Jaroslava Oválská: Můžeš mě vzbudit, když budeš chtít

neděle 8. října 2017

Jaroslava Oválská (* 1989, Hořovice) žije v Praze, tamtéž vystudovala Gymnázium Pod Štolou. Pracuje vesměs v oblasti překladatelství a v neziskových organizacích. Dosud publikovala v internetovém magazínu Ravt a v měsíčníku Hobulet. Holešovická básnířka Jaroslava Oválská nyní dlouhodobě pobývá v USA a Mexiku, kde se angažuje v nevládních sektorech zaměřených na ochranu přírody. Přítomné texty jsou ukázkou z rukopisu její básnické prvotiny pracovně nazvané Pracovní název.


(K fotu: břicho maminky Jaroslavy Oválské, autorka je v něm, rok 1989)




















Půjdu na maškarní za lyrický subjekt


Půjdu na maškarní za lyrický subjekt,
půjdu za toho, kdo něco prožívá!
Až vstoupím do sálu, všichni oněmí
a budou se kradmo ptát: „Jakého pohlaví a mravů
jest nově přišedší?“ A zatímco takto ptát se budou,
já (povzbuzena tou maligní nudou)
vykročím k pultům se vším obvyklým.

„Vy jste ta z básní? Ten, co se za něj
schovává špína a nuda básníkova? Dejte si zelenou, drahá!
Zelenou, která jde na dnešním plese za vaječňák!“
obrátí se ke mně barman převlečený za papežku.
„Ten shovívavý tón se k vaší masce obzvlášť hodí,“
podotkne uklízečka zpod pultu, kde hraje rybenku.
Zapálím si cigaretu, která je dnes za penis,
sirkou v masce třísky
zabodnuté v oku verše.
Až mě budeš svlíkat, ty, převlečený za
milujícího muže,
budu už bez sebe. To už budu mluvčí.





Chci to


Chci to všechno ještě jednou,
i několik zatmění pozorovaných přes starou disketu.
Vyřazené médium
mi věští záhrobí,
z něhož se usmívá mladý duch.
Čerstvě přibyl.

Je to duch mladého Přibyla,
který se předávkoval čímsi,
co až podezřele
cosi připomínalo.

Voněl jasmínem a digitální kurtoasií,
dával mi přednost do tlamy výtahu.





Za zpěvu písně


Za zpěvu písně „Ponoř se do tmy
a nahmátni svůj kořen“ utíkej doprava,
pak ostře vlevo a dál už volným pádem,
uvidíš sama, ale pozor! Brutalita útoku
otřásla i otrlými doktorandy…

To tvoje bezmoc vedla mi ruku.

Tasila jsem kreditku,
potom účes s špičatými kudrnami
a nakonec nožík rybičku
i vytvořila jsem řadu drobných ranek,
jak se od deminutiv očekává.

Nikoho jsem nenechala na pochybách.
Ani když holičky došly.





Duše jsou stejně smrtelné jako těla


Duše jsou stejně smrtelné jako těla,
pošeptala mi dnes pokladní v Bille…
hej, Bille, neusínej, když ti to vyprávím,
nechoď tak blízko k tomu srázu,
neplav v té řece plné krokodýlů,
mé sny tě obtočí jako svítiplyn,
z půlky marginální, z půlky marné,
pane a soudruhu, povstaň přec,
tvůj okřídlený kůň je osedlán!

Těla jsou stejně nesmrtelná jako duše,
všeptla jsem do těch vlasů obarvených načerveno,
až kasa vyskočila Miroslavě do podprsí,
ano, Miroslava Žďánská, pokladní,
stálo nad pravou bradavkou
zataveno v plastu.
Mirko, přiviňte mě na svou hruď,
oblepte mě celičkou
slevovými nálepkami s motivem
sladkého zvířátka s příliš velkýma očima,
Mirko, neptejte se, kolik je těch rohlíků,
jsem prošlá jako jogurt řeckého typu s jahodami,
nemarkujte už, Mirko!





Do herbáře sis založila můj nehet


Do herbáře sis založila můj nehet,
myslím, že byl palcový
jako titulek.
Připsalas k němu: olynthus oficinalis major.
Máš tušení, co děláš?
Komu si myslíš, že prospěješ?

To je dobře, že se ptáš,
jsi moc hodný, že tak brachiálně tlačíš!
Protože nemám ani tušení,
natož abych myslela.
Já jen od božího rána
rozpouštím pod jazykem kousky tvého těla.
A v noci si jako správný major
dám tvou krev.





Můžeš mě vzbudit, když budeš chtít


Můžeš mě vzbudit, když budeš chtít,
už teď jsem vzrušená, můj drahý…
Opřu si záda o čelo v hlavách
a srkajíc třezalku
budu se snažit vybavit si, co na mě řvala máma,
když jsem se zabouchla u tety ve sklepě.
„Život je nekonečný utrpení, ty malá mrcho!“ –
hihihi, myslím, že přesně tohle to bylo.

Jsi vzrušená? Umíš hadí pohyby?
No tak dobře, no. I když raději spím a hlídám si karmu.
Dveře do sklepa byly pootevřené,
zíralas na mě škvírou,
špinavá kolena od sebe,
jak kdyby se pohádala.
Ve vlasech krysí moč,
…To já tě vytáhl, pamatuješ?!
Můžu tě vzbudit, kdykoli se mi zlíbí,
ty malá mrcho!
Přestaň se chichtat,
povídám.





Mívala jsem pihu v třísle


Mívala jsem pihu v třísle.
Ale některý pánové si na ní ujížděli,
tak už ji nemám.

Pánové ihned pohlédli na hodinky
a rozběhli se na všechny strany,
jako když do vrabců střelí.

Ten, kterýho jsem žrala nejvíc,
neboť se se mnou dvakrát nemazlil,
ztratil v mokřinách manžetový knoflík.





Krev mi teče v podstatě každou chvíli


Krev mi teče v podstatě každou chvíli,
kdykoli zavadím myslí o genderový stereotyp,
nárokuji si tak své právo útrpné.
Už babička říkávala: „Nedávej si bavlněné ponožky k silonovým,
bude tě to stát mnoho přemáhání.“
Prý mi stejně voní hlava.

„Nechej toho, nezbednice, bo se nevdáš
a skončíš jako Venuše!“
kárávala mne láskyplně
v letu nad plaňkami, točíc nad hlavou
zapraseným kožichem Tomáše Akvinského.

No, a co myslíte? Samozřejmě že jsem všecko podělala!
A babička se toho dožila, ne že ne,
před zlem se stihne umřít
jen v pohádkách, vážení!
Mně zbyl rukávník, medailonek s vyšeptlým portrétem neznámé
a oči pro pláč.





Věděla jsem, že se chytneš


Věděla jsem, že se chytneš,
ale nevěděla jsem, že se pustíš.
Že poletíš a my ti budeme mávat
opřeni pohodlně o lesklé zábradlí.
Věz tedy, že jsem tě vždycky měla
přiměřeně ráda a nikdy nepřiměřeně nerada.
Přitahoval jsi mne, ale nebudeš mi chybět.
Nebo jenom trochu, příjemně.

Pamatuješ, jak jsem tě usadila v předsíni
a nutila tě dojídat svou včerejší večeři?
Neurazil ses, zhltl jsi i nakousané kuře.
Pamatuješ můj smutek,
když jsi mi řekl, že je konec?
To nebylo proto, ale proto!
Měla jsem to nachystané dlouho dopředu, já!
Čekala jsem na vhodný moment!
Jenom si to poslechni, než se rozmázneš, to musíš vědět!





Milá maminko a tatínku


Milá maminko a tatínku,
je zde krásně, toto je náš hotel,
každý si myslí, že má pravdu,
vaří tu dobře a počasí nám přeje,
zítra pojedeme na výlet podél pobřeží,
po smrti určitě nic není,
moc vás všichni zdravíme
a vzpomínáme na vás.

Ahoj, Bořku a Anči,
děkujeme za psaníčko,
které nás velmi vyděsilo.
Tatínek zalévá vaše kaktusy
a sukulenty, velmi poctivě,
já se snažím smažit.
Včera jsme měli dojem,
že vás vidíme před domem.
Ale byl to jen dojem.
Brzy vyvezou popelnici
a bude tu ještě prázdněji.
Už si nic nemyslíme.