Milan Děžinský: Jestliže vlak vyjede ze stanice a stále zrychluje...

neděle 4. února 2018

Milan Děžinský (* 1974) vstoupil do literatury v polovině devadesátých let v Ústí nad Labem, kde založil a spoluredigoval studentský časopis Okruh. Vydal sbírky Černá hodinka, Kašel mé milenky, Slovník noci, Přízraky a Tajný život. Básnické sbírky Slovník noci, Přízraky a Tajný život byly nominovány na cenu Magnesia Litera za poezii. Milan Děžinský překládá z angličtiny. Jeho básně, recenze a překlady byly publikovány mj. v časopise Host, Weles, Aluze, Tvar, Pandora a v různých sbornících. V roce 2014 byl nominován na Drážďanskou cenu lyriky a v roce 2016 se stal prvním laureátem mezinárodní Ceny Václava Buriana za poezii. Žije v Roudnici nad Labem, kde byl v roce 2014 zvolen zastupitelem za koalici TOP09 a nezávislí.


Tento výběr je ze zatím poslední sbírky Milana Děžinského Obcházení ostrova, kterou vydalo loni nakladatelství Host.


(Foto: Šárka Dohnalová)


















***


U trati skřípe páv.
Pumpa se předvádí signalizaci přejezdu.
Jeden roztahuje vějíř a druhý sklápí paži.
Dnes vlastní rukou nezemře žádný básník.

Co si počít s takovou nocí?
Dojít k lesu, než se úplně zavře.





Píseň zaslechnutá v baru


Polib mne, jako bych byl dívka.
Chci jen, abys věděla, mám červené šaty a měsíc,
lodičky na jehlách a jsem naživu.

Dráty cvakají jak pasti, zlato, jsem v ohni.
Mám nenarozené dítě tady v těle.
Vím, že když nadejde večer, zemřu šťastný.





Loďka na jezeře


Mluvíme o pravidlech,
a zatímco ti čtu báseň, otevírají se dveře.

Není za nimi nic, jen nekonečné jezero.

Houpe se na něm červenomodrá loďka
z dob dávného císařství.
Písek šumí na moře, vítr rozechvívá vlajku
a loďka klesá ke dnu.

Už zde nejsme ani ty, ani já.

Na nebi krouží pár ptáků,
kteří nemají kde přistát.





Jestliže vlak...


Jestliže vlak vyjede ze stanice a stále zrychluje,
až dosáhne rychlosti 140 km/h,
a z druhé strany přijíždí osobák od Hněvic,
zpomalující k nule,
jakou rychlostí se budou oba vzdalovat vypouklému stínu
zvířete v březovém hájku,
zasaženému křížovou palbou jejich koncových světel,
pokud unavený cestující s odřeným kufrem
sáhne na kliku od nádražní toalety
a dveře budou zamčené?





Předjaří


Mlha záclon se trhá v zahradě.
Sousedi zasazují do truhlíku stařenku.
Mumie na jabloních se stařeckými úsměvy.
Larvy, malátné jako my, sní v dutině o polární záři.

V lese bez povšimnutí padne strom,
co má v kůře naše srdce.
Vylekané vrabce keř proseje jak zrní.

Bota se utopí v rašelině.
Přejde tisíc let a vše bude stejně.





O naději


To a to se nikdy nestane.
Tenhle příběh není.
Tento člověk promarnil svůj život u seriálů.
Tohle dítě nikdy nedospěje.
Psa naložíte do kufru a odvezete.
Svět není možný, nebo není potřeba.
Kufry v předsíni čekají na dávno mrtvé cestující.
Hvězdy jsou netečné jak uhlí.
Prohodilas něco o naději.
Rozsvěcujeme lampu
a díváme se s ní
na oheň.





***


Nálet špačků jsme přečkali ve sklepě.
Na dvorku kvokaly vybuchující miny.
Když jsme pak šli zarýt rajčata,
která jsme nestihli sklidit,
vyryli jsme dešťovky tlusté jak prst.





Na Murteru


Vlny pleskají o dno člunu.
Kotevní provaz je napnutá šlacha.
Vítr je silný.
Slyšet není nic než vítr.

Co přichází z vnitrozemí, dusí se na břehu.
Obcházení olivovníků s mumií kočky.
Cikády pilují člověka jak nehet.

Konec vlasce se noří pod hladinu
a jsi tak daleko od všeho,
než ti páteř napne tisíciletá ryba.