Děkujeme za vaši podporu v soutěži Blog roku Magnesia Litera. Nevyšlo to, nevadí. Poezie žije dál!

Topografie Ladislava Nováka: Třebíč, Český ráj, Benátky, Bretaň...

neděle 25. března 2018

Ladislav Novák (1925 - 1999) byl básník, výtvarník a překladatel, přední český surrealistický umělec. Před nedávnem v nakladatelství Dybbuk vyšel obsáhlý dvoudílný svazek s jeho texty i reprodukcemi nazvaný Dílo. Takřka na sedmnácti stech stranách představuje obsáhlou tvorbu tohoto výrazného umělce, který většinu svého živoat prožil v Třebíči. A to do souborného svazku editor Petr Kuběnský nezařadil zdaleka všechny Novákovy texty.


Petr Kuběnský pracoval na sestavení Díla takřka sedm let. A právě on je i autorem exkluzivního výběru z tvorby Ladislava Nováka pro Nedělní chvilku poezie.CZ. "Pojal jsem to jako takové mapování Nováka - jsou tam obsaženy všechny krajiny, které mu byly blízké: Třebíč, Český ráj, Benátky, Bretaň, jakož i trocha Brna a Prahy. Zařadil jsem dokonce i několik básní, které v Díle nejsou," popisuje svůj postup Kuběnský. 


V Díle nejsou zahrnuty tyto Kuběnským pro náš web vybrané texty: "Poslední báseň (Promarnil jsem...) byla otištěná jenom ve výboru Zapomenuté básně. Texty Pomyslné moře, Na chatě u Skokov a Turnov, pokud vím, nebyly otištěny vůbec a pocházejí ze sedmdesátých let. Vypadá to, že Novák zvažoval jejich zařazení do Bouřkových mračen, ale nakonec to neudělal."


Více o díle a životě Ladislava Nováka najdete na webové stránce jemu věnované: http://www.ladislavnovak.cz/cs/web/


O editorské práci Kuběnského a jeho pohledu na Ladislava Nováka si můžete přečíst zde: http://www.ceskatelevize.cz/specialy/artzona/360/stredem-vseho-byla-trebic-mnohemu-navzdory-aqleM



(Foto: Josef Chuchma. Ladislav Novák pouští na magnetofonu své fónické básně, devadesátá léta, prodejna nakladatelství Mladá fronta ve Spálené ulici v Praze 1)






Topografie Ladislava Nováka


„Krajiny vnitřní a krajiny vnější. Ty vnitřní nejsou než krajinami vnějšími, procezenými našima očima, překrystalizovanými v našich snech, ale vnitřní krajiny vrhají zase svůj odlesk na krajiny vnější, někdy jim dokonce propůjčují svou tvář. Setká-li se krajina vnější s krajinou vnitřní, zrodí se zázračno.“





Recept na lyrickou báseň, která se zaručeně zalíbí brněnskému uměleckému publiku


20 dkg jemně sekaných krás Brna (eventuálně Moravy vůbec)
10 dkg dozrálých prsů, boků a lýtek
3 krůpěje melancholie
1 špetku rozšafné moudrosti
a navrch
1 chlapsky vzdorné dupnutí: „však my se nedáme!“

vše zalít vínem
a dokonale promísit

podává se v tenkých nudličkách
přibližně stejné délky





Permanentní revoluce


Mezi větrem a sněhem
třou se kosti blesků
z ryzího celofánu
potřísněné rybími šupinami
a zamrzlými kapičkami vody (vody?)
v temném průjezdu
třebíčského ghetta
kde vozík se zvednutým vojem
vozík jen o třech kolech
se rozjíždí sám od sebe
(jak se ulička náhle naklonila)
a v plném běhu
olizuje
namrzlé kapičky z celuloidového sáčku
vyplivuje šupiny
vesele pozdravující úplněk
napřesrok bude šťastný rok
snad dokonce
vzlétne i Lilienthal
na plechovém křídle přístřešku (od záchodu?)
o tom by vám řekl více Jiří Vakrman
pražský fotograf
co mi slíbil a nedodal cyklus svých fotek
bloudě zřejmě po vltavském nábřeží v naději
že mezi kapry v sádkách
uloví živou Meluzínu
ale ta zatím znuděně zívá
kdesi v kavárně
ostatně na záchodcích pražských kaváren
jsem se setkal
před lety setkával
s kdekterou mytologickou bytostí

Ó mytologické bytosti
ze všech vás nejraději
mám přece jen Thesea
ne snad proto
že zamordoval Minotaura
pro to bych jej ani tolik nechválil
ale že tak dokonale zapomněl
vyměnit plachty

A od té doby
pluju s černými plachtami
tak tedy seskočte z hradeb
všichni milující otcové
starostliví pečliví otcové
přemoudřelí otcové!
až se nad vašimi hlavami zapění moře…
dnes sním o budoucnosti bez otců
(když seskakuju z hradeb
svého vlastního otcovského důstojenství
vy se mě ptáte
proč se pořád tak pitvořím?!!)





Židovský hřbitov


V místech kde studený vítr plný vytáček/výčitek
shazuje papachy kavčích hnízd
vyrůstá ze země nezadržitelný hřbitov
pozvolna kamenějících hrobů
kde utajené myšlenky dávno zemřelých
stávají se zjevnými náhrobními nápisy
ale jen zřídkakdy tam přichází alfabet
aby si je přečetl či ještě spíše ohmatal jak slepý
proto si s sebou vždy přináší trojnožku
která se zmenšuje a zvětšuje podle ročního počasí
má-li zlou vůli překotí se na tom nejmírnějším svahu
pak na ni není možno usednout
a plandavé mraky přicházejí aby nás očenichaly
kapsy plné mrazivých krup
hubertusy plné jemných kapiček
stromy pláčí nad svými mrtvými
(což je ostatně dosti banální příměr
lépe by se mělo říci mokvají
rozplihávají se odlepují a odplouvají
jako stržené plakáty po příjemně bublajícím potůčku
který šeptá „nevoďte psy a mrtvé na hřbitov“
avšak mrtví se svými oteklými hlavami blimbajícími
sedí ve svých kočárcích a páchnou
náhrobky samy od sebe vystouplé ze země totiž odmítají
aby kdokoliv v nich byl pohřben
a tak mrtví dál jsou živeni živými
živeni z živých
až stále hustější zástupy červů jim vylézají z úst
takže to někdy vypadá jako by se přejedli přezrálých a příliš červivých jahod
ale potom i oni jak stromy se rozkližují odlepují
rozplývají ve vzduchu plném mikroskopických kapiček
páchne to tlejícím větvím
a zatímco mrtví odplouvají v nízkých oblacích
psi vyjí a hoši blouzní „Erlkönig…
nikdy se mu nebudeme učit nazpaměť“
ale křehounká Lorelei v moderním/modrém čepečku
vystoupí zničehonic v jednom porýnském lázeňském městečku
jehož jméno jsem dávno zapomněl)
takže potom vítr
musel velmi opatrně a s náležitým politickým taktem
couvaje pozpátku po kluzkém ledu
vrátit papachy kavčích hnízd na zcela už olysalé stromy
což bylo
jak když se nasadí klobouk na hlavu
uzavře láhev s alkoholem
zašroubuje láhev inkoustu
což opravdu bylo
jako když báseň končí





Lohengrin


se jmenuje vlastním jménem Johann Opitzka, je holičským tovaryšem v Barfussově ulici. Vysoký, štíhlý, s černým knírkem pod nosem. Ačkoliv není zrovna nordická rasa, nemá rad Židy. Mezi dívčí (a částečně i mužskou) mládeží šeptají se legendy o abnormálním vzrůstu jedné části jeho těla. I když štípá děvčata do brady a méně už plácá po zadečku, navštěvuje příliš často městské lázně, kde je též výpomocným masérem. Má sytý hlas a je v místním ochotnickém spolku milovníkem číslo jedna. Lohengrina pochopitelně ještě nehrál, kus je přece jen poněkud náročný pro ochotnický soubor, ale při každé vhodné i nevhodné příležitosti zpívá árie z tohoto vrcholného díla Wagnerovy tvorby. Kdykoliv rozevře ústa, v nichž se leskne několik zlatých zubů, rozkejhají se husy, tyto plebejské sestry labutí, z místního kulturního domu je to totiž zadním traktem (respektive oknem záchodku) a vzdušnou linií jen několik metrů na obecní stoku s malým rybníčkem, nad nímž se nyní rozžehují hvězdy jedna za druhou… A potom říkejte, že život na malém městě je bez půvabu a bez poezie!





V staletých lesích


V sněhu a samotě staletého lesa, kdo vykope úsměv vyschlé studánky, kdo najde oči čarodějky, ohnivé výtrusy kapradí a paroží jelena, který se ukryl pod svou srstí a rozpustil stíny svého bytí v slunečním svitu kropenatém dubovými listy?
Kdo udeří na puklice bouří a nažene husí kůži hladině zapomenutých jezírek, kde se čvachtají potápky? Mokré slunce, mezi mraky jak zmuchlané hadry, ohnivé kanoucí perly, krůpěje roztaveného slunečního kovu, vyplašilo pavouka, který prchá po cestě, kde stáda mlčenlivých krav (jejich mlčení je bílou nevinností jejich mléka) zanechala své indicie v ztuhlém jílu, tak příbuzné s rozštěpeným rtem, schizofrenií a dvojicí jejich rohů (sudokopytníci a lichokopytníci atd.).
Byli to lidé liší, kdo vystavěli černé babylonské věže mezi krupobitím bílých perel a mezi pavími chvosty duh. Byli to také lidé liší, kteří je zapálili (což není lichý i blesk?). Sudí leželi na svých loukách a přežvykovali svoji buddhistickou blaženost. Lidé liší jsou osamoceni jak ostří vztyčeného kopí uprostřed tábora, kde ve velkém hrotitém stanu s jakousi pelerínou (obrysy těl objevují se na jeho plachtě, stan se natřásá jak kvočna snášející vejce a kvoká, zatímco ostatní stany mumlají, dechovky vyhrávají, činely duní a zbraně řinčí) Judita zabíjí Holoferna. (V té chvíli se proměnily stany v pole rozšlapaných pýchavek a na louce fialové ocúny, hleděl jsem k modrému Kozákovu, k nesmírnému prázdnu odpolední oblohy, jejíž světlo se zrcadlilo na čepeli kapesního nože, s nímž jsem si nevědomky pohrával.)





Domy (1. část – domy především vně)


Když zavřu oči
vidím domy
a domy ve snech
domy a domy
domy se zčernalou omítkou
začouzené domy
oprýskané domy
počmárané a poďobané střelami
poznačené domy
domy a domy
těhotné domy
domy s barokními balkony
s vyhřezlými peřinami
v jednom okně s klecí pro papouška
s hrozně nadávajícím papouškem
domy a domy
nadýmající se domy
domy se zčernalými báněmi
protahující se domy
domy už téměř průsvitné
domy se překlápějící
domy jak šaty bez těla
domy s vyhřezlými peřinami
domy s vlajícími záclonami
domy kde voda neteče
kde výlevka jenom chrochtá
domy s temnými průjezdy
domy plné popelnic
s průjezdy plnými opuštěných vozíků
řekl bych že poštovských vozíků
vozíků se vztyčenými oji
domy s koupelnami
kde v umyvadlech jsou malá jezírka
docela nehybná jezírka
kde někdy i rusalky tančí
kde praskají schody
vrže nábytek
strašidelné domy
domy strašidelného města
města s úzkými klikatými uličkami
s hrbolatým dlážděním
možná že Benátky
možná i třebíčské Zámostí
či Praha Na Františku
jak bývala kdysi
město vykřičených čtvrtí
s rozsvícenými červenými lucernami
nebo to jsou jen průsvity šarlatovou záclonou
(jako když se položí dlaň na prudký zdroj světla)
domy v nichž to úpí a vzdychá
až se domy pohybují
až vystrčí malé nožičky
a přebíhají po nich sem a tam
aby vytvářely nová náměstí
nové čtvrti
docela nepravděpodobná města
než se znovu zatáhnou do svých ulit
než znovu zkamení
a zcihlovatí
(eventuálně zbetonovatí)
vesměs se však jedná o staré domy
o téměř středověká města
ale z jednoho průjezdu se ozývá
docela letošní docela mladé
švitoření vlaštovek
téměř nepravděpodobné
jak vlaštovek ustavičně ubývá
jak jsou vlaštovky vražděny
domy demolovány
kopřivy udusány
města vyhlazována
pro nové dokonalé betonové pouště
ale to už vůbec není
součástí mého snu o domech

Možná že domy na svých nožičkách
přece jen utečou svým pronásledovatelům
že vytvoří kdesi jediné ideální město
nádherně strašidelné město
kde v jedné skříni jednoho domu
v jedné zásuvce poněkud skřípající
pod roztrhanými svatebními šaty
zůstane uchován
zůstane přece jen uchován
tento můj text
o mých snech o domech

A kdoví o čem ještě





V zsinalých palácích zčernalé listy


Jakmile loďka byla odražena
v zápase s dlouhými tenkými bidly
v zápase s temnými stíny
(bidla byla bílá)
tenor se vypjal a přetrhl
jedno z bidel vypíchlo měsíci oko
druhé vyšťouralo z kanálu pár krys
(jistě jste již pochopili
že mluvím o Benátkách
maje na stole před sebou
sadu Reichmannových Agave
neboť to je maškarní průvod
škrabošky a krajky a měsíc
a pláště a ukryté dýky)
vzadu vzdýmá se moře
a krajkoví paláců
San Marco San Marco
a také žebrák
prodávající ve tmě světélkující joja

Kdesi zařval lev

Moře vzdýmá se dál
bidel ubylo
i gondol
jen měsíc zbledl ještě víc –
a když spustila plášť docela
měla na prsu
ocelový hrot





Pomyslné moře


Daleko vlní se moře
modrá se moře
doběla pění se moře
letos odřeknuté
studené moře

až sem mi vysílá
racky s výčitkou





Nebezpečné krajiny III


Byla to krajina pravěkých moří
pískovcových usazenin
fantastických skalních měst
krajina kapradin a přesliček
těch zakrslých potomků pradávných lesů
jimiž se proháněli obludní ještěři

A zhnětená krajina žulových balvanů
bouřkových mračen a blesků
pokřivených borovic a zauzlovaných kořenů
krajina šípků a na podzim rudých jeřabin

A prašná a zprahlá krajina kukuřičných polí
těhotná dýněmi zkadeřená vinicemi
krajina čápů na bahnitých březích líných řek
v poledním úpalu šíleně vyzvánějící stovkami cikád

A zapadlá krajina kostrbatého ghetta
končina úzkých uliček podloubí a průchodů
končina počmáraných oprýskaných a pomočených zdí
končina plná začouzených komínů a prašivých koček
končina zpustošených hřbitovů zarostlých kopřivami a trním
se smytými dávno už nečitelnými nápisy

A krajina s řekou protékající pod mosty
krajina plechových řek protékajících ulicemi
krajina nesčetných věží a nehybných soch
které se v nestřežené chvíli přece jen pohnou
aby si přešláply z nohy na nohu a daly tajné znamení
podivným pohybem zkřivených zmrzačených prstů

Byla to stále jedna a tatáž krajina
jejíž každý lístek je přirostlý k mému srdci
a jak papoušek za ně cloumá svým zobanem
jsou to ty bolesti u srdce
a ne zvýšený tlak





Turnov


Ještě nedávno
mě zde čekali živí
a jeden hrob

teď ubylo živých
hrobů přibylo

ale lípy na hřbitově
voní tu stále omamně





Na chatě u Skokov


Za drobného mžení
v provlhlém lese
mlčky jsme sbírali houby
jak bychom z temné hlíny
vylupovali své dávno zapomenuté vzpomínky





***


Promarnil jsem mnoho skvělých možností
ale daleko nejlepší ze všech
je tato existence jako na zapřenou
zde v Třebíči v metropoli jihozápadní Moravy

kdesi na okraji Mléčné dráhy