Bernardeta Babáková: Tvá máma nahá na plakátě

neděle 7. května 2017

Bernardeta Babáková (* 1994) je mladá výrazná básnířka, která pochází z vesnice nedaleko Tišnova. V Brně studuje práva a divadelní fakultu Janáčkovy akademie múzických umění. V Nedělní chvilce poezie.CZ už měla svůj blok, ještě jako neznámá lehce tajemná básnířka s pseudonymem Bernadeta Tabáková. Pod stejným jménem se objevila její poezie i v pořadu Českého rozhlasu Brno Zelný rink, který si můžete pustit zde: http://www.rozhlas.cz/brno/zelnyrynk/_zprava/poslechnete-si-pasmo-o-bernadete-tajemne-basnirce--1704012


Nyní přinášíme novinky Bernardety Babákové, která se rozhodla již dále publikovat pod svým skutečným jménem, z roku 2017. Těmi začínáme. Druhá polovina básní v tomto bloku jsou z roku 2016, s tou poslední k tomu loni vyhrála Brněnskou sedmikrásku (spolu s Karlem Škrabalem).



















V nejlepší společnosti


S křečkem
co roztáhl hubu
jako by právě
doskočil z padáku,
s bytnou, co se jí
kristovanoho!
rozskočí hlavavejpůl
z tohodle plesnivýho baráku,
s pisálkem
na částečný úvazek na nočních,
po dnech mlátí prázdnou slámu
a po knihovnách
trousí zbytky tabáku,
s pravým řezákem
pod polštářem,
s armádou porcelánových andělíčků
a Tvojí sbírkou kopáků -
jíš za dva,
já kouřím zhruba stejně tolik
doufaje,
že zbytky plic se vsáknou
do mraků.





***


„Čum taky někdy
z vokýnka!“
Když teda nemusím řídit.
Diagnóza: pohraničí
lepší zítřky
a všechny jejich chyby
už dnes.

„Nečum furt
do tý knížky!“
Očima teda zachytím
datum nejbližší zabíjačky;
osiřelých sedm
sádrových trpaslíčků
Sněhurka
někde u benzínky
mění zákazníky
a stříkačky.

Spocená dlaň
mi tiskne víčka
na zornice.
Konečná. Slepota.
Břeclav Znojmo
Hatě;
casino, tržnice,
tvá máma
nahá
na plakátě.





***


Můj soused bývá často doma;
jeho oblek voní
 šunkofleky.
Miluje Cigány stejně jako Němce.
 Kouří tajně
v kočárkárně
a venčí psíka
kolem řeky.
Pro mě mívá někdy trochu
kyselé
pousmání
„brej večer“
jak šťovík.
Prý prodal už dvě ledviny.
A dvakrát už se věšel.





Jarní


Jarní je únava
jarní je bolest v krku
jarní je pyl
v pleteným svetru
mikané příze osm a půl metru
a silonu dvakrát tolik.
Punčochy
čistě ženská
záležitost
Jedna a druhá
kolem šíje
kolem krku
navinout na zápěstí
průhledné nitky
nevidím je.
Tragická událost
v dubnovém cvrkotu
na břehu vyplavená
Morana
zločinu z vilnosti
v povodí Dyje.





Vyznání


Prosimtě,
odpusť všem chlapům
co ti koukají na bledou hruď
špinavýma prackama
sahají do vlasů
odpusť
každý má v sobě
prostotu svatého Františka
i urvanou střelku
námořnických kompasů.
Kousek mě -
darebáka -
prachsprostého pudu.
Můžu Ti slíbit,
že se budu flákat
a po Tvém odchodu
zlíbám každý kousek
vyrudlého potahu
a nebo ne;
zapalím si další žváro
a složím ruky pod hlavu.





Apríl


Nikdo mě nenapálil
po práci legraci
nebo se vylejt.
Rozmydleno!
Hlásí okna.
Zataženo.
Hlásí nebe.
Žmolkováno -
podává raport jablečný nákyp.
Přepojeno;
špitla duha.

A pak že nad náma
jsou jen dráty.





***


Opadávající zátylek
a pod ním
novinové šustění
listí, smetí
ptačí peří a střepy
prvních mrazíků
drásajících ruce
svrasklé a vrásčité
jak sušené rozinky
za nehty
zahradnické náčení
špíkové trní, hlínu
pod podrážkami chrastí
řetízky prázdných šnečích ulit
- obětní dary podzimu.





Beran


Za poslední dvě kila
sem ti koupil
atlas hub a souhvězdí.

Tak se netvař.
A nechej toho breku.

Když se ti jazyk lepil na zmrzlý zábradlí
byl jsem já už Romeově věku.

Budem číst v houbách
a hvězdokupách,
v těch rozsypaných světýlkách
ti ukážu Berana.

Utři si nos,
tady máš můj rukáv.

Krabatí čelo a hledí do dálky.
Tady má rohy a kudrny špinavé vlny
a kopýtka
a střeva.
Cpe se do nich maso na párky.
Horko se z nich kouří v zimě,
zatímco řezníkovy ruce rudě mrznou.

Dvě nožičky debrecínky
a věčně stůj při mně
má beránčí milenko
zrozená pod nešťastnou hvězdou.





***


Je to nevysvětlitelné
záhada bez řešení.
Nutí mě nosit se zasněně
vařit si odvar
z meduňky
a na spánky tepající krví
přikládat hojivé obklady
po kolenou a s nosem v hlíně
roztěkaná
(skoro jako rtuť starých teploměrů)
a odevzdaná
spínat ruce
k černé
madonně Czestochové
i když na svaté obrázky vůbec nevěříš.
A pořád cítit ten nekonečný hlad.
Kupovat si dvojitý vodky
a krátký doutníky
a nosit ti k snídani banány
a k večeři pomeranče
(fronta se kroutí jako jedovatý had).
Nevysvětlitelné důvody
vrhat se ve svetru
do studené Svratky
v peněžence pravoslavné ikony
na krku kousance
a v kapse kapesník
s Tvými zvratky.
A běhat pro čerstvé
loupáčky
bez maku
(máš strach z jeho zrníček, jsou všude, jako nášlapné miny!)
do protější pekárny
a nejíst
a nespát
a nesnít
a polykat
Tvé sliny.





***


Nechtěl jsi mít
zaskládanou vrchní poličku nad zrcadlem
všemi těmi krámy
co si s nima maluju pusu
a smývám černidlo na řasách.
Nechtěl jsi lovit
z výlevky mé vlasy,
slizké
od mýdla jak námořnické lano.
Nechtěl jsi další
harmoniku žeber
a světlé chloupky slabin.
Nechtěl jsi k snídani
Ginsbergovy sebrané spisy
na toaletním papíře,
k večeři týden starou cibetkovou kávu,
ani tu cukřenku
s modrotiskem,
ze které klube se maskovaný vousatý špion kaktus.
Nechtěl jsi ani
pohlednici od Baltu
v rohu oprýskaného zrcadla
popelník v ložnici
prázdný lahve ve vstupní hale-
nechtěl si
NE NE NE
nechtěl.
NECHTĚL
ale.....





Téměř dokonalý červený obraz


Červený pán
celý v červeném
kalhoty sako špičaté polobotky
tak trochu warholovsky
místo paruky pleš
Chybí mu růž
na rtech
i v klopě
a kečup
ve sklenici vodky.





Téměř dokonalý letní obraz


Jen modř srpnové neděle
postrádá trochu běloby
na opálenou tvář
Jen trochu víc zmámené vůně
do hlav
makovic
co se točí
snad horkem
snad horečnatým snem
opiového dýchánku
s koncem veselým
jako hromadná sebevražda
Červeným cabrioletem
právě projel kolem
naivní malíř- krajinkář
V okrese důvěrně zná ho každá,
v nebi ho čeká zástup panen
Doma jen šlupkami
z makovic posetá dlažba.





***


V srpnu už jsou
všechna pole stejná
posmutnělá
a vedle čirůvky černoplstnaté
usychají i polní lilie
a ranní rosa  zas o něco chladnější
žádná svatá
Andulka Šafářová
nezastaví proud
podletní melancholie.





***


Co s unavenou krajinou
a všemi těmi dráty nad ní?
Táhnou se tam a zase dokola
jak pentle od vodníka
na břehu u vrbiček
dvě madračky
dvě péra z gauče
ošuntělí milenci
vyrudlí, jak umělé květiny
na hrobě neznámého vojína
Položila jsem k nim kolibříka
dozpíval u plotu z ocelových tyček
a tak
zase osaměla
jsem já
i unavená krajina.





***


A první budou posledními

Dvakrát ji změřil
než ji přeříz
pak si koupil teplé pivo
v plastové lahvi
popíjel ho po třetinkách
Měl v plnovousu stříbrné odlesky
ze šupin vánočních kaprů
co vysychají v kádích
někde za zatlučenými dveřmi
skladiště s mykanou přízí.

Jeho poslední osmička nahoře vlevo
visí na režné niti u kliky
dámských záchodů v nonstopu
někde na Veveří

Těch devět marných let
mu nikdo nevrátí
patnáct piv
nikdo nezaplatí
osmnáct tisíc
nikdo nepůjčí
a u dvaceti jizev
nikdo neuvěří
že jsou z Vietnamu

Pak beránek rozlomí sedmou pečeť
a Brno zas postoupí o příčku výš
na turistickým seznamu.