Roman Krištof je a není světoběžník, je a není básník, historik, lingvista, sociální pracovník, postavička, intelektuál, milovník a bůhví co ještě. Jisté je, že je to renesanční osobnost, košatá koruna bytí, živel, který ochutnal noční život i mnišskou celu. Z brněnské Kamenky ten nezařazený a nepoznamenaný. Trpí samo vzděláváním. Jihomoravan, Brňák, mající slabost pro seveřany z Čech, Moravy i Slezska. Narodil se v roce 1965 v Ivančicích a za bolševika v Brně nekolaboroval, po slavném baru Venuše a po návratu z emigrace (Rakousko, USA) spořádaně chodíval do Kabinetu, do Leče, vypadal jako obchodník se starožitným nábytkem, studoval a psal...
"Posledních deset let žije na Vysočině a živí se jako výzkumník (migrace, menšiny), vládní úředník (romská tematika), publicista v Lidových novinách, MF Dnes, Literárních novinách, Hospodářských novinách, A2, na svém blogu na aktualne.cz. Publikoval ve sborníku Uprostřed průmyslové noci (Větrné mlýny), texty z Facebooku v Polí5," napsal Milan Ohnisko v jeho medailonu ve Tvaru 20. září 2016.
Do Nedělní chvilky poezie.CZ poslal básně, které jeho přátele čítávají na Facebooku.
(Připravil Dalibor Maňas, Foto: Saša Uhlová)
***
pornoušen jak svatý antonín
přikládá topič elektrárenský
do červí díry na nebeské báni
čeká na nové vtělení
onoho světa. nohama přitom dusá
pekelné průrvy
plné rohatých božstev
natěšených až nakonec
čezska
***
smrtná neděle je
tak sjednej mi spravedlnost bože
a nestel záhoře
do nášho lože
***
až přinde doba svatýho ducha
budem enem smysly, enem ucha
nosem nám bude celá zem
mrtvý i živý těla odvrhnem
a uzříme se enem v podstatách
hmatáním pnutí v kalhotách
***
nakonec i z chuti sám sebe nactiutrhat stane se trestný čin
hanobení čehosi co honosí se být obrazem trojjedinosti
ale je spíš jen kuřetem v trojobalu. jak proměny samohany
vedené ze studu hýkajícím špalírem do síně slávy
zdravého sexuálního života. možná přijde i pojišťovák na
pravidelnosti usínání a vstávání narušeného
každou novou objížďkou přivádějící nové auto
kolony na jinak poklidnou boční cestu kde říká se
ráno moudřejší večera ze zvyku deroucího se z jistoty
dalšího dne. přitom takové odhady jsou jen veselým prděním
jednou znejistíš... posereš se
***
variace v rázu La Belle Dame Sans Merciseděla na nočníku a zpívala
bylo mi, jako bych se zraňoval
o ozvěnu. z čůrku moče
rostly jí hodně rychle nohy
dlouze jimi nad nočníkem točila
to už jí bylo osmnáct
vzpříčila se na nich k tyči
(nad nočníkem byl totiž bordel bar)
a hýžděmi vytahovala všem oči
to už jí bylo osmadvacet
z rozkošného hnusu chtělo se mi až
vracet. na pořád vracet
k zvuku nočníku a
naleštěné mosazi taneční tyče
do pyče
***
o tropické noci co jiného snít by se dalo
než věčné ráno s oblohou plnou létavic
v době před sebe neštelující nic než
pouhé přežívání. a národ český
třesky plesky. přesto ale jedno je jisté
nebeský svět sestoupí znovu na zem
a velké město pražské a celý řím
stane se pouhou uličkou tou
co šlape dolores. ta nejkrásnější
po mnohá zastavení. kde pravá podoba
je tváří veronik. ty chtěl by každý hrdina
nik
***
poledne je
jak pravé jabko
se zlatou slupkou
to ticho v něm si
za rámeček nedáš
ticho červa co má ho
dávno před tebou
ticho jazykem ráje
bylo než sme se
začali olizovat
a pohlaví se za list
dala chovat
***
do běla rozpálená těla
zrzek na nordické nuda
pláži. balt září
a člunek hrobovce
k ostrovu pluje
***
duší za hák a tělem ke zdi
nebrzdi ducha zaháknout
a nech si vsáknout
v möbiově pásku
svou masku otáčí si
pohlaví v opočlověkovi
však kam vítr tam plášť
a každému zvlášť hovadovi
rozkoš poví co hoví
anděle i
andělovi
***
sošně
když dala paže nad hlavu
vtíralo se nesnadno odpovědět
na kde že vlastně mistr nechal díru
aniž by utnul
***
zachytit
přesné chvění na
vzdálenosti mezi kolenem a klínem
pak sklopit zrak
klín vrazit do hlavy
nejeden
projít přesným chvěním
nejednou
***
že lásce jeví se poznání bez požitku peklem
o tom píše mechthilda z magdeburgu a
vidět to je i v scenériích zachycených brueghelem
a ladovských idylách v krajině
kde peklo trápí
nevinné
***
stačí zírat na jeskynní malby
a co kde kdo do stěn vyryl
jak alén diviš snímal a dneska kde
kdo co dneska sprayuje
a zjevné je že bůh není a je a
nejenom trojjediný s podobou lidskou
na plátně v turíně
a v objímání bičovaného koně tamtéž
že není a je jak plus minus v proudu
a čtu-li mystičky tak ten průnik s ním
jedna velká soulož
a čtu-li mystiky jeví se to jejich psaní
trocha přiteplený
proč naše pohlaví mečem jeho válečný anděl
oddělil? asi abychom mu do monologů
nepřikecávali
a nechal nám tu proto
k přemýšlení hlemýždě a
východy slunce. abychom při nich
řvali hrůzou jak ptáci z každého dalšího dne
z rána
***
trvalé změny stanou se bez náhlosti
pomalým každodenním stáváním se
nejdou učesat vypadlé vlasy
a přitom jsou útroby ještě plné
nechuti k jejich rozčesávání
***
jak se má jen má
ruka ledová
pod sukýnkou
jakou hroudu ledovou
roztaje a její vozataje
k smrti užene
v cirku
***
přišla na krávy
na mlíčným hospodářství
jak se dneska říká na farmě
ovulace
skákaly po sobě krávy
a malýmu bejčkovi co tam mají
nahmatával synek rožíčky
miloučký příslibový
v podkově lomu omezeným
place
***
nechal sem si projít hlavou
mnoho lidí
po každym něco zbylo
každej něco zanechal
průkazka do filmáku v židenicích
často ponožky a nějaká osobní hygiena
nevrácený knížky z knihovny a tak
a hlavně ty duše ještě trochu od masa
jak je viděl svatej valentýn
nadělaly stopy
ty sem vytřel
no přece bych to tak
nenechal
***
a kytici ze skalních růží propletenou kořeny z vyvrácených stromů
by upletnul, kdyby se dostal ze svýho obklíčení
v kerym dřevěnej dekl od suchýho záchodu
byl štítem děctví, odrážejícím
co doteď furt padá z rukou
a na hlavu tou ani hnout
nemůžu neusebrán
s kytkou
***
do jak husté sítě představ
se jinému člověk zaplete, ale
aby ses pak vůbec vymotal
když přijde moc šílenství
najdeš rukavici a v ní prstů pět
za těch ukradnout celý svět
a potkat se někde v toskáně
klidně ale i na hané
malé
***
dech je mým výtahem k tobě
když zpomalí tak až k zaseknutí
otevřou se dvířka do šachty
a můžeš vylézt navštívit strojovnu
koho tam uvidíš
nevydýcháš
***
du polobděle hole mi je u prdele
sem totiž od pasu dolů nahý
lidí kolem plno zakrývají mi
řiť i pohlaví. du, vím pevně snově
že jen tak můžu chtít
nohy na zemi a
hlavu v nebi
***
ze stresu pil sem ve vaně kafe a pivo
dal sem si k ní teda nočník
veškerá práva
vyhrazena
***
když půlky dělají celou
pak konec sporů
kerá je poloplná a
kerá poloprázdná
venuše tak vystupuje z vln
rukou si zakrývá klín
tak ji vidí botticelli
kdo v moři touhy sme
zezadu
***
na dudy u betléma hrál, aby idyla byla
mačkal a foukal a nohou si přidupoval
šprnda jedné asi praskne a živůtek
povolí. co není dovoleno volovi
to iovovi je jasné
***
po navštěvování ve snech zůstávají stopy otisků
otlačeniny pak dávají znát vycházku z žaláře
co všecko dokáže nadržená duše vyžadující si spojení
odkrvené rameno, i skvrny na povlečení
***
skrze tento svět poznáváme onen
a ti oní skrze svůj nás. jistě zdáme se jim taky ve snech
zníme dutými zvuky na zmrzlou zem spadlých polen
skládaných v ráz. a cítí náš dech
když běžíme k sobě zadýchaní
chutnají jim doteky vína na našich
rtech
***
padá sníh do očí s nebe v provazech
nespočetných možností našich srdcí
zauzlit se v nerozmotatelný chumel
nedohledání konce začátku
vláken so nás drží pohromadě
padá sníh přímo do očí nedívej se skrz
***
tolik chtěli zachovat svět v chodu
toltékové mayové
tak rvali z hrudí obětí ještě tepající srdce
tak
při objetí nejbližších
rve srdce z těla temnem pohlcovaný svět
a slunovrat spasí
záblesk obsidiánového nože
z dávna
***
zaplnit dutiny všech možností
pláství chutě k jejich uskutečnění
kdo nebojí se lásky, ať nechá bojácné vadnout
bezpočetně
jen s hříchy kdo do křížku se dali
anebo do holportu
mohou s rozkoší padnout
na makovém poli cti a slávy
jak v plamenech vášní světice
ve vodě rozumu topení světci
se zaříkáním na čele namalovaným
psaním ikon roztřepenými
štětci
***
kolem nohou krindapána
kundalíny stočená jak hadice
a madona už tak zvyklá chodit na ostro
že mezi tupouny si toho málo kdo
všimne, kráčí k censu a výměru daně
tak klidně a urozeně
jakoby zrovna neporodila
hold neposkvrněně
bez všimného
uvaděčkám a šatnářkám
počala se
***
roztoužené ženy v přechodu
kde přes zebru jdou beatles
co pruh to krok a za nohu
drží tě john i paul by nevlítls
kam nemáš
***
o srdci na jazyku
nenech si vyprávět od gurmánů
jsou toho schopni i ve studené kuchyni
***
předčasně zemřel, řekl jeden
zemřel právě včas, řekl druhý
lepší, než kdyby zapomněl umřít
jak ten dědek odvedle
řekla svíčková bába, co pohřby ráda
ale v mém srdci nikdy nezemřeš!
řekla si dovnitř dávná milenka
a mysl se jí nemohla zastavit -
ale co až mé srdce začne v hrobě hnít?
nebo na roštu s tělem spáleno bude...
co s tebou, bydlícím tam v komoře?
mám ti dát předem vědět,
abys mohl najít jinou?
a rozplakala se
hodná holka
***
úplněk ryje zasněžené pole
kouří tam hromady hnoje, jakoby je z huby vysral čert
ani dívat se z okna se do té netmy nechce
jak tam kančí hřbety rejdí v měsíčním paprsku
táhnoucím domy ze svahu. někdo sáhl zvenku
na kliku. démona vskočená do prdele
rejdí mezi půlkama ptakořitníků
a duše v břiše bojuje o život
se zaraženým prdem. už z tý role
rači pozpátku pudem
***
v noci mi osahával srdce a mačkal se do dechu
nějaký do tmy svržený zvrhlík. vtíral se do snu a já
předstíral, že spím, abych ho chyt. chňapnul sem, vysmek se
a já ho honil a honil, až ho vyhonil
***
věřte mužům co zírají na kozy
v jejich pohledech je za fysikou ráj
ještě nespasený
pažravými čtvernožci