Děkujeme za vaši podporu v soutěži Blog roku Magnesia Litera. Nevyšlo to, nevadí. Poezie žije dál!

Dagmar Plamperová: Čekám, až si pod pláštěnku zaleze láska

neděle 13. května 2018

Dagmar Plamperová (* 1982) je básnířka, malířka, recenzentka, občas běžkyně, zpěvačka vlastních textů. Studovala bohemistiku a rusistiku na FF UK v Praze, kde také žije. Čtyři roky žila ve Walesu. Publikovala časopisecky v Dobré adrese, Hostu, Souvislostech, v brzké době v Protimluvu. Přítomné ukázky pocházejí z rukopisů.






















Tažní ptáci


Zarazí tě průvan
V očích se odrazí nebe
a hejno ptáků si vyklove cestu dovnitř
Na jih radostí, přes sever smutku
roztáhnou lásku
Letíš





Knott Bar


Hospoda, nad kterou se potkávají vlaky z celé Anglie, je zauzlovaná. Zatímco Manchesterem funí double-decker busy a v nejvyšším patře stověžaté Tower jeden z hostí dokončuje tour de sky on rotoped, štamgasti Knott baru pilně rozvazují. Než je nad ránem přehne střízlivost přes kolena, vyryjí své věčné pravdy do temene sloupů. Nevěděls, jak z toho ven, tak jsi zůstal sedět. Výčep ti k pivu zakrojil pořádný flák soumraku. Osvětlovala čtvrtku města, od Deansgate po Canal Street. – Podívej! Támhle pod alejí se vousatá láska v silonkách a sukních objímá s nocí. A tady se touha naloďuje do houseboatů pro jedno zhoupnutí, než se pustí k vodě. Soumrak dorůstá. Pálí tě omleté panty. Příteli, je na čase obejmout tě a jít...





***


Pálí tě představa konce
přesouváš do tmy
celý svůj život,
aby ti na slunci
nevypršel





Léto


Fouká. Tělíska hmyzu berou dech stromům, co tají, že uvadají,
Na prstenících se chvějí pupeny jako pěst
V chomáčích strachů padají k zemi,
Lepí se, vanou
Nikdy nevyvanou





Dvě


Tančí. Trsají. Ztrácejí zábrany.  Zábradlí. Padají.
Canal Street vrávorá. Šplouchá světlem po okraj tmy.
Nad ránem zlehka odloží stín té druhé do stánku s rychlovkami.





***


Sázím jahodníky
jako protest proti
dočasnosti
Dokud mě slunce
nezažehne, bude mě
šálit vůně příštích





U rybníka


Tvůj zpěv rozladil vlasce
Smrákají se. A ryby se
mrskají štěstím

Do okruží třou poznání,
že, co se napíná
jednou
klesne





Švestkový pár


Nalíčil se, zapudroval. Navlékl do silonek, oblékl do šatů tvé oblíbené barvy. Pak se usadil
v baru, kde vítají gaye a pány na podpatcích. Tam si na tebe s nohou přes nohu počká.
Přisedneš si. Nahoty pod šaty švestkových barev zašustí. Namlouvají se nocí. Po anglicku.
Tiše.
Nad ránem si oba vjedete do výstřihů, až to zasyčí. Vykřičení usnete pod duhovou vlajkou
v bezpečné zóně Canal Street.





Jarní


Sněženky rostou do roztrhání země
kvetou do okvětí světla,
tmy

Jsou krásné. Když truchlí
sněží soucitem





Marušce


Kdybych tě viděla,
jak bloudíš Vinohrady
s vinným květem na rtech
a ze vzpomínek vytrháváš
sedmikrásky tak,
aby tě ten či onen
měl zas rád,
oslovím tě, obejmu,

i když je to dávno,
cos mi řekla,
že kdo dostává,
jednou vše daruje






Básník na Piccadilly Gardens


Do okna pere slunce. Vykloněné dítě řve a rozhazuje pastelkama. „Příští rým bude
barevný
a zlomený,“ zašeptá Básník a otevře futrál na drobné.
„Jestli mě miluješ, kup mi báseň!“ „Za libru, za dvě, nebo za pět?“ „Oh, gosh!“ Prší.
Zatímco dav přetéká přes pomníky padlých do barů a diskoték, pár jako ze žurnálu
mizí za oponou módy. „What – a – beautiful – place!“
Jen Básník dešti překáží. Zůstává sedět, schoulený natrvalo. Stejně jako deštníky,
které se lámou, když náhle zafouká.





Modlitba


Nechci zachránit svět
Jen blízkost, se kterou
můžu mlčet
Kterou mi život nevezme
a nepřesadí ji





In memoriam


Snažím se najít ulice,
které tě uvěznily
a opustily tě,
když to nikdo
nečekal





Světák


Zvládne se protáhnout kolem kostelů i věží, ale přes Oxford Road neprojde. Kdysi toho věděl
tolik, že mohl s lidmi zapřádat rozhovory. Dnes nerozumí ani sám sobě. Cesty si značí
nataženou dlaní a kelímky z Costy. Říká, že ze světa se ztrácejí jen ti, kteří se začnou vracet.
„Rád se s tebou vyfotím, chceš? But there ain't no such thing as a free lunch.“





Barová


Protřela tokům spád
a točí z očí smích

Laská se s obrazem
z roku dvacet dva

když prší je
mezi slovem
a prosbou
rozdíl





Když naprší a uschne...


Tma se kroutí pod přívaly vody. Odrážím se v kalužích, plných duhových barev barů
v Canal Street. Čekám, až si pod pláštěnku zaleze láska. Zapíchne do mě deštník a
rozevře se.





***


Jsou přání,
která se do člověka
nevejdou

A tak hubnou
na cyklostezkách