Děkujeme za vaši podporu v soutěži Blog roku Magnesia Litera. Nevyšlo to, nevadí. Poezie žije dál!

Pavel Švanda: Pečeť prožitého

neděle 4. března 2018

Pavel Švanda se narodil roku 1936 ve Znojmě. Vystudoval dějiny umění. Vstoupil do literatury se skupinou kolem měsíčníku Tvář a psal také filmové recenze. Pracoval jako vedoucí kina, redaktor, závozník, skladník, dispečer, dopravák a také jako vysokoškolský pedagog. Za „normalizace“ publikoval v samizdatových edicích Texty přátel, Enato, Kde domov můj a Obsah. Pracoval v redakcích Hosta do domu, Naší rodiny, Akordu, Lidové demokracie a soustavně spolupracoval s Revue Proglas a Revue Politika. Spolupracuje s Českým rozhlasem a časopisem Kontexty.


Vydal prózy, eseje, soubor vzpomínkových esejů a také básnické sbírky: Na obou březích (Atlantis, 1996), Noemovy paměti (Žilina, 1999), Noemův deník (Atlantis, 2000), Cestou z Kainova pohřbu (Atlantis, 2004) a Mudrc bělmem (Atlantis, 2016).


První čtyři básně jsou starší a dosud nepublikované. Další jsou pak převzaty z dosud poslední sbírky Mudrc bělmem.


Básně vybrala a připravila Tereza Semotamová

















Uhranutí


Zadlužená tvrdá slova předčítají antény.
O lidskosti medituje hlušina, suť morény.
Vroucnost vášně opěvují proplacené světice.
Podchlazené oči hmyzu přeplnily ulice.

Zchytralost si úsměv čistí,
stromům hubí živé listí,
potom hynou na rozcestí,
mrtvé spálí jako klestí.

Chtivý úsměv neskrývaný.
Slizkost dlaně podané.
Hněv únavou umořený
nevolností uhrane.





Kostelní píseň


Jen ve Tvém dopuštění, Kriste,
jak v menším mešním kalichu,
v sepnutých dlaních jako v misce
pijeme vykoupení ze hříchů.

Po chvíli lásky Tebou milované,
osten v mozku, v srdci divnou hlubinu,
na rtech nám zase zlobné slovo stane.
Tobě nemůžeme nabízet svou nevinu.

Líp než my víš, kdy počneme svůj pád.
V  tichu silní, po chvilce zas všedností choří,
ztrácíme pokoru na svahu Golgoty.

Toužíme po objetí. Cítíme hlad
po milosti, která v ženě hoří.
Jen mrtví spí tam, kde dýcháš Ty.





Macešky v dešti


Zažehnutý kousek líchy,
barvy zpola bdělé noci,
tvary vlídné, hebké pýchy
na předměstí, za fabrikou bez pomoci.

Rozechvěna v chladném dešti
svítí něžná novoluní.
Vědí také o neštěstí?
Nerozumí. Naděje prý všechno mění.

Dýchám trpělivost květů,
která tiše vzdoruje.
Ta radost mě skoro mate.

Barvy se slovy si pletu,
s dotekem, jenž miluje
z jarních dešťů vůle svaté.





Káně


V kruzích vzlétá vzhůru ze snů.
Jsem-li kořist času snící,
je on právem výšin bdící?
Já vždy s probuzením klesnu.

Já jsem jenom ptakopravec
a poddaný smrti moci.
Pták v mlčení světla plavec,
odvrácen od vůní noci,

není pouhou výší sytý.
I o hladu jistý v letu,
více stínem modři než tmy,

teplou krví podnapitý
je také rukojmím světu.
Přesto k větru blíže než my.





Souhlasíš


Přes leskle hadí Vltavu
ve snu
a po nábřeží s Mikulášem Medkem.
Že nelze žít ani dobře a snad ani jinak,
leda trpělivě nachýleně,
snad ani tak nevadí,
pokud jsem si vědom.
Souhlasíš bděle,
že vždycky trošku jsi, co ani nemíníš,
že provždycky jsi i někým,
kým jsi v životě být nechtěl?
Ovšem, to souhlasí.
Jsem-li si vědom, že nevím,
ani sen nevadí.
Proč ale zrovna s Mikulášem M.
A po mostě?
To taky nevím.
V tom snu si však nepřekážím.
Snad to ani nevadí.





Námořník a oliheň


Večeřel jsem s olihní. Byla smažená a prchavé chuti.

Miloval jsem oliheň. Měla fádní trup, studené oči a příliš velký nos. Neuměla slušně číst, natož jíst. Ale její objetí bylo pevné.

Znal jsem nepokojnou oliheň, která vystoupila z Temže poblíž Tate Gallery, kde poskytla tiskovou konferenci, a posléze kandidovala na post ředitele ČT Brno.

Jistá oliheň by se nechala pokřtít pod podmínkou, že bude zrušen celibát, papež, Desatero, bohoslužby a kostely budou zaplaveny mořskou vodou.

Viděl jsem oliheň páchnoucí jako maják dějin a obával jsem se o budoucnost všech suchozemců.





Námořník a oliheň 2


Oliheň požádala o české občanství, jež jí bylo uděleno pod podmínkou, že k sobě pevně připojí příponu - ová. A nebude ani slaná ani mastná.

Chápal jsem ruskou oliheň, ale ta mi byla ukradena.

Německá oliheň si nechala říkat Frau Eulenspiegel a posléze se zajímala o feministické hnutí.

Celkem nepovšimnuta žije naturalizovaná olihní rodina v Remeši (Reims), kde se živí čištěním skulpturální výzdoby korunovační

katedrály francouzských králů. Četné přísavky znamenají čestné sociální výhody.

V provincii Sunt-Jang protržené hráze ohrozily deset milionů olihní. Přesnější zprávy chybí, nikdo je však nepostrádá.





Mudrc bělmem


Mudrc zlostným bělmem.
Dopolední rty šikmo.
Odpoledne tiskne tep dějin
znaleckým palcem.
Na jazyku sucho,
učí o poznané nutnosti.
Tady se není čemu divit.
A tam se nebude čím chlubit.
Přesto se posledním dechem
neochotně, zato profesionálně zvolna
ptá:
Proč jsem byl,
když už skoro nejsem?





Námořník a oliheň 3


Oliheň si zvolili za své hlavní město Reykjavík a odmítla dělit se o ně s kýmkoliv jiným.

Oliheň a chobotnice, její pobočnice, potkaly se u krajnice se spisovatelem Pavlem Švandou a vyslovily mu vysoké uznání za jeho mořsky hluboké dílo.

O roli olihní v poezii, próze, esejistice, dramatice a filmu by se dalo říct mnohé. Ale kdo by to poslouchal?

Olihně se vesměs domnívají, že Bůh neexistuje, neboť očividně a hlavně existují olihně.

Barman Mour šejkrem bourá tvar mořských vod. Ohni se a uhni! Námořník odplouvá! Ty jedna chobotko!





Dušezpyt


Samá přání.
Říkáme si blahobyt,
když jdeme nakoupit.
Zavšivenost slastí
vzlíná naší vlastí.
Je pak k nevydržení,
co všechno je k vyvlastnění,
k seznání a ohmatání.
Svět je prostě k mání.
Strázeň, jež se doprosí
požehnání z prázdnoty,
domůže se milosti?
Možná spíš než já a ty.
Ale jen tak bez uzrání,
z nicoty?





Pod stromem


    Zatím můžeš prsty a zápěstními kůstkami
svírat kohokoliv, jen tak, jako že taky dýcháš, jíš,
mluvíš, nejíš.
    Zatím můžeš ležet jako kamenná drť úrazu
na lidech, i když, kdybys chtěl, uměl bys třeba
i podepírat.
    Můžeš být i kostí v krku, ale neměl bys.
    Jsi. Měl bys být snem, vzpomínkou,
ne upomínkou. Jednou by se ti to třeba vyplatilo.
    Zatím si můžeš jít stoupnout pod ten strom.
Víš pod který, že?





Negativně


    Žijeme déle poblíž letištních ploch. A už se
navzájem nezazdíváme do základů panských věží,
městských ani národních hradeb, elektráren
Goelro.
    Vlastníme se. Dotýkáme se, polykáme se.
Celkem lehce. Avšak co nám zmizí za zády v čase,
už neumíme rozpoznat.
    Co tu vlastně chybí?
    Pečeť prožitého.





Co všechno nestačí


Hustě popsaný zápisník v Sisyfově kapsičce.
Talisman času na zápěstí.
Každý večer uzávěrka.
Máš dáti? Co jsi dal?
A jak se dařilo tvé neuróze?

Skutálelo se to všechno po svahu zpět.
Stopu balvanu
list věčnosti ustál.
Zůstane aspoň popsán?

V nejistotě dosahu.
Bez dokladu o obsahu.
Jen tak dál!

Máš dáti víc,
než sis vzal.