Milan Koch: Leželi, leželi, vandráci vožralí

neděle 2. dubna 2017

V nakladatelství Malvern vyšel výbor z poezie českého beatníka Milana Kocha (1948-1974) nazvaný Nemožný čaroděj člověk. My vám z této knihy přinášíme ukázku básní autora, který svojí poezií výrazně reflektoval dobu, ve které byl nucen žít.


"Milan Koch bohužel neměl možnost své zřejmé nadání dál rozvinout, v roce 1974 jej v pražských Ďáblicích doslova na kusy roztrhala tramvaj, jeho žena Mirka se rozhodla celé jeho relativně obsáhlé dílo přepsat načisto a pak odejít ze světa. Jak slíbila, tak se stalo," píše v recenzi knihy Josef Rauvolf. Celý text si můžete přečíst zde: http://www.ceskatelevize.cz/ct24/kultura/2058168-recenze-basnik-ktery-nikdy-nezemrel


Výbor uspořádal, edičně připravil, ediční poznámku a medailon napsal Ondřej Horník. "Vše, co z díla Milana Kocha známe, pochází z dvousvazkového souboru, který během přibližně roku po básníkově smrti uspořádala jeho žena Mirka Benešová-Kochová. Ta tehdy originál a průklepy věnovala několika přátelům, fotokopie originálu je dnes uložena a veřejnosti dostupná v knihovně Libri Prohibiti," píše v ediční poznámce Ondřej Horník. (http://www.malvern.cz/)


Jak na Milana Kocha vzpomínají jeho tehdejší přátelé zaznamenal pořad České televize Alternativní kultura v díle věnovaném Poezii v podzemí (https://www.youtube.com/watch?v=Ts03M_4uNxQ&index=2&list=PLrP2gaHTGkiP2XukYmsTeO02gxnNzCG7K). Z něj jsme si také dovolili pořídit fotografii doprovázející tento blok.









[Studená zeď a pohled na ni]


Studená zeď a pohled na ni
děsí mě jak z udělání

Už týden neviděl jsem oblohu
týden jsem koukal do zdi
sedm dnů dále nemohu
říkat si stále nechci

Vstanu a půjdu ven se zasněnou tváří
budu se dívat nahoru
a padat budu dolu
bídu vezmu za ruku a ostatní mě sváží

Jsem jako ryba na suchu
mluvící ryba
Jsem sen a visím ve vzduchu
mlčící sen





Inkoustový imperialismus vášně


Lo dy ha září
Semenec stáří
Ozvěna ozývá
Víra vyhnívá
Podzim polehává
A kaštany kašlou na svět





S republikou


Uprostřed ulice jsou slyšet hlasy
malé hlasy velkých ospalých myšlenek.
Po boku prohnilého plotu na rozviklané zídce
dokuřuji poslední myšlenky císaře Tiberia.

Republiko!
Kam kráčíš?
Je zima a léto možná nepřijde.
Vidíš mě zcela jasně i když ti teče alkohol po bradě.
Pět kroků vedle mě
zvedáš sukni a močíš.
Pět kroků přede mnou
je ohnisko zvuků tvých výkalů.
V dáli slyším houkání nových nedorozumění.
Máš krámy.
Dívám se na popelnici a slyším tě křičet.

Jen vyhaslé oči parku neuvažují o tvé politice.

Republiko tvé promáčené toaletní papíry osudu
tvá revoluce plná chyb
tvé zamaštěné výkladní skříně přítomnosti
tvá žhavá slzotvorná láska.

Republiko jdeš mi na nervy.
Nedotýkej se mě svým falešným pohledem rodu.
Republiko překroč konečně svou vodnatou hlavu!
Republiko s lidskou tváří: nebuď tak nelidská
Chceš znát předpověď počasí?
Kde máš tu sebevýchovu?
Háček zákon
Práva komentář
Kde vidíš to místo pro řešení problémů?
Čtvrt století
Kdo obnoví úrodnost na stovkách hektarů?
Tvá jednota je v rozporu.

Republiko s kočárkem nových frází
přidej do kroku – pochlub se!
Republiko!
Kupuji tě za měsíční plat dělníka
Vysoká poblitá stráň tvá záda
Jdu dál:
tvá moč – rezavějící chodník.
Jdu ještě dál:
milenci v čekárně na nutnost.
Velká smrt
kde začala
kde končí?
Tajná episoda rozrušené definice.
Člověk tě stvořil ke své podobě.
Kde máš to nové uspávadlo
Republiko!
Nenalézám v tobě uspokojení
  Republiko!
Skladiště zbraní hlídá situace.
Jsem ve střehu.

Nechci být republikou!
     Zříkám se finále!





Tramvaj číslo devadesát devět


Starý šedivý kocour
je tramvaj číslo devadesát devět
jak odhozený rukávník
se probouzí
opelichaná a dýchavičná
v depu
s ušima zamazanýma olejem
s ocasem zastřiženým u zadku
vlhkým nárazníkem
Tramvaj číslo devadesát devět
směs kouzelných šroubků a drátků
hranatá stará holka
s promáčklým plechem na tváři
s trčící elektrickou paží
dřevem propletená
na poslední kruhovou jízdu se vydá
prokličkuje uličkami
rozvíří prach na náměstí
vyčerpaně se protáhne na stanici
a zazívá
u odpadkového koše
do kterého již dávno neprší
papír procvakaný
kleštěmi v uniformě
a když se bude chtít rozjet
nikdo nezatahá za koženou šňůru
nikdo nezapíská smluvený signál
nikdo nepřistoupí
nikdo se nebude bát revizora
žádný železný plíšek nezazvoní o podlahu
pojede dál
kluci budou křičet v parku
boxeři půjdou na tréning
a ona bude šoupat bačkorama
po těch ocelových chlupech
nastavovaných k nejvzdálenější ulici
kde skončí
potrhaná větrem
daleko na předměstí
v polích a továrenských lukách
naposledy zacinká
posedlý úředník se podívá z okna
neviditelného domu
a řidič vystoupí
a řekne
– s tou už nepojedu
  s ní už nikdo nehne –
a dorazí ji ocelovou klikou
a bude jaro





Standa mě nečekal


Myš snědla kočku
silnice ještě spala…
Přijel jsem do Mladé Boleslavi
na kole
abych navštívil její osidla
Hned na okraji města
přepadlo mě auto
byl jsem jako cukr
bílý a sladký a v pytlíku
v myšlenkách
Na každém rohu stála zelená kobylka
všude kolem umíral svět
otisky prstů tápaly po obloze
sekunda plavala do Kosmonos
klece řinčely mřížemi
na věčnosti
kráva pískala na kopyto
„Volho Volho“

Za dvě hodiny
stál jsem nad postelí ve které spal Standa
pod od molů prošívanou dekou
Na stole ležel ubrousek přilepený na knedlík
a prudké slunce
které nemilosrdně tavilo okenní skla řeky
sibiřskými raky





Slovensko, Slovensko


Slováci ožili
staré domy vyhořely
vlak zhluboka oddychuje jiskry
a těžce se sune po příkrých stráních
k hranicím slunce
Financi salutují větru
Na březích Váhu jsou připraveny rakve pro kapry
Mlýnské kameny se rozpustily v denním světle
Z meruněk opadávají květy
Velká kostra mamuta překročila Hron
Slováci ožili
Tichou dolinou gondoly houpají se větrem
a zelené Polky mávají šátky u státních kamenů
Přes Černé sedlo na Kolový štít rozestavuje
vrchní číšník sklenice malinovky
Nad Tatrou šťourá prstem báječný netvor
pestře zabarvený skřivan zahraničí
hrubá vlněná látka
česnek zubních kartáčků
a chce Slovákům odnést Lomnický štít
Ó Slovensko
vrátím se a poděkuji ti
za růžového cvrčka a bílou zlatoklasou ovci
za precizní skleněné oči
za kamarády které jsi mi darovalo
za skalp
který jsem pověsil na zeď z neprostupitelné hlíny
a později jej použil jako plomby do poezie
Ó Slovensko
vrátím se a poděkuji ti
ty vzdychneš
a podáš mi srdce náměsíčníkovo
dva drozdi vzlétnou a sednou si na tvé přehrady
Ó Slovensko Slovensko
ty jsi strom
obláčky kouře
bavlny a krému
Vrcholky kopců se odrážejí v mravenčím protektorátu
Mozek rozmačkaných pražců přikrývá
kamení náspů
Skalnaté nebe hučí nad železničními kilometrovníky
Mlčící ohniví čoklové růží schovávají
za zády rýče na obložené chlebíčky
Stíny bublin nese zobák strachu pod koleje do tunelu
Noční skřeky v chaosu oznamují trpělivost
Jen jednou jsem strčil do ohně
Ó Slovensko
vracím se a dívám se na tvé sloupy podél silnic
vracím se a dávám ti kytičku
z červenomodrobílých azalek a jiřin a bramboříků
odříznutých žiletkou z černého pudru samoty
politého kolínskou vodou
Všemučemus mě život naučil
domov je přestupní stanice
Mám náladu tě konzumovat
Ó Slovensko
vracím se sám abych tě objal
už to přichází
začíná den
Rychlík se žene nad Váhem
já jsem vyrajcovanej
protože se vracím
protěž života se nikdy nevrací ale
Rychlík se ale žene dál ránem
vykláním se z okna
vrcholky kopců se zase zrcadlí na hladině
proud vzduchu
myšlenka do očí
tma… tunel
lidé přibuchují okýnka
světlo
jsme z toho venku
po silnici se žene bourák s rozžatými parkovacími světly
na trati se pracuje
Máme volno svítí zelená
píšťalka
svištíme dál
Ó k tobě Ó Slovensko
vracím se abych si zase dal práska
vracím se sám
tentokrát
kamarádi leží na tvých vrcholcích
a světlo hvězd jejich oči už nikdy
neroztrhá





Kytín


Leželi, leželi, vandráci vožralí
nad kostelem, leželi pod nebem,
baňatou kopulí,
v usušených květinách na hrázi rybníka:
s pivní sprchou v mozku,
s kompletním ročníkem „Světla záhrobí“
pod hlavou,
i s hlínou a kamením pod hlavou
a polykali rozdrolené kostky hrachové polívky,
rozmlouvajíce o hvězdách
a o své nekonečné vzdálenosti
druha k druhu;
– zlaté rybky před nimi odplouvaly
  v lahvích od okurek.





V kině Slepá bába


V kině Slepá bába
Romantika vzdálených dob na plátně
se šťastně dotýká dobytka v sále





Na sídlišti v Neratovicích


Padla!
Dělníci se belhají ze směny na směnu
někteří to mají daleko
nasedají na kola & pionýry
do spartaků & státních autobusů z latexu
Starý motorák přijíždí z Kralup
Idiot ze střiže pozoruje ženský zadek dírou po suku
na nádražním hajzlu
Absentéři se zpíjejí v přilehlém pajzlu
Ženy v domácnosti suší sedadla do aut na balkonech v zamlženém
slunci
V Labi plují obrovští pulci
stromy na sídlišti nevrhají stíny protože tam žádné nevyrostly
lehký vánek se toulá ve vzdálených lánech zakrnělo obilí
Stará pragovka přiváží do moderní samoobsluhy kyslíkové bomby
Senilní závodní lékař se dělá chytrým před simulantem
Kurvy na ubikacích mažou karty a pak jdou za amantem
Starý gauč si to plahočí komínem
S životem hospodaří pracák
Z dáli je slyšet vlak z kvasinek
Čas pere si to sám
Věřím v roztok
ve výkazy bahna a srandy
po chemičce prochází se dandy
Učedník na intru si několikrát vzdychne
celý zmatený čeká na soumrak a na propustku
přijde k němu fantasticky mrtvý kamarád
s nízkou objemovou vahou v nehořlavém textilu
pozve ho na gastronomický večírek
plný léčivých slečinek
a noc bude temná





Doslov


Ti kteří nevypadli z tramvaje
ti kteří se zachránili při výbuchu plynárny
ti kteří přecházeli ulice aniž je přejelo auto
ti kteří sbírali známky
ti kteří každý den mluvili o sportu
ti kteří četli jen výplatní pásky
ti kteří v životě neviděli slunce
ti kteří půl života šetřili na auto
a půl života na byt
ti kteří mysleli jen na to co vzít na sebe
ti kteří měli moc starostí o souseda
ti všedně nevšední i nevšedně všední
Ti přežijí všechno

a pak umřou