Děkujeme za vaši podporu v soutěži Blog roku Magnesia Litera. Nevyšlo to, nevadí. Poezie žije dál!

Pavel Haslacher: Jiní těch chlapů měli mnohem víc

neděle 14. ledna 2018

Pavel Haslacher je umělecký pseudonym literárního solitéra, kterému před nedávnem nakladatelství Druhé město vydalo jeho jedinou sbírku s názvem Marně se svlékáš. Jak se v ní uvádí, Pavel Haslacher je autor s rakouskými kořeny, píšící převážně (a někdy bytostně) v duchu a stylu srozumitelného literárního naivizmu. Uvedená fotografie je z básníkova mládí. Redaktorem knihy byl Milan Ohnisko, obálka a grafická úprava je dílem Barbory Klimszové.


















(Ne)spáchat
sebevraždu


Vítr vane od moře. I vítr proti mně! Můj Bože!
Na ulici stojí černý pán. Má černý klobouk, kouká se. Temnýma očima.
Brouká si Hatikvu? Nebrouká? Baští banán.
V obří rozsvícené drogerii s třiceti regály zboží žádný kupující!
Mají otevřeno. Zachvěju se.
Mám ještě chtít milence, než umřu? Kde ho najít? Jak ho najít? Jak ho požádat?
Od moře duje vítr. A sílí.
Kdyby se tak něco stalo! Co?!
Tříměsíční chrchlání za panelovou zdí hnízda, kde bydlím.
Rozoraná pole… Já už tak špatně chodím!
Myslíte, že na břehu moře nejsou pole? Tak se zajeďte podívat. Ovšem nikoli do Spojených arabských emirátů.
A zase prší!
V mých básních žádná vzácnost.





V Beržessaulé


Seděl polonahý v loďce. Tiché vlnky loďkou pohupovaly. Bylo mně absolutně jasné, že bych nevěděl, co s ním! Ale nemohl jsem se vynadívat! A on se taky díval. A usmál se. Chyběly mu tři zuby. Ještěže tak! Mohl jsem si oddechnout!





* * *


Pojedu do Mét,
mají tam muzeum krásných ptáků
a taky muzeum komet.
S krásnými ocasy!

Pojedu do Mét!





Co s sebou?
Deštník? Rádio?
Tři koruny
na zmrzlinu?
Smrt leží s námi v hrobě


Ležení pod zemí,
když podzimní deště přišly
a zatéká nám do hrobu
a deštník nelze roztáhnout.
Být v hrobě za letních veder
a těžko na zmrzlinu odskočit si.
V třeskutých mrazech země zatvrdlá
jak kosti.
A na jaře zas přilezou si
na pozůstatcích osobnosti
hodovat tuční červí hosti.
Bývá TAM smutno, TAM v těch hrobech.
Veselý člověk, co rád tančil,
měl by si s sebou
k věčnému ležení
vzít aspoň rádio na baterky.





Imprese


Mladý student, nebo že by už úředníček v sáčku, seděl a jedl
a úzká, volně vázaná kravata mu v jednu chvíli sklouzla cípem do polívky,
mladý muž ke mně zvedl své pěkné oči, vytáhl konec kravaty z polívky
a prohrábl si vlasy.
Měl tupé kolíkovité prsty s atypickými nehty
a jeho kámoš na něho dělal grimasy a úsměvy,
jako by ti dva byli sexpartnery.
No jo, no.
A stehna mohl mít ten mladý muž hvězdná!





P. P. B. B.


Byl jsem dřív šťastnější?
Nepamatuji si.
A to mně stával jako svíčka, řekl bych skoro odmalička.
Teď už mně častěji spíš visí!





Tak tohle?!


Jsme spolu na rybách, lovíme ryby, a potom, však my víme,
své vlastní úhoře, hlavičkami nahoře, z kalhot si vylovíme!
Stojíme, koukáme, z jednoho na druhého pohledy svých očí,
stojíme, koukáme, kdo z nás jak elegantně močí…
A vzápětí, když dostříká už moč, co přijde ještě na řadu?
Snad je to hřích, snad jenom vášeň, snad je to zlořád!
Tak jak to bývá mezi muži od věků, pořád.





Když máme duši v stínu


KDYŽ
máma umře, nezbude nám nic.
Šmátrání po zdech zůstane,
útěky do mlh zůstanou
a z cest z plískanic
cesty do prázdnoty.
A burácení sloty,
byť třeba sebetišší,
bude nás lekat v připozdilých večerech
a za sychravých rán.
Tisíce myšlenek jak hejna černých vran.
MAMINKO,
jestli Tvá smrt byla dobrá,
tak BUDU RÁD!





Předvánoční


Dívám se z okna na vánoční proudy,
dívám se z oken do ulic
a město roztahuje nohy svými ulicemi,
kdosi to odmítá a křičí: Ty nohy k sobě!
A jiný sípá: Jen roztáhnout je ještě víc!
Město je říčné nadnabídkou,
město je chlípná děvka krásy…
a veverka louská tiše oříšek
a anděl, kterého dnes už nikdo nechce, na břehu Věčna
(…anděl? Nebo jen osamělý mladík,
nebo jen opuštěná slečna) umírá si.





* * *


Potkávám mladého gáje, je večer a je tma, gáj drží v ruce cigáro a míří do gáj sauny.
Jsem už dědeček gáj, klapu po chodníku trekingovými hůlčičkami,
jdu, klapu, ne, neměl jsem za život zas až tolik chlapů,
vleču se tmou, nad hlavou větve městských borovic,
jiní těch chlapů měli (a bezuzdněji!) mnohem, mnohem víc!
(Muž ze starobince.)





Něžně zamžené obzory


Jak spadlý list
v svých dlaních hníst
kluka podzimního,
křik z ptačích hnízd, z ospalých míst
vnímat nad sebou. A pak se hřát a pak se smát
a pak se sníst
(a motivem je láska!),
když horkej píst
už svoji práci odved!
A srdce už nás nezebou, i když jsi, živote,
nás podved!





Ouvej!


Dva roky jsem miloval kluka, dva roky jsem ho kultivoval,
dva roky jenom coby platonik.
Dva roky netrouf jsem si pohladit mu mladý knírek, natožpak nahlídnout mu do trenýrek.
Dva roky jenom úsměvy a víno žádné, whisky žádná, pozvání jenom na tonik!
A třetí rok?
To právě nastala ta svízel: kdo nesil, kdo nesázel, ten sklízel!
Už nechtít kluka?
Nebo snad, touhou pod psa, zajít?
Nebo si ženskou (se skřípěním zubů) najít?
Ouvej!





Čekání a křik


Marně voláš ze dna studny!
Nejsou tu kolemjdoucí!
Srdce ti bude tlouci,
než zahyneš.
Anebo
než se dočkáš.
Odhodíš v studni
pózu hranou.
Moc toho nemáš
na vybranou!
Jen čekání
a křik.





Čekání na tramvaje


Je zima, mrzne,
studenti žmoulaj v kapsách kačky
(už dávno nejen na žvejkačky),
uši maj zarudlé a hlavy nepokryté,
hlavy holé (jsou vzdělaní a neříkaj si „vole“!)
a nosy mají omrzlé. Mrzne. (Jó, je to zlé!)
Omrzlé nosy. Peníz na primerosy. Na primerosy peníz
a primerosy na penis.
A na nohou maj podvlíkačky. Někteří.
(Jimiž se nechlubí.)





* * *


Moře bičuje bičem skály!
Stojí tu věčně! Skály!
I včera tady stály.
My, lidé, my bychom neobstáli…

Až budete stát o půlnoci nazí
na mořském břehu, vždycky si na to vzpomeňte!