČEHO JE POSTAVENA ZED, KDYŽ SPÍ?
…
Před lešením ticho mezi vločkami. Z čeho je postavena stavba, když spí? Místo chrámových oken hvězdy v nezasklených průhledech, obrys monopostu z polygonu, bělostnost neznámého oltáře – prorokovaná stavba, jež ho vyplněným proroctvím připravila o budoucnost, se odsouzenci stala mystickým chrámem jednoho srdce. Místem, kde ticho mělo reverb a hall. Prozatímní hvězdy sestoupily ze safírové oblohy a dělaly mu společnost? Nebo on vyletěl rychlostí světla k nim? Nevisel, Velký vůz v sobě odhalil mytickou merkavu a ta Drozda naplnila pocitem vzácnosti a vezla k věčnosti, kterou se nepodařilo zatajit. Doprovázela je karavana mraků a hlas měsíčního svitu.
Prožitek nekonečna a nesmrtelnosti by přál celému lidstvu, cítil, že se narodil proto, aby poznal nesouměřitelnou věčnost, a že to přišlo. Muselo to tak být, protože svět zbavený kouzla a tajemství se stává nesnesitelným břemenem. Vnímal, že je mu krásně jedno, jestli ho zabetonujou do lomu, nebo ne, věděl, že navždy nesmrtelně zvítězil.
Stavba se potmě zaplnila prostorem zítřka, budoucnost barvami. Přestože z ní cítil neskutečnou
bolest, ambientně ji vnímal neskutečně krásnou; stejně neměl na výběr. Do roka a do dne, šeptal si s listopadovými vločkami: teď měl jistotu, že to příjde.
Mezi námi a oblaky, začínal se zabydlovat v povětří. Cítil, že vstupuje do snu a že se do něj teď
zamilovala nevyzpytatelná láska: do jeho života vstoupila Soror mystica. Proměnila vůni cementu ve vůni kadidla. Když kolem sebe viděl na klenbě tolik hvězd, uvědomil si, že existence nejenže má smysl, ale je přiléhavě krásná. Potvrzovalo se tím satori, byla v tom výsostná spravedlnost: interní světlo hvězd, ledový vzduch na rozpáleném vědoucím čele, láska v srdci světa – mládí zažil i Drozd.
Jsi moje loďka a dny jsou námořníci – vydechl do mrazu ticho takového znění a bezděčně se chytal rozkymácených trubek stavby. Nesmrtelná letka šapošnikov, jarotkačev s hrazdou o patro níž mu zachránil život při letu z třetího do druhého patra – miloval tu chvíli. Dostal pecku jak od elektřiny, stěží od zmrzlých trubek odtrhl prsty – ambivalentní mejdan s Polárkou a zvláštní druh nesmrtelnosti si v mystickém chrámu opravdu užil: bolest a nejistota, již musel prožít, se proměnila v němný úžas nad osudem a údělem člověka.
Když pozdě v noci v mokasínkách do tanečních čekal na ranní vlak, byla mu nepředstavitelná zima a nakonec usnul před ambulancí v jedné z chodeb nemocnice na konci města, jejíž nový pavilon vznikal coby učňovská stavba.
Když ho brzy ráno probudily tři sestry, které se vracely do šaten, nevěděl pořádně, jak se jmenuje, instinktivně ale využil toho, že se jim mírně ulevilo, že není mrtvý ani vážně praštěný, řekl, že se cítí už dobře, rozhodně líp než včera, a rychle se vypařil.
Předtím měl tři sny. První o životě v Bauhausu, klasika. V druhém strávil život v kleci v kanclu
berounského přístavu, depresivní sen trval deskriptivně celý život, Drozd svou ptáčnici miloval a v noci se mu zdálo, že je člověkem; často na ni bude vzpomínat. Třetí sen zapomněl, protože ho probudily tři sestry.
…