Pavel Jirásek: Ve smrčí za Křižanovem

neděle 25. února 2018

Hudebník, literát, dokumentarista a poutník Pavel Jirásek (* 1963) procházel v letech 2001 až 2015 českou a moravskou krajinou, kde s pomocí zvětšovacích skel a starých lup fotografoval duše hub. V letech 2013 až 2015 pak houbám naslouchal a vedl s nimi rozpravy. 


Vznikla tak kniha Bytosti jménem houba, kterou vydalo nakladatelství Arbor Vitae v Řevnicích v roce 2016. Je jedinečným záznamem této umělecké činnosti autora spojeného s uměleckou skupinou Bratrstvo. 


Anotace knihy uvádí, že koncept autorské publikace Bytosti jménem houba vyrůstá z českého fenoménu – z mykofilní orientace národa, kde se houby obecně těší široké pozornosti, počínaje jejich sběrem a konče jejich vstupem do poezie, hudby, filozofie a nakonec i do osudů lidí.


Tomuto tématu uprostřed zimy, tedy mimo houbařskou sezónu, se v souvislosti s Jiráskovou jedinečnou knihou věnuje i tento text na webu Artzóna České televize: http://www.ceskatelevize.cz/specialy/artzona/inside/zpevy-houbarske-pripomenute-uprostred-zimy-39RzI


Zde je několik ukázek z lovů beze zbraní, tvorby houbaře bez koše v ruce a nožíku v kapse.


(Foto: Roman Franc, Tasov 2014)

































Rád mám Bedlo

tu Tvoji starověkou nemodernost

Jak statečně stojíš sama na pasece
ve smrčí za Křižanovem

To tvé vznešené lpění
na dávných morálních tradicích
v krajkové kapuci rytířů Jedi

pokojná svornosti tišin
kategorický imperative hvozdu

Jen nesmíš vyrůst někde
za billboardem
v příkopu u dálnice
mezi plastovými lahvemi
a cigaretovými nedopalky

Pak vše
o čem byla řeč
vyhlíželo by nepatřičně!

„Úspěšný člověk musí být dnes
mafián a zločinec“
řekl mi přítel
zaměniv úspěch za bohatství
„Ctnost je luxus
 který si mohou dovolit jen chudí…“



























Jste děti vlhka Kozáku
a vodu sajete
z hloubek
i za suchých let

využívajíce lačně
domovského práva
temného podzemí
podél kořenů
milovaných bříz

My zase naskakujeme
na mediální vlny
vzdouvané
nám nepochopitelnými
spodními proudy
sledujíce z jejich hřebene
příznivý vítr

zatímco ti šťastnější
nakonec přistanou
v závětří tichého zálivu

Těm druhým nečekaně
zlomí vaz
imagologická Tsunami…



























Jak opulentní jsou aromata
omamného podzimu!

Zahrady políčka i záhumenky pod tratí
voní jako rozlehlá pařeniště
a malým potůčkem
obrostlým kmotřenkami vrbami
táhlou k výtěru vykrmení pstruzi

Opustivše bezpečí Svitavy
míhají se mezi ráčaty
v tůni pod splavem

V zapomenutém sadu na břehu
sklízí otec jablka ze stařičkých jabloní
opatrně je klade do bedýnek jako drahé kameny
jaderničky renety a koženáče…

Ve svahu nad ním
v opuštěném pískovém lomu
zarostlém mladými břízkami a osikami
nalezl malý chlapec

Křemenáče

je jich tolik
že košík mu na ně už nestačí
má je v gumácích i za páskem
ještě svlékne teplákovou bundu
sváže rukávy vytvoří tlumok
a nacpe jej houbami…

Teď se s nimi se slzami v očích lopotí
a uvíznuv na rozblácené polní cestě
nádherné hřiby mu truchlivě padají do kaluže

„Otče prosím přeruš na okamžik blaženou sklizeň
 rozhlédni se starostlivě po krajině
a pospěš synovi ku pomoci…“



























Mohla bys být dávno sochou
Bohyně Demokracie

vlídná Růžovko

stvořená se slzami v očích
jako stokrát vymodlené dítě

Jenže sotva vybalená z plachetky
tělo ti už rozežírají červi

„Naříkej nad tělem svým
bílým a spanilým
které jsi měla za štěstí pramen

však zdrojem utrpení
i smrti je nakonec“

Amen!



























Oblohu nad Starým Brnem
zatáhl černý mrak
a já dole Pod Kalvárií
zmítal se jak vrak

Snad doufat mám
že bude v tomhle městě líp?
Proklatě! V duchu jsem viděl nad Petrovem

růst atomový Hřib…



























Hanebné Babky
od Mlžného Hvozdu

strojíce dychtivě při svítání
úklady paním

pod sukněmi hlavou dolů
vám usínají netopýři

flémujete jako obezřetný kozel
když cítíte vůni žneček
rozkročených naostro
na louce přípotoční

tu vůni vagín zadýchaných žen
po rybách a medu

po rozhrabaném senu…



























Heil im Arsch!

Křičeli kdysi na sebe němečtí vozkové
myslíce na své trpící zadnice
„Buď blažena tvá řiť!“
hlaholila na křižovatkách jejich zdravice

Bludička Václavka česká

je Němcům za projímadlo — Hallimasch
„Der große Dreck!“ Svatého Václava lesní dcero
„Ein Doppelbier und Pilzgulasch!“



























Soumaři v krajině Paradajz!

„Naše rodina byla vždycky soumary…“

prohlásil strýc Otokar
když shlížel z nejvyššího plácku svého svažitého sadu
jako z kapitánského můstku
na celou černovickou zahrádkářskou kolonii
dole pod sebou

a zatímco v broskvoních a meruňkách
nad tratí Přerovkou švitořilo hejno kvíčal
a ještě níže v háječku tloukl slavík

 já v ten okamžik uviděl
šlechetný Choroši

karavanu generací svých předků
jako had se zvolna sunoucí po stezce
mezi ostrůvky lužních lesů
a zrcadly mokřadů v údolní nivě Svratky

A na samém konci řady
těch dobráckých mul
a paličatých mezků
spatřil jsem

sama sebe…

Kéž bych měl tolik dobráckosti a odvahy co oni
jistý krok v krkolomné krajině a sílu unést přetěžký náklad…



























Člověk musí být stále ve střehu!
tvrdil kdysi
Liško
lišák Dalibor

v důvěrné známosti
a chatrném myším kožíšku

vrací se ke mně převtělen
v žertovné déjà vu

Vždyť nevíme co je co
proč na západě Svítá…



























Hluchý řezbáři

Suchohřibe

Sehnutý hřbet
a ještě tak piliny do rakve
Čí je to vůle tvrdohlavče?
Nohy v rozedraných hadrech
švábi kálící v dílenské špíně…

V zátylku se ti hlučně rvou a zároveň páří krysy
ty dlátem souměříš se s Křídlem Anděla…

Za Tvými zády hladoví koně okusují živé jehně
Ty čepelí cejchuješ se s Kolébkou pro Krále…

Kdybys jen tušil
že Tvá absolutní bezvýznamnost v showbusinessu
Ti dává stejně tak absolutní svobodu…



























Na posedu se lze oběsit
stejně jako pomilovat

A kdežto hajný jebá pytlákovu ženu
až sperma s potem stéká po žebříku
v závětří pytlák zručným řezem
od brady až k hrudníku
vyjme lízák s jícnem
střeva hřeznou
do trávníku…

Nad hvozdem divě seschlá kulatina vrže
bílá stehna mlátí silou vichru v okenici
pytlák v polomu tiše schoulen
ořízne páteř žebra pobřišnici
vyndá měchýř plný moči
čepel vtlačí
pod bránici…

Po starém způsobu potrestán

Klouzku

znamená být oběšen
v srnčích a zvířecích kůžích

s přibitými parohy nad hlavou



























Zbloudilá kravařko
Syrovinko

Dychtíš být něčím víc
než jen vemínkem pro slimáky?
Čarovným Jednorožcem laskaným
v panenském mechu?

I umění je tajemný zázrak
který naši nedokonalost pranýřuje
už pouhou svou existencí…