Jan Spěváček: Něžná slova svého dětství

neděle 12. března 2017

Jan Spěváček (* 1982) vyrostl ve Žďáře nad Sázavou, protloukal se Prahou, Olomoucí a Brnem, dokud nezakotvil v Jihlavě. Je šťastně ženatý, má dva syny. Pracuje jako učitel na jihlavské ZŠ Seifertova.


První člověk, který mu vážně řekl, že to, co píše, se dotýká poesie, byl Igor Fic. Tomáš Čada mu vydal v ústecké H_aluzi sbírky Třeba jednou vykvetou z otazníků květy (2012) a Tabu rtů (2015). Zveřejněné texty jsou z chystané sbírky Čum do ráje. Je laureátem Brněnské sedmikrásky (2010), dvakrát se umístil na bedně v Literární ceně Vladimíra Vokolka (2015, 2016). V některých časopisech publikoval, ve zbývajících nikoli.





















Na celý trolejbus


táto
už je listopad?

nene
až budou padat
z nebe listy

aha
ale pak už bude čas
chodit na hřbitov





Lom


v životech lezeme
z kalvárie na kalvárii

mít tak z každého kříže
kámen na památku

naplnili bychom lom
vytěžený uvnitř nás

pak by nás neudrželi

ani mrtvé moře ani
živá voda ani tiší
andělé na stráži





Hlava

/Markétě Ketnerové/

dobrý kůň
je členem rodiny
říkají qashqaiové

nechme to koňovi
má velkou hlavu
říká jiný malý národ

je dobré
míti v rodině
velkou hlavu





Světlo slova


čekání na chvíli
která přichází
až v zapomnění

na světlo jež prosvítá
skrze slova jako
hlava či zádrhel

a meandry říkají
že musíš brzdit

/z moleskinu, cca 2014/





Dušičky


hlavy stromů
dohola odrané

poslední růže v okně
ve sklínce na šampaňské

lampy vzňaté pro smrt v nás
a pro ty kdož přestoupili

dušička v postýlce
oddychuje a ze spaní
říká vlak vlak

/z moleskinu, 27. 10. 2014/





Jeremiáda za Allium Cepa


ráno jsem o sobě přemýšlel
při přípravě míchaných vajec

loupu sice cibuli jako gentleman
ale pak ji řežu jako barbar

je mi ze mne smutno a navíc
kdo dnes rozumí slzám cibule?

jsem si jist že vladimír
holan by mi o tom řekl své

beztak to že každá poprava tupou
sekerou rovná se vektorovému součtu
žalu všech proplakaných nocí od
stvoření světa do jeho konce





ZR-JI 23. 3. 2016


vyjíždím ze žďáru
v půl šesté a je jako
po celý den zamračeno

za budčí ten kdosi
jehož jméno se neříká
nařízl malounko
žabikuchem oblohu

slunce zapadá
a v rudolci se kouká
skrze ten něžný řez
do čapího hnízda

ve zhoři je slunce
v plné polní a hoří

ale už za rytířskem
je slunce pod úrovní
horizontálního řezu
a září již jen vzhůru

jako by děkovalo
že smělo na chvíli
pohladit zem





Busta české poezie


přehluboké oči
jana zábrany
zarámované obočím
jana skácela
démoni v tváři
vladimíra holana
zapomenuté čelo
zbyňka hejdy
bujné nejen vlasy
oldřicha mikuláška
a tak něžné brýle
jana zahradníčka

sochaři celého světa
vyhlašuji soutěž





Něžná slova ve Žďáře n Sáz. 6


snažil jsem se neusnout
když vedle mě usínal můj syn
a hledal jsem proto v zapomnění
něžná slova svého dětství

k mé nenalíčené radosti
vyhrálo o větší prsa slovo bůček

též jsme ve tmě čekávali na sýr
uzený v punčoše aby nevytekl

bylo krásné dětství a táta
přijížděl na kole z budče
od prorostlého jirky janíčka

ach ty něžné teplé bůčky





Druhá adventní neděle


na zmrzlých kalužích
jihlavského náměstí
tančí holubi

ti hodní zobají
koledu v korytech
mezi kočičími hlavami

a cestičky na heulosu
nazdobila tvořivá mládež
šlehačkovým sprejem

ty zkosené čtyřhrany
připomínaly heliporty
s vertikálou uvnitř

a tak jsem s kočárem
přistával a dokončoval
křížky horizontálou





Vodní ráj Jihlava


včera se ve sprše
mydlil nepříjemnej týpek

z obličeje mu čouhala
nenávist k imigrantům

snadno bych si ho spletl
se syřanem či palestincem

zničehonic zhasli
a ze tmy zasvitla
jeho bílá prdel





Biebliana


kdo vedl tvou ruku když chtěla psát
konstantine bieble?
snad táž jež učívá miminka sát
či která vyryla slova bible?

kdesi v nebi spící peřinku objímá povijan
třeba tam zrovna píšeš o rusovlásce
co vlasy má z lián
a zas a znovu obnažuje prso v lásce





Žalář svědomí

/lcvv 2017/

ptal se mě tomáš čada
poté co se vypotácel
z vlaku od bodenbachu

spěváčku
proč nezval nenechal
zavřít jakuba demla?

ucvakli jsme čepec mrkve
hryzali a mlčeli v čas
nedělní bohoslužby

teď v jihlavě bych mu řekl

brácho
jestli to není jak s kelímkem
horké kávy která zahřeje
dlaně ale spálí jazyk