Děkujeme za vaši podporu v soutěži Blog roku Magnesia Litera. Nevyšlo to, nevadí. Poezie žije dál!

Mária Uhrinová: Noc černého psa byla sametová

neděle 17. prosince 2017

Mária Uhrinová se narodila se v Modre na Slovensku ve druhé polovině šedesátých let ve znamení Lva. Již jako studentka průmyslovky psala básně a dramatické skeče, které publikovala ve studentských časopisech a natáčela ve školním i „opravdickém“ slovenském rozhlase. Vystudovala dramaturgii na pražské DAMU, a již v době studií publikovala v českém i slovenském jazyce. Spolu s dalšími tvůrci stála u založení několika pražských scén (Dejvické divadlo v roce 1992, Strašnické divadlo v roce 2004, aj.), učila herectví a inscenační tvorbu na Vyšší odborné škole herecké a Konzervatoři Jaroslava Ježka. Následně se věnovala redakční a lektorské činnosti, publikovala hlavně texty o kultuře a umění (Český rozhlas, Literární noviny, Divadelní noviny, Mosty, Dotyky, Naše rodina, Listy, Harmonie, Opera plus, Místní kultura a další). V posledním období se věnuje komunitním projektům, publicistice a vlastní tvorbě. Píše poezii, prózu a texty pro divadlo.






















Hlas ve vnitrobloku


I na nejprestižnější adrese žijí lidé
Pár kroků od Koně
vyžilá peroxidová blondýna
ze čtvrtého patra bez výtahu
vykřikuje do studny pod sebou
Vstávejte, slepice
Vyklání se z okna
Polonahá a odkvetlá
Dělníci v hlubině
bourají
Hlučí, syčí
Sbíječkou pronikají
do lůna domu
Ach!

Přestárlá Julie
Vystavuje své osamělé pohlaví
Vykřikuje dvojsmysly
Vyhlíží svého Romea
Imaginární sousedky jí závidí
A ona je každodenně zasype
snůškou nadávek
Nikdo neslyší
Nikdo neodpovídá
Několikrát zatáhne závěsy
Několikrát se znovu vrací
Co kdyby
Jenže na plotně jí utíká mléko

Ranní divadlo skončilo





Pro udržení zdravého rozumu


Pro udržení zdravého rozumu
Napiš báseň
Usměj se na otce, doprovázejícího syna do školy
Vystoupej schody a buď vděčna za kolena
Vezmi za madlo kočárek
Přidej svoji účast
Odměnou je ti úsměv batolete
Tátové jsou silní a stateční
Někteří zůstávají
Pro udržení zdravého rozumu
Poslouchej tóny psané pro krále Slunce
Oslav ovocem a květy svůj den
Nenech se otrávit
Byť mlýn každodennosti buší
A to co by mohlo být dílem je pouhou lopotou
Pro udržení zdravého rozumu
Hlídej svojí radost
Padej a opět vstávej
Nezapomínej na své sny
Byť spánku je tak málo





Pozdní odchody, pozdní příchody


Stoly a židle usnuly s posledním přetočením zámku
Též vydřený koberec asfaltové barvy, co pamatuje osmdesátky
Věci stejně jako lidé odpočívají
Jen sítě věčně pulzující do noci pobrukují

Stoupáním do ulice
Spojené s volnou láskou
Tvé ráno začíná
Tam skončí na osm hodin život

Starý dům s filigránovým zábradlím
Denně přijímá slepý zástup
Lidi, co nikdy neuvidí jeho krásu
Rukami ohmatávají kovové sloupky schodiště
Ale jeho ornament je nepohladí
Proto se raději vyberou cestou modrých hvězd
Chodníkem slávy k výtahu
Nudný hlas hlásí osazenstvo pater
Nudné tituly nudných lidí
Prezident, viceprezident
Slova, jež jsou ve tvé zemi nadávkou

Ve tvé hlavě peláší Vinnetou prérií
Vlevo exit, vpravo uteč
Někde uprostřed je pravda
Slíbila jsi, že nikdy nebudeš prostřední

Přesto odblokuješ alarm a vstupuješ
Okna kanceláří vypustí ven spánkem znavený vzduch
Do zbláznění si opakuješ
Je práce a je zaměstnání
Je tvorba a je dřina
Toto přece není tvůj život





(Ne)přítelkyně z domu slepců


Dupe - bouchá - strká
Věstonická žena s jistotou nadčlověka
Denní kancelářské tance jsou jedinou její radostí
Manipulovat a (ne)být manipulován
Každodenní modlitba psychopatů
Její slepota je fatální
Neb zastřeno má každé okno
Pokud platí
Že oko je do duše okno





Rozhovor v noční zahradě


Hvězdnatá obloha je polštářem světa
Nad bylinkovou zahradou bývá tak svěží
Nad bojišti poduškou krvavou
Prý hvězdy jsou výstřely andělů
Proti komu?
Ve zdech barokního Hospitalu zní nářek starých mužů
Slyšíš?
I po staletích klepou protézy o dlažbu
Víš, proč jsou války?
Aby lidí bylo míň
Aby lidi vůbec nebyli
Protože svět vznikl bez lidí
A taky skončí bez lidí
Stačí opravdu věřit,
že po smrti ulehneme
do postele s vůní Mateří doušky?





Červenec ve městě bývá žíznivý


V nedaleké ulici Hostýnská zaseli trávu
Vydřený zelený koberec posypali
zlatými semeny
Daleké moravské město Hostýn
hostí v létě hosty
poutníky žíznivé

Červenec ve městě měst
není nakloněn modlitbám
Zbyly tu jen pusté ulice
a osamělí důchodci za zavřenými okny
Někteří ještě věří v rudou sílu
Málokterý umí otčenáš
Žádný nechodí krmit holuby
„Jen kálí a šíří nemoci!“

Červenec ve městě bývá žíznivý
Nikdo nemá sílu odjet na pouť do Hostýna
Uprostřed sídliště zbyly
jen ostrůvky zlatem oseté
Holubice a hrdličky tu zasedly k hostině boží





Dřevěné krávy na zeleném pažitu


Cestou ze snu sleduješ krajinu
Na širé zelené ploše se pasou stáda
Hnědá, jakoby ze dřeva vyřezaná zvířata
stoicky stojí v achátovém porostu
Jakoby odpradávna
Drobný jarní déšť padá na jejich těla
V dálce už se trhají oblaka
Slunečné lejzry prosvítají šedí
Tráva je tu sladká
V trsech svítí průhledné krystaly
Nad loukou zvedl se duhový most
Zvířata pod ním procházejí do země zaslíbené





Loď básníků u železničního mostu


V plechové lodní skořápce
pouští pavouk tenkou kolmici k zemi
Mřížovím okna vidím z oblouků
železničního mostu
rovnoběžně se vrhající trámy
Linie přes linie

Přes ně padají na hladinu řeky
rovné řetězce deště
prolnuté šikmami přímek
drátů a vodičů
Linie přes linie

Šedá, sivá, ocelová
Kompozice č. 9, Modrá fasáda od Pieta Mondriana
Nevyhneš se parafráze
Neobejdeš metaforu

Loď přijímá houpání vodní plochy
Úsečky nápojů ve sklenicích přijímají pohyb paluby
Všichni pasažéři přijímají fakt,
že právě zde je největší hustota českých básníků
na metr čtvereční

Pád do břicha poezie je strmý
Neunikneš





Jde o přežití


Lidé a jiné bytosti žijí ve městě
Každý den v něm bojují o život
Dnes, zítra, za rok
Půjdu náměstím českého vévody
Stále se budu dívat
Stále se budu ptát 
bytostí, které potkám
Z posledních sil dovlekl se holub
do stínu finančních paláců
Jak ses dostal sem, kamaráde?
Dnes město žhne a živí umírají
Dnes ještě stojíš ve špinavé louži
Zítra už najdu tvé mrtvé tělo u popelnice
Už dnes je zítra
Nebe se rozhodlo na nás vychrstnout hektolitry vody
Opět kráčím hlavním bulvárem
Prší a mé nohy se stěží vyhýbají loužím
Málem jsem zašlápla čmeláka
Jak ses dostal sem, kamaráde?
Na kamennou cestu plnou vody a nepřátelských chodidel
Tvůj kožíšek nasáklý vodou je těžký
Stejně jako moje hlava
Zastavím svůj krok, abych ti nezasadila poslední ránu
Jde o přežití, dnes, zítra, za rok
Vždy jde pouze o to
Holubům, čmelákům, lidem
Jak jsem se sem dostala já?
Čí krok mi zasadí poslední ránu?





Hluchota


Z pohledu našich dětí jsme selhali
V měřítku dnešních dní jsme příživníky
Směšnými postavami k podpírání
Už nečti verše svým dcerám
Přes hluk světa je neuslyší
Nemohou
Jejich uši jsou zalepené plástve
V zemi mlékem a strdím oplývající se včelám a básníkům nevede
Noc černého psa byla sametová
Zakryla vše dobré i zlé





Moře uklidí vše


Sníš sen o mořském břehu
O uléhání do písku
Toužíš se nechat zalít přílivem
Stále a bez přestání
Stejně jak staré dřevěné vlnolamy
Černé a solí prožrané
Zatím ještě stále stojí
Moře uklidí vše
Každou radost i každý splín
Tak moc si přeješ
vysmejčit svou hlavu
Udělat místo pro nový čin
Otevřít srdce pro další lásku
Tisíce mil vzdálený oceán
Jak magnet
Stejně šedivý a chladný
Přitahuje tvé já
A ty ho každoročně necháš
omýt tvé nohy
Zatím ještě stále stojíš
Ale už dávno vůbec nevíš proč
Zařídit si tak trepanaci
Ulehnout
a malou dírkou v lebce
naplnit hlavu slanou vodou Atlantiku
Vyplavit nepořádek a udělat místo pro naději

Moře uklidí vše
Moře je řád sám
Na písku zůstávají šlápoty jen do dalšího přílivu