Marcel Kříž: Na botách lesk a límec s ostrou hranou

neděle 1. dubna 2018

Marcel Kříž (* 1976) je folk-rockový písničkář. Jak se uvádí v knize jeho textů nazvané Jen ať řvou kolejnice, ze které jsou i následující ukázky, stylově vychází z jazzu, blues, folku a psychedelického rocku, námětově pak ze životních příběhů s prvky surrealismu a vlivy beat generation.


S vlastní tvorbou vystupuje od roku 1990. V letech 1995–1998 působil ve skupině Vraždy v Čínské čtvrti, či později Vraždy, která hrála minimalistické psychedelic-blues. Na konci devadesátých let se, pod vlivem setkání s Philem Shoenfeltem, vrátil k písničkářské dráze. V roce 2005 spoluzaložil v písničkářském projektu Panoptikum (Cicvárek, Kabelková, Kříž). Z jejich spolupráce vzešlo stejnojmenné album.


V letech 2005–2010 vystupoval ve společných pořadech s J. H. Krchovským „Krchovský Kříž“. V improvizovaných pásmech kombinovali dekadentní poezii s alternativním písničkářstvím. V roce 2012 vydal v produkci Tomáše Vtípila album Buskers Burlesquers mísící prvky folk-rocku, blues, šansonu a elektronické hudby.


Texty v první autorově sbírce Jen ať řvou kolejnice pocházejí z let 1997 až 2017. Edičně ji připravili Honza Bartoň a J. E. Frič, graficky upravil Fido a vyšla pod značkou Ears&Wind Records.


(Foto: Martin Halama, photohalama.com)













Z hrušní torza


podzim byl nebývale teplý
co chalupa
to v sadu viselec
na polích šedé šmouhy volavek
a dny se ztěžka vlekly

podzim byl nebývale teplý
po vsích se houfovali psi
spižírny prázdné
z hrušní torza
a sousedé tak vzteklí

podzim byl nebývale teplý
v ulicích zvláštní táhlý jas
pozvání, co se neodmítá
a proboha!
ten neklid!





Jen ať řvou kolejnice


neviděli jste Viktorii?
když včera puklo světlo
procházela se sadem

višňové šaty s hadem
dech s dávkou opuncií
na paži modrý plamen

čas se tak těžce láme

jenom mi ukažte směr
pošlete souřadnice
v noci?
třeba ty svíce
nebo změť halogenů
jenom ať už se zláme!

do kolejnic ať se bije
jen ať řvou kolejnice

tak kde je Viktorie?!

neviděli jste ji v polích?
v táborech na hranicích?
v záznamech aparátů?

tančící rytmem pantů?
ty její jemné paty!
a strach jít pod topoly

čas se sám nerozdrolí

jenom mi ukažte směr
pošlete souřadnice
v noci?
třeba ty svíce
nebo změť halogenů
jenom ať už se drolí!

do kolejnic ať se bije
jen ať řvou kolejnice

tak kde je Viktorie?!





V celém domě je tma


poslední lopata
a skrze trať pryč
pach tlení v záplatách
lihem nasáklej strýc

v zorničkách plamínky
hrudník, spíš plec
zájezdní dožínky
a sakra prostorná pec

kohout ho sleduje
kohout ho zná
zobanem zraňuje
v celém domě je
tma

vítejte mezi nás!
to u nich pes chcíp!
luxusní kostitřas
vzhůru na zrůdný trip!

tvář plnou laloků
v mozku zrudlý zip
opička po boku
žvatlá
že už je líp

kohout ho sleduje
kohout – náš druh
zobanem zraňuje
v celém domě je
puch

stvoří
z matrojšek číši
z pigi pravý čínský čaj
z domova Říši
z kostí klisen stáj

zbývá si pořídit
východní byt
přislíbit, políbit
... tak co budem pít?!

kohout ho sleduje
kohout ho zná

dokud ho zbožňuješ
bude tě rvát





Límec s ostrou hranou


odjíždím s plnou parádou
na botách lesk
límec s ostrou hranou

odjíždím s plnou parádou
a ani drobnej stesk
jen oči ostře planou

okolo pásu ohrad z panelů
obrazy z rudejch čar
a modrejch kruhů

doklady shoří
shoří dluh
a dá-li Bůh
vzplaneme spolu

úšklebek, pozdrav, pohled skrze
má drahá
ten byl vždycky drzej
a pak ty jeho ruce
Bože!

odjíždím s plnu parádou
košile – temnej sklep
hlas chcípající vrány

odjíždím s plnu parádou
a dá-li Bůh
vzplaneme sami

úšklebek, pozdrav, pohled skrze
zhýčkanej – neodbytná
křehká – drzej
a pak ta její chůze
Bože!

odjíždím s plnou parádou

nevzplanem-li
zajdem v mlze





Sedím tu v pokoji


sedím tu v pokoji
s gingers
a jinými exotickými nápoji
s holkou
jak vnučkou Chaplina
je tichá
a načíná
další krabici s náboji

kdyby tak bylo
všechno, jak bych si přál

z ostrovu bez jména
v tramvaji zasklená
zmatená a zamčená
nechce s ním promluvit
jen políbit
zacílit
zabít
když už je zraněná

kdyby tak bylo
všechno, jak bych si přál

zas sedím v pokoji
s čajem
a jinými exotickými nápoji
nevím, co smrt znamená
jen všechna má ramena jsou slepá
tak proč se nebojím?

kdyby tak bylo
všechno, jak bych si přál





Věčnej bordel


bílý šaty stáhni dolů
už to jinak neumíš
nekřič, že jsme zase spolu
po staru už nemusíš

nemusíš si zpívat v prádle
mlátit tělem o stěny
vypadáš děvče dost zvadle
znechucená dlaněmi

věčnej bordel ve tvým bytě
věčnej bordel v posteli
bordel v domě
bordel po mně
prospat všechny hotely

ale k ránu opuštěná
pláčeš strýci v náručí
tváříš se už jako žena
která byla zastrašena
vlastním citem zneuctěna
čekáš, co ti poručí
v letadle ze skla a plechu
zkoušíš najít školu
utopená v alkoholu
pluješ nocí vzdechů

já pošlu zprávu
já pošlu zprávu
že jsme zase spolu





Styl – žena ve výtahu


ulice
zdá se
vychrtla
na dosah jsou protější byty
postele bez života
v lednicích šedá hmota
přátelské satelity

i ty
jsi se teď nadechla

panely
časem vydrolí
proniká vlna pulsující záře
ve vchodech míhají se
zorničky městských lišek
rolety povolí

v břízách
jsou vidět paže

brýle
jak uhrančivě!
styl – žena ve výtahu
noc se ti rozevírá
bělejší
než jsi byla
dokážeš dobýt Prahu

od bříz
už přihořívá
málem už
nadechla ses





Hluboké linky


a bráško
obejme mě sova?
a odnese mě vzhůru do osik?
a dá se tam před nocí nejlíp schovat?

a odkud stále přichází ten vzlyk?

a můžu projít půdou mezi mraky?
a mají kuny v očích korálky?
a mají je tam teda aspoň straky?

a dokážem jim sebrat zobáky?

a jsou ve škole taky v šatně skříňky?
i tebe brní prsty u nohou?
proč má ta paní vlasy z mandarinky?

na rukavičkách šťávu?
třešňovou?

stále to pumpuje
vrní, hučí, píská
a pak tu září
zpolámané linky

stále to pumpuje
vrní, hučí, píská
vlasy i řasy
chomáč hadiček

vážně
jak mandarinky





Na Moravu, do Vídně a zpět


sešli jsme se včera
v rezivějící tramvaji
za garážema textilky

rudly dříny
a bylo cítit bahno od řeky

v šatech
které nosí ti
co se schází potají
vryli jsme si svoje doteky

okolní svět mizel v mlze
přesycené dýmem z hromad listí

polibky
úsměvy
dopis
několika skoky ses mi ztratila
zbylo pár řádků o tvém muži
cestě k matce
samotě
nejedné bodající slze
něčem
co jsi bezmocí ubila

čas se zhroutil
jako strýček v lágru
co zbytek života čekal na zázrak z Londýna
a blondýna
jíž usínal na zvadlém ňadru
mu psala dopisy
s nádechem Karlína

na Moravu,
do Vídně a zpět
pár tónů Zawinula
neodolatelný dech od cigaret
na Moravu,
do Vídně a zpět

to všechno se točí a hroutí
rezne, láme a drolí
jak ruské kolo z napůl trouchnivějícího proutí
nesmylsně přeplněné pytli soli

sešli jsme se včera
v rezivějící tramvaji
za garážema u řeky
rudly dříny a bylo cítit bahno





… a Viktorie je kde?


v útrobách akátového háje
dvě patra a tři hřebeny
těžké dubové okenice
a tak daleko do vesnice
trny, ticho, kameny

v zahradě rez a čerstvé jámy
mohutná nádrž pod svody
jabloně roky neřezané
sem tam se větev sama zláme
záhon – snad kdysi jahody

stěny
závěsy z psího vína
stodola plná ruměnic
nad dveřmi madona
bez tváře a syna
hrázděný pohled okenic

údery padančat do nesečené trávy
na vratech vyschlé kůže
napjaté
pár trsů zdivočelých růží
hladina tušená
až v hloubi skruží
ty vyschlé kůže na vratech!

v útrobách akátového háje
dvě patra a tři hřebeny
sever je víc a ještě více
a tak daleko do vesnice
jámy, kůže, plameny
…a Viktorie je kde?