Děkujeme za vaši podporu v soutěži Blog roku Magnesia Litera. Nevyšlo to, nevadí. Poezie žije dál!

Václav Maxmilián: Ať se mi kočka otírá o nohy a přede tvé jméno

neděle 21. ledna 2018

Václav Maxmilián (* 1987) je básník a prozaik. Povídky a básně publikoval ve většině českých literárních časopisů. Před rokem mu v nakladatelství Host vyšla básnická prvotina Meziměstí, druhá básnická sbírka Střechy domů se na příští rok připravuje v nakladatelství Protimluv. Žije v Brně a působí na Masarykově univerzitě. 
















Co dělat v temnotách?


Žofii

*


Tvá vůně je jako noc
roztřesená bleskem.
Dobrou noc
a kdyby se ti o mně
náhodou nemělo dnes zdát
tak mezi mrakodrapy
na tom největším náměstí
zapískej na tři zrnka kaštanu.
A potom se posaď
a čekej na mě čekej až přijdu.
Až hvězdy začnou hořet
plamenem který mívá občas oceán
u mexických pláží
objevím se.
Možná ne ve své podobě
možná jen jako nádechy
jako zrychlený tep
jako roztažení zornic
jako brnění v polštářcích
prstů levé ruky.
A možná přijdu
a budu připomínat stíny
okolo jezera
nebo létající zvířata.
Ale nenech se zastrašit.
Ten polibek
který jsme si vyměnili
mi do těla vyryl
mapu tvého krevního oběhu
takže už pokaždé najdu
tvůj spánek i tvé sny.
Neboj se pískání na kaštany
vím
občas se při něm stahují lišky
a duchové v podobě palmových listů
a občas při něm moře
vyhazuje sůl až k balkónovým dveřím.
Nesmíš se bát.
Jen si pamatuj
že kaštany musí být tři
a že musíš stát
na tom největším náměstí
mezi mrakodrapy
v tom snu.





**


Píšu teď něco
o černobílých kamenech
o havranech a kavkách
o tmě mezi stromy
a tmě mezi dvěma ohništi
Když se postavíš
mezi to všechno
objevíš se mezi kameny ptáky
mezi stromy a mezi ohni
uvidíš lépe
než jsi viděl
kdy předtím
Ve tmě se věci vyjasňují
vystupují napovrch
jako první nádechy pod hladinou
A tak za noci
uvidíš kvetoucí město
uvidíš do kajut všech lodí i vlaků
které do něj kdy mířily
uvidíš do všech oken
na všechny lampy i chameleony
na stěnách
A je přitom úplně jedno
kde právě teď stojíš





***


Udělej to
zhasni
už nikdy neotvírej
dveře ani okna
zůstaň uvnitř
zůstaň za dveřmi
za okny
lež s partiturou
na očích
lež s partem
na očích
zůstaň za tmou
udělej to
a už nikdy
neotvírej oči
Až ve tmě
se všechno
stává zřetelným





Noci


Žofii

Co říkáš o nocích? Co říkáš jim?
Skryjí tě a jen s nimi se objevuješ na světě.
Vždy, když propuká noc, když začíná její snění
rozletíš se jako tisíc barevných ptáků!

Přes den jsou hvězdy neviditelné
skryté za mraky. Ale stále tam jsou, nemizí.
Tvůj let noční oblohou sbírá barvu dne
rozhání mraky a nechává svítit hvězdy.

Hledám tě v noční obloze
na kopcích lozím do korun nejvyšších stromů
a sleduji tvou noční cestu
tvé probouzení hvězd, tvé sbírání nočních růží.

Zjevila jsi se někdy za dne?
Pověz: Jaké to bylo? Co jsi viděla?
Opustila jsi svou noc
v níž jsi byla stvořena
a která jediná ti měla zůstat
kterou chráníš.
Pověz: Jaké to bylo?
Utečeš ještě někdy?

Tvůj let nechává fialovou stopu měsíčních krystalů.
Z tvého rozsvěcení hvězd kočky nemohou spát
a hledí na nebe jako do sádky tuňáků.

Stávám se lunatikem, insomniakem, nesmrtelným
jen abych každou noc mohl sledovat tvá kouzla.
Třeba si mě jednou všimneš z výšek svého nebe
a slétneš za mnou v podobě ptáka
nebo v podobě modrého květu
nebo světla, které se láme mezi planetami.
Přisedneš si a staneš se opět noční vílou
se zlatými vlasy a v černých šatech.
A budeš chtít vědět, proč už léta nespím
a proč se nemůžu přestat dívat na noční nebe.
„Viděl jsem tvůj let,“prozradím ti já – skromně a tiše
„tvou pouť mezi dnem a nocí
tvé rozhánění mraků, tvé rozžíhání hvězd.
Viděl jsem tvé nohy i tvé jemné prsty, tvé oči i tvé rty.
A když jsi se přiblížila k Měsíci a vstoupila do jeho záře
spatřil jsem tě celou – každou nanosekundu tvé existence.
Viděl jsem každý vlas jako jeden
viděl jsem každý tep ve tvém drobném těle
ve tvých očích všechny hvězdy, kterými jsi tu noc prošla.
Od té doby jsem nemohl spát
mé oči od té chvíle
patří navždy noci
tobě.“

Podle některých básníků
není víc než rozesmát ženu
Podle některých básníků
je láska jedinou odpovědí
na celý lidský život

Já se to vše
rozhodl hledat na noční obloze
hledat ve tvých nočních cestách
ve tvém letu mezi hvězdami
v kosmické hudbě sfér
kterou rozehrává tvůj noční tanec.





*****


Od té doby co jsi tady
jsem každý den za svým stolem
Mít za ženu barmanku
není pro opilce prokletí
naopak – je to cesta
jediným směrem který jej láká
Avšak častěji se barmanky
párují s barmany z jiných podniků
A tak tady sedím každý den
za tím malým černým pultíkem
s plnou a studenou sklenicí
a pozoruji tvé prsty mokré od piva
Tak to je
Společně zavíráme oči společně je otevíráme
Spojuje nás dlouhý bar
Každý den ho utíráš
a já na něj k ránu stavím židle
Když je bar prázdný
za oknem svítí světlo
Zatopíš když venku sněží
bezdomovci dostanou horký čaj
a ostatní pivo kávu panáka
Vzbudíme se a jdeme sem
a nad ránem zhasínáme světla
a zamykáme dveře
Občas mě napadne
jaké by to bylo kdyby jsi tu nebyla
jestli bych sem i tak chodil
jestli bych stejně tak
zpoza černého pultíku
sledoval jak za okny sněží





*****


Kde najít prázdné domy?
Kde najít ulice kudy nikdo nechodí?
v každém městě
je slyšet příliš mnoho kroků
dupot davů i šeptání šeptané kroky osamělých
Najít taková místa
by bylo jako být ve světě
který už neobývají žádní duchové
jako být ve světě který už nikdo neobývá
Cestu z červeného rybízu a mořského písku
domy z vodních stěn kterými nefouká vítr
Takové by to bylo
kdybych našel ulici kudy nikdo nechodí
kdybych našel prázdné domy
I já sám bych si poté připadal
že nejsem





Pozorování


Janu Škrobovi

Samota – ach bílé noci!
Bar vydává hluk jako každý den
vše se bortí v rytmech
skla lidé obřady
klasické držení sklenic
a monotónní přiťukávání
do toho hudba a
hlasy hlasy hlasy křik hlasy
a někdo nepije ten večer
a jiní pijí přes míru
a další trpí v koutech (včerejšky)
a tam vzadu ta holka strašně řve
křičí do obličejů lidí kteří jsou
tak čtvrt metru od ní
a já na druhým konci hospody
slyším každý slovo který mě nezajímá

Světy se pořád bortí
a hraje hudba přicházejí další
každý další a další dělá větší
a větší hluk do toho všeho
a někdo nepije a jenom sedí
a poslouchá nebo klepe do mobilu
barmanky lítají že je jim
vidět pod sukně
všude rezonuje smích a křik
a dívky sedí samy a kluci
naproti se odhodlávají za nimi
barmanka unese pět piv
a někdo se snaží snad prvně
mluvit anglicky na cizince
a někdo dnes nepije
a někdo pije příliš
a další jen skuhrá u kofoly

Světy se bortí
holka má tetování na břiše
a má proto rozpáraný tričko
do dveří se nahrnula kolona cizinců
kolona fanoušků kolona svatebčanů
kolona studentů kolona oslavenců
kolony kolony kolony kolony
kolony všech a barmanky
plní jednu sklenici za druhou
a otírají si čelo rukou od piva
a půllitry téměř hážou a
snaží se domluvit snaží se
komunikovat snaží se obsluhovat
snaží se snaží se snaží

Bortí se neustále
a hospoda je plná všechny stoly
jsou obsazené a u baru se
tísní lidé a hážou bankovky
jako papírové loďky
a nesou se absinty a
někdo dnes pořád nepije
a na baru někdo usíná
ten co tady usíná každý den
a mladý a nový pár který
vchází do dveří se hned otáčí
a zase mizí ven a někdo tady
ještě pořád nepije a někdo pořád pije přes příliš
a někdo už spí a někdo už
odchází a za dveřmi se kouří
a uvnitř se křičí a pije
a barman sbírá ze stolu
prázdné sklo a cinká a cinká
a už tak dlouho nemusí
vysypávat popelník ze zašedlých
ubrusů všechno je v pořádku
hluk hluk hlasy řeč křik
a placení bankovky a mince
a účty na zítra nebo na celý měsíc
a někdo dnes opět pije
tak jako každý den tak
jako přece všechny dny
a někdo nepije a někdo
usíná a někdo trpí za
své včerejšky

A nějaké světy se bortí
neustále ale tenhle drží
s každým cinknutím sklenice
s každou mokrou rukou barmanů
se znovu staví znovu tvoří
neustále
v rytmech





Tvé noci


Adelai

Tvé noci ve vylehaných krajinách
v zelených pralesích
s achátovýma očima jaguárů
plné jantarových krajt ve větvích

Tvé noci ve studeném moři
ve tmavých skalách a úsvitu
s křišťálovou pavučinou soli
nenechavými pěstmi větru
s doráživými vlnami plnými kosatek
a granátových mořských koníků

Tvé noci půlnoci
na bílých hladinách jezer
a letních bouřek mezi kameny
a nočních koček
a letních medvědů

Tvé noci hudby a tance
v pouštních městech
za štěkotu ohňů
a zelených skřivanů
nad cypřiši

Za tance gekonů na noční obloze

Jak asi vypadají
Tvé noci beze mě?





Na cestě


Adelai

Dodávka a zaprášená okna
smích večerních ptáků
na stromech nad městem
obloha se vlní
jako našedlá labutí pera

V této tak vzdálené krajině
myslím na tvé sny
na odlehlé stromy
a ulice kterými jsi dnes šla
na květiny na tvém parapetu
na stránky tvých knih

V této tak vzdálené krajině
mluvil jsem ke stromům
obsypaným barevnými ptáky
a vyprávěl jim o své bídě
O tom jak je zvrásnělá obloha
kolik prázdného místa je najednou okolo mě
o tom jak bojuji alespoň o kousek slunce
A peří ptáků začalo blednout

Co musím říct je to
že jsem ještě ani náznakem
neuvykl tvé nepřítomnosti
a že má přání stále směřují
k tvým touhám

Nějakým záhadným způsobem
je ve mně uložena tvá ideální podoba
ze které čerpám každý příští nádech

Když jsem odjížděl
přál jsem si být s tebou ještě jednu noc
ještě jeden celý den

Kdybych zahynul na té cestě
abych měl za sebou
ten nejkrásnější čas na Zemi
S tebou V tobě U tebe





Klíč


Adelai

Dokud máš ještě klíč
k mému domu
přijď a otevři v něm
všechny dveře a všechna okna
Přijď
a zalij zelené květiny
a provětrej listy knih
které leží u stěny jedna přes druhou
jako opuštění nemrtví

Dokud máš ještě klíč
k mému domu
polož se do mých peřin
dej hlavu na polštář
a dýchej
dlouze dýchej se zavřenýma očima

Dokud máš ještě klíč
k mému domu
napusť si velkou horkou vanu
a nechej páru
zazdít světla i zrcadla
a poslouchej šustění křídel ptáků
na římse za oknem

Dokud máš ještě klíč
k mému domu
nechej mi všude svou vůni
na polštáři, v tom světlém ručníku
v křesle, na barevných tužkách, mezi popsanými papíry
Nechej mi viset svou vůni v chodbě
jako sladký pyl
jako mladá oblaka
ať mě zmate, až otevřu dveře
ať tě běžím hledat

ať ještě v zrcadle, do kterého ses dívala
vidím tvůj obraz
ať ještě nad květinami, které jsi zalévala
slyším tvé ruce
ať ještě stránky knih, které jsi listovala
zpívají o tvých prstech
ať se mi kočka otírá o nohy
a přede tvé jméno
ať stromy za okny mají barvu tvých očí
ať v chodbě slyším šustit tvé šaty
tvé sukně, tvé květiny
ať ještě na podlaze vidím stopy
tvých kroků
ať cítím tvé ruce na svém hrnku s kávou
na sklenici vody
ať cítím tvé oči na svých básních
rozházených po stole
Ať vím, žes tady byla

Dokud máš ještě klíč
klíč k mému domu
dej mi tam prosím
dej mi kousek sebe
ten kousek, který bych navždy chtěl
– ty Oči a Rty, jež jsou jak moje