Pavel Šrut ve výběru Břetislava Rychlíka: Tvůj mladší paleolit fernetu

neděle 27. května 2018

Přinášíme exkluzivní výběr z básní nedávno zesnulého básníka Pavla Šruta (3. dubna 1940, Praha – 20. dubna 2018). Připravil ho a okomentoval (texty kurzívou) pro Nedělní chvilku poezie.CZ Břetislav Rychlík, dlouholetý přítel Pavla Šruta (https://cs.wikipedia.org/wiki/Pavel_%C5%A0rut). 


(Na snímku zleva Pavel Šrut, Břetislav Rychlík a Jitka Vodňanská na sedmdesátinách Petra Skoumala)

















Kdo do tmy vyjde


(Noc plná křídel.
Motýlí tma.)

Pod jízlivou lunou
vytáhly posečené louky
proti městu,
potoky obehnaly dům,
na drápky ostružin
je spolehnutí.

Vytroubím slvu této bláhové válce
do sevřených dlaní,
sám budu držet po celou noc stráž.

(Tančí opilé ohně na střechách.
Zaprášené sovy trousí slámu,
vnitřnosti školních kabinetů.)

Kdo do tmy vyjde,
vlasatý a pokud možno lidský,
vrátí se s rankou v srdci
do peřin.





Sonet k Dylanu Thomasovi


- Tak pozdě... Tak lačně k ránu
a řeka je jen petrolej... a škrtnout
Básník se vrací - na řetízku vránu...
Prý slyší vodu v kamení: prchnout tu řeku
prchlou

Tak ve městě... Tak s hlavou která
nedomyká
a s mlhou bez těla se po zmijišti plazí
Na prstech holubičí krev - a příští vražda
bliká
Prý čím kdo zachází tím také...

Už jako chlapec vzduchovkou míříval
na havrana
a pohřbíval své vlastní vlaštovky... a pil
Ale ta dívka šílená jak ptáci... ta uzamčená
brána

Ach ano ale ta dívka až k srdci bosá
po písku...
Bláznivý strom - řekla má žena když náhle
v zimě vyrazil
I její hlavu dáváš na misku -





Dvě básničky z prvních Pavlových sbírek. Thomase Pavel kongeniálně překládal. Drobně jsem k tomu přispěl tím, že jsem mu z naspořených diet přivezl z Ameriky celoživotní dílo básníka, o němž jeho žena řekla, že život s ním byl jako kus krvavého masa pohozeného na zem... Jednu báseň Dylana Thomase přeložil pro nemocného Pavla Dostála ing. Miloš Zeman svojí inženýrskou angličtinou a předčítal mu to v nemocnici se zdůvodněním, že český překladatel (Šrut!) je neschopný idiot. Dylen vyslovoval "Dajlen".





Vysoké bláto


obrácené tankem, snímá podobu
krajiny, tady. Při cestě
nízké švestky, vyvrácené,

Posledním škubem šlahounů
s travou splétají se. V
těsnopisu suché révy
na zdi hospody:

Tvrdé hnízdo, znak. Daleká
bláta snímají posmrtnou
masku léta. Slyším:
táhne blátem, oštěkáván psy,

Pilňak. Ženské oplzle
pozpěvují při vytínání
zelných hlávek. Bosý
jde, Boris, obrýlený Rus.

(26. září 1968)





Vysoké bláto je z poslední sbírky před nástupem normalizace / Červotočivé světlo. To byla Pavlova reakce na okupaci 68. Následoval zákaz a později pseudonym pro psaní leporel pro děti: Petr Karmín. 






Následuje výbor ze samizdatu, který obsahoval cykly Gelneriana, Malá domů a Houpací trojský kůň. Plus Zlá milá. V dedikaci Petru Kabešovi jsem miloval obraz Tvůj mladší paleolit fernetu. Jednu dobu, když jsem u Pavla bydlel v Sázavské 12, to byl náš nápoj při potulkách městem. S Kabešem jsme jednou skončili všichni tři v Kravínu, to byla do 4 do rána otevřená špeluňa s živou hudbou (pán klavír, žena housle) na Vinohradech. Zamrzli jsme tam a vypadalo to na mezolit fernetů!





Nikde u stolu volné místo


Celé dny prší
Červen je letos plný rzi
Už od rána se připozdívá
A refrén zvykem zamlčen
Ozve se v písni ve verzi
Která je beze změn
A pořád stejně tklivá:
Čto dělať?

Nikde u stolu volné místo...

Odpšouknout doma láhvové a čekat
Osvobodivé říhnutí
Z nejhlubších útrob piva
Červnový děkabristo?





Rodinná anamnéza

(Honzovi Endrýsovi)


Moje nevlastní teta zešílela
V plesnivém ústraní a přítmí
Když mužským rýmem a klopotnými rytmy
Své duše žíznivé a hladového těla

Za sedm zim přepsala Babičku!
A já... vzdálený synovec jenž umí
Provaz uvázat jenom na kličku
Já... chamtivý pán leporela

(Ženou koně po písku
Své duše hladové a žíznivého těla
V němž není železa dost ani na skobu)

Obklopen přáteli na výsluní
Teskním po čaji jako Bunin
Když hledal v notýsku svou podobu...





Na tvou žádost o sobě

(Kabešovi)


Potkáme se Petře jenom míjením:
Ty tkvěl si na oběžných drahách
Trval na přesném znění
Svých stále stejných kaleval
A já měnil své podoby
Tak jako desátý hráč v nonetu

Tvé růžové a modré období
Tvůj mladší paleolit fernetu
Jsem potkal zastavil se minul a šel dál
I v době setí měl jsem jaksi po žních
Obcházeje své ženy jako polnosti

A všude sklizeno a žádné stížnosti
Takže vždy zbývalo





Tyto básně ze sbírek Papírové polobotky a Zlá milá vyšly po roce 1989, ale v zásadě jsou to rozvíjené básně a motivy z doby samizdatové...





Slyšíš


nade mnou
nelámej hůl
nade mnou
nedělej kříž
nade mnou
nespínej ruce
   když spínáš nohy
   nade mnou





Nejkrásnější bývají na útěku


Nejkrásnější bývají na útěku od muže
lehounce přiopilé

Nejkrásnější bývají na útěku od muže
v modravém kouři chvíle

Nejkrásnější bývají na útěku od muže
když říkají si: Kdo ví

Nejkrásnější bývají na útěku od muže
k jinému Novákovi






Nakonec dětské kousky. Známý rytíř je z knížky Hlemýžď Čilišnek, kterou Pavlovi doručili z nakladatelství 8. května 1983. To se osvobození slavilo až 9. května, my jsme tehdy vyrazili s jeho ženou Martinou a mojí tehdejší jednou galánkou slavit už 8. května. Báseň s oblibou recituju v Kyjevě, kde je kult svatého Jiří a řada soch. Ta druhá je z cyklu asi 12 básní, které psal v roce 1992 na dovolené v Řecku naší Apolence. Byl tam nebožtík skladatel Jiří Bulis s ženou a dcerkou Terezou, Pavel s Martinou. Pavel nám vařil dlouho noci ryby, nadívané papriky... Kuchař byl geniální. Neměli jsme moc peněz tehdy ani nikdy.





Známý rytíř


Svatý Jiří na obrázku
píchá draka do ocásku.
Píchá ho velikým kopím,
proč to dělá, nepochopím.





Co je to siesta


Že týden začíná v pondělí,
je objev patrně
leda tak pro mrně.

Že týden začíná v úterý,
poví táta děcku
patrně jen v Řecku.

Tam je totiž tolik slunce,
že si všichni pletou
pondělí s úterkem
a strýce s tetou,
bílou barvu s hnědou
a babičku s dědou,
Apolenku s Terezou.

V poledne pak všichni Řeci
jak do ulit u nás šněci
do postýlek zalezou
a nevyjdou do města.

A tomu se v Řecku říká,
Apolenko, siesta!





Následující snímky jsou z roku 1984 z Valtic z vernisáže Vendulky tehdy Halounové, dnes Císařovské. Pavel tam měl řeč. Útočištěm byl dům nebožtíka Pavla Brichty, nechápu, jak se nás tam tolik vešlo. Pavel s ženou Dobruškou musí být v nebi. „Čirou náhodou“ se tam konal tajně kvartál zakázaných spisovatelů.  Na fotce je Ivan Klíma s Honzou Trefulkou. Hlavní organizátor výstavy, držitel konspiračního bytu a agent (jak se později ukázalo) nás všechny udal.
































































Na jaře 1989 jsme udělali s Josefem Kovalčukem scénář z do té doby zakázané poezie Ivana Wernische a k vydání připravené sbírky (po letech od roku 1969) dospělé knížky Pavla Šruta. Režírovat to měl Arnošt Goldflam, když zjistil, že je za to pár korun, vysral se na to lišácky se slovy: „ Ty, Břachlík, dorežíruj si to sám, ať se to naučíš!“ (začínal jsem tehdy s režií). Po premiéře nás z Violy vyrazili. Pouštěl jsem tam Plastiky a Chadimu, na začátku vytrhával z občanek fotografie zakázaných básníků té generace a lepil je na mucholapku. Gruša, Brousek (vyhnáni do exilu), Kabeš, Stankovič (chartisté), Kaprál, Pištora (sebevražda), Šrut, Wernisch. Útočiště jsme našli pod HaDivadlem v odvážné dramaturgii žižkovského Junior klubu Na Chmelnici. Petr Skoumal, který zhudebňoval verše obou našich kamarádů v tom nakonec živě hrával s námi. Po listopadu nám napsali z Violy, jak se nás těší. „Pozdě,“ opáčil jsem. (https://www.lidovky.cz/historie-obrazem.aspx?objekt=popup&datum=1989_06&stranka=18)