Štěpán Rusín: V bezvětří troskotám

neděle 29. října 2017

Sbírku Vzduchch Štěpána Rusína (* 1969) uvádí nakladatelství Větrné mlýny na svém webu jako: "Ucházející verše. Sbírka brněnského lékaře specializujícího se na léčbu bolesti".


Štěpán Rusín absolvoval Lékařskou fakultu Masarykovy Univerzity v Brně. Je zaměstnancem Masarykova onkologického ústavu. Autor písňových textů (např. pro Ivu Bittovou a Pavla Fajta), herec drobných rolí (Ochotnický kroužek, HaDivadlo ad.), zakladatel a člen Pánského pěveckého sdružení extrémního folkloru Krása a Loutkového divadla Československo, strůjce a popularizátor mnoha dalších spolků a sdružení (turistický spolek Blatouch, Společnost přátel přechodníků, Svědci Jahodovi, Kundery v úterý aj.).


Ze sbírky Vzduchch vám přinášíme tento výběr.


(Foto: David Konečný)

















***


Jeden koláč ukrajuju
jednou lžicí jím
jeden příběh vypravuju
jedním spánkem spím

Jedním srdcem přísahám
jednou prací žiju
jednou rukou vypřahám
jedním hrdlem piju

Ráno jedno slunce vyjde
jednu radu vyslechnu
jeden život jedna cesta
jedním dechem vydechnu





***


Dřív lásky opilství
teď zvyku stroj
bráchovo kvádro
jak chodský kroj

Každý z Tvých dotyků
byl lásky křest
dnes čichnu, zavrtím
usnu jak pes





Ples


Pokaždé to skončí stejně.
Pomstou jantarových knofl íčků.
Poslední slza uschla na víčku,
tak makej na rozjezd.
Chytneš jedničku.





***


Ještě více se schoulím
Tobě do dlaně
ještě více tím skryju
touhu po mámě

Ještě více se zasním
smích už nesvedu
celý život pak zasklím
řece do ledu





***


Zvadly oči tvoje
znovu okřál jsem
nepovedou naše kroky
nikdy zpět na zem

Není třeba spěchat
nemusíš se bát
jen tiše měkce našlapuj
kráčíš po hvězdách





Večeře s mámou


Naliju tě do talíře
do talíře z porcelánu
zavolám pak na svou mámu:
Mámo, mámo, mám ji, dámu!
Dámu, co tu tehdy byla
posnídala, posvačila
co se ti tak zalíbila
žes mě tenkrát poprosila:
milej hochu, ta by byla!
Ale mámo musíš foukat
ještě je moc horká
to je jasný, když to byla
tak divoká holka





***


U ohně teplo je
ticho a klid
jen tělo napnout
a šíp vystřelit
Z letící jiskry
oblaka kouře
z beránka na nebi
sněhová bouře

Pod vodou teskno je
pláč je však skryt
v řece slz bez břehů
svět utopit
Řeka je černá nit
s potokem splývá
tak často v naději
marnost se skrývá

S beránkem na skále
z výšky jde strach
stačí se odrazit
překročit práh
U ohně teplo je
tiše tu spíš
má láska k tobě je
marnosti skrýš





***


Naslouchám-li, nerozumím
postavím se, stojím sám
během spánku k nebi hledím
s procitnutím usínám

I když myslím, nepřemýšlím
bez rozmyslu rozmítám
ač v bezpečí, strachy šílím
v úzkých pak se usmívám

Nepoznané pojmenuji
staré dobré nepoznám
při vichřici bez zachvění
v bezvětří však troskotám





***


Jsem holt v letech
tak si lítám
jen tak krajem
bezčasí je nad životem
bezvětří zas nad Dunajem
Všude klid
jen nad Brnem to blejská
a mě se tak stejská, pejsku
jděte s tím už do prdele
vystrašili jste pejska
ty blbý ohně
stejně nemaj vejšku





***


Hele vážka — letí tudle jako srnka
zastaví se a svět kolem ní vázne
Bez ní, a třebas i bez muchniček
byl by les fakt prázdnej





***


Zamíří vystřelí, vždycky však mine
na posed dosedne můj starej děda
ze tmy den vysedí, slunce vylíhne
vždyť doma musí být do oběda





***


Nerozhodně zatápu
neumím a musím
zatápím už za tátu
v rodném krbu Rusín

Nerejpu se v polívce
nemlátím lžičkou o stůl
nevisí mi už na klice
cedule Nerušit, rostu





***


Co je to za město,
kde je konec zimy spásný?
(stejně tak i léta…)
Je to Brno. Máloměsto.
Božská prdel světa