Děkujeme za vaši podporu v soutěži Blog roku Magnesia Litera. Nevyšlo to, nevadí. Poezie žije dál!

Simona Racková: Za nocí osamělých jak femme fatale

neděle 24. září 2017

Zatímco hlídací psi spí (2015–2017) je nová sbírky Simony Rackové (* 1976), která teď vyšla v nakladatelství Dauphin. Uvedené básně jsou právě z této knihy, včetně té s titulním názvem, která již v Nedělní chvilce poezie.CZ (v mírně odlišné podobě) vyšla, když jsme uvedli básně z autorčiny předposlední sbírky Tance a několik novinek.


Nakladatelství Dauphin slovy Martina Stöhra na svých stránkách  (http://www.dauphin.cz/novinky.html) o novince uvádí: "Rackové čtvrtá. Básně vzniklé „po uzávěrce“ Tanců. Autorka se na svět dívá sympaticky civilně, ale její pohled není triviální. Nevšímá si jen atmosfér světlých, šťastných dní, ale nahlíží také do temných proluk vztahů a života, často tak neslitovného. Základním jejím gestem je úžas. Otázky jsou zde plaše formulované, tiše vydechnuté i vykřičené. „Jak se poznáme, až se narodíme příště?“ „Kolik dětí a milenců přijde a pomine?“ „Jak dlouho trvá odpuštění?“ „Kdo z nás promluví v nových jazycích?“ Ano, poezie je jazykem úžasu, plná volání, která jsou možná marná, ale ne zbytečná. A odpověď? „Nebojuj, miluj!“, říká básnířka, která si také v tomto souboru drží dobrou míru pro chvění i pevné tahy svých obrazů." Knihu výtvarně doprovodil Karel Demel.


Foto (ze křtu sbírky): Richard Klíčník















Rozpočítaná


Obcházíš mě, když tu tak sedím na kameni, tati.
Bezradně překážím, jak překážejí jen děti.
Ty, plný velkých starostí, v rybářských holinkách,
s rybářskou kocovinou (ještě netuším, co to je,
tak se jen vyhýbám a nechávám tě spát).
Učíš mě. Všechny názvy. Všechny varianty.
Způsoby, jak být sama, mlčky rozšklebovat
původně nepatrnou ránu. Lýtko, lýko,
stiskněme čelisti a smlčme je, pravopisné hnidy,
pedantská slova nevyjmenovaná. Marně
podávám odvolání. Rozpočítána
sedím na schodech, v mechu a kapradí,
ony to odtlumí. Jen co odjedeme, vše se
začne dít: Sítě se zacelí, trhliny spojí,
lepkavé zbytky na stěnách zastřeny,
v kumbálu kulatá symetrie hnízda
lesních vos.







Femme fatale


Třicátý srpen jsou malé Dušičky.
Jak se poznáme, až se narodíme příště?
Nevysvětluj, prosvětluj.
Dušemi se neplýtvá, hlouběji
stiskneš mi ruku a trpělivě, v dřepu, klacíkem
pobízíš slepýše, dokud se neodvine z cesty.
Slepýš, užovka, volavka, netopýr,
celý arzenál chráněných živočichů.
Teď: zakloň hlavu, ať zachytíš ten let!
Světlo je tvárné, změní tě, už víš.
Za nocí, za nocí, za nocí
osamělých jak femme fatale.





Anna


Anna je možnost. Na lišku nasedne, obkročmo,
a jdou, vláčně jdou lesem. Spolu. Maliní,
větvoví, mech. Pára se sráží, vlhkost
vzlíná, syrový vzduch, vzduch po rozbřesku.
Co přijde, co tě zasáhne? Teď, právě teď.
Něco se prosmyklo, cinkání, tání, slyšíš?
Čas, kdy je světlo ještě křehké. Kotníky,
rosa v borůvčí. Anna je možnost. Teď,
vidíš? Přiloží tvář, nasává pachy srsti.
Nic nevadí, nic, vůbec nic. Všechno
teprve bude, v dechu, co tají dech.
Ta bytost přijde, pohladí tě a změní,
neboť tvé noci nejsou, nejsou završené.





Dvanáct


Ani jsem nedýchala, lačná, za dveřmi.
Bylo jim dvanáct a po těch kolejích si jenom
zkracovali cestu. Kluk byl na místě mrtvej, ona
vykrvácela cestou do nemocnice. Holky z vesnice
šeptaly, na přejezdu jsou prej ještě vidět její
vlasy. Vlasy. Rozprostírání fám, banální fronta před
konzumem, půjdu tam vrátit prošlý mlíko. Pamatuj:
nikdy ho nedrž za ten roh, kterej chceš odstřihnout.
Zvláštní, o jejich mámě tenkrát nikdo nemluvil.
Dala jim ráno pusu, stihla to, nebo by jí to
zas akorát ujelo? Prázdninový jízdní
řády, znáš to. A mrzká fronta, fronta před konzumem.





V eukalyptovém háji


Důlek, ve kterém usínáš, vyhloubím
přesně pro tebe. Naposled jsem tě spatřil
v ubohém nonstopu na Florenci.

Sportovní zápas, který běžel na plátně,
v tu chvíli začal se odvíjet
pozpátku. Odpočítávat. Lahve na polici
tak vyrovnané. Spořádanost pití.

Nemístné mluvit o otci, ale byl
i fotbalovým rozhodčím a nechal mě
točit se na klandru, jak jsem jenom chtěla.

Odpusť, že nepíšu. Dnes jsem v nemocnici
převlékala mámě noční košili. Zaskočilo mě,
že se zapomněla stydět. Uprostřed všeho
prosvitla na mě díra v podpaží. Měla jsem
si jí všimnout sama, měla jsem ji zašít.

Mimoděčně, avšak ne mimoběžně děje se vše, věřím.
Buď opatrn, buď trn v eukalyptovém háji.





Anebo tříšť


Petra má milence. Sežene jí med
a namontuje lustr. Najdi si taky někoho
takovýho, nabádá. Nabádá. A já to slovo
saju úplně pomalu, jako koktejl z ladné
sklenice, projmuté v pase. Někoho, kdo přinese
ořechy a med, klidně uprostřed ledna.
Petra má milence, má dva syny a mě.
Ledová tříšť, tříšť, anebo tání.





U převlékacích kabinek


Ve snu jsem tě viděla, z auta jsi vystoupil
jak živý. Bylo to na benzínce, zabouchl jsi dveře
a šel si pro bagetu. Majonéza vsáklá do pečiva,
otřásla jsem se, jak můžeš tohle jíst?

Betonový plac. Stála jsem ve větru,
toužila přitáhnout si pléd, jenže jsem měla
jenom šaty bez rukávů. Připadalo mi
samozřejmé, že vyjdeš z obchodu,
zamíříš ke mně a obejmeš mě.

Tys mě však těsně minul, utrousil ahoj,
nastoupil do auta, stačila jsem si všimnout,
že je narvané lidmi. Rychlé směrovky.

Ale co, stejně musím do práce:
u převlékacích kabinek plovárny na Střížkově
předvádět plavky, prádlo, starou pelerínu,

zatímco všechny ty dřevěné dveře
se prolamují sem a tam,
sem a tam, jenom skřípot v průvanu.





Arnika


Jsem tak šťastná, říkáš,
nad námi javory, lípy,
větve a ramena, listy jsou srdčité, čepel
pilovitá, obcházet řeči, raději dáme si
u stánku vodku, nenápadně si vezmu
kalíšek, ve kterém je jí víc.
Arnika jméno tvé, zatímco zrady,
zradičky sypou se, odvažme je
pečlivě, přiklonit pravdu, lež, lípy,
pohladit přes vlasy.
Náhodně, z tramvaje, zahlédla jsem dnes
tvého muže s tou černovláskou,
dva plody chvějící se za záhybem listu.
A ty, roztržitá až k žilnatině,
dopíjíš, říkáš, mám teď tolik štěstí,
kdybych ti ho tak mohla trochu dát!





Zatímco hlídací psi spí


Posmyknout se mezi ploty, jen
zatni nehty do dlaní a jdi, uprostřed
dechu, z raného podzimu je pozdní
a zní, ulicí rezonuje těsně po půlnoci,
přitáhni kabát, sny a končetiny,
embryonální poloha, dva skrytí v kaštanu,
zárodek, sotva dělící se, pracně preparovat,
přichystat pean, pinzetu, arzenál cizích slov,
intelekt coby obrana tu oslnivě ční.
Chvojí, chvění rozkmitat, anebo náhle zmrazit,
denně máš na výběr, tvá volba je ti v patách
a sahá po tobě jako ty saháš po ní.
V listopadu, co ještě není, vidět levanduli
uprostřed půlnoci, času prostého barev
(okrová, zásvětní, svit pouličních lamp),
odmykáš ploše univerzálním klíčem,
jsi doma, mezi bordelem a hřbitovem,
zatímco hlídací psi spí.





Plevel a tíhu


Tak pověz (ne, nemusíš mně), miluješ
víc to, co máš, anebo to, co nemáš?
Zastav se u broskvoně, křehkost
větvoví, plody, co už skoro budou.
Propátrej, anebo nech dál dozrávat. Muka
pozvolnosti. Vedlejší pozemek má průsvitné
ploty, průběžně za ně odkládáme plevel a tíhu.
Zatím tam není nic, slastné, přítomné nic.
Na houpačce, určené původně dětem,
v noci však tequile, odkroj mi patku. Srpen
se ve mně protáhne a hřeje.