Jan Zahradníček: Měsíc pohladil mě skrze mříž

neděle 26. února 2017

Moravská zemská knihovna před nedávnem vydala Leopoldovský sešit poezie Jana Zahradníčka (17. ledna 1905 – 7. října 1960), katolického básníka vězněného komunistickým režimem. Sešit našel v archivu leopoldovské věznice v březnu 2016 Jan Wiendl. Do krásně provedené publikace se podařilo přenést autenticitu krutého básníkova osudu. A pro čtenáře velice přívětivě i nahlédnout do jeho básnického přemýšlení, protože kniha ukazuje i různé básníkovy zásahy do textů.


Tvorbu Jana Zahradníčka poznamenalo nejenom devítileté věznění (červen 1951 - květen 1960), ale i smrt dvou dcer na otravu hub v roce 1956. Zahradníček byl propuštěn z vězení na jejich pohřeb, další ránou pro něj však bylo nucený návrat za mříže, když došlo v Maďarsku protikomunistickému povstání.


V publikaci obsahující Leopoldovský sešit poezie najdete snímky všech stránek rukopisu, básně s vyznačenými změnami, vzpomínku Zahradníčkova syna Jana Jakuba i podrobně popsané okolnosti nálezu sešitu Janem Wiendlem. Knihu nemá každé knihkupectví. Lze ji (https://www.mzk.cz/publikace) získat v Moravské zemské knihovně za 450 Kč. "Dále ji lze koupit v knihkupectví Academia, v Brně v knihkupectví Cesta, u Barviče a vyjednáváme s Luxorem," řekl ředitel Moravské zemské knihovny Tomáš Kubíček.


O životě a díle Jana Zahradníčka si můžete přečíst zde: https://cs.wikipedia.org/wiki/Jan_Zahradn%C3%AD%C4%8Dek


Reportáž České televize k uvedení knihy s článkem najdete zde


Leopoldovskému sešitu se věnoval také pořad České televize Kultura+ s hosty: http://www.ceskatelevize.cz/porady/11685027707-kultura/217411058240003/


Jan Wiendl v knize píše: "Edice Zahradníčkova leopoldovského sešitu veršů nepřináší nějaké zásadní kvantitativní doplnění či rozvinutí našich stávajících poznatků o básníkově vězeňské tvorbě, představuje však zcela jedinečný doklad integrálního tvůrčího a lidského postoje Jana Zahradníčka v době jeho nejtěžší životní zkoušky."


(Foto: Snímky Jana Zahradníčka z vyšetřovacího spisu)





Pozdrav


Posílal jsem ti pozdrav po měsíci,
jak oknem hleděl na mne skrze mříž.
Mezi nás prostřena noc šelestící,
na druhém konci okno tvé, kde spíš.

Mezi nás prostřena noc červencová,
a na dně noci stromy ve vánku.
Větev za větví zvěstují si slova,
jež domov šeptá dětem do spánku.

Mezi nás prostřena ta šumná země,
zem smrčin, žit a potoků a střech.
Tak daleko, jak od tebe je ke mně,
i blízko tak já cítím její dech...

Spi, s dětmi spi, ať oddych poskytne ti
noc pod čelenkou vlhkých letních hvězd,
ta zem, na niž jsme přivedli své děti,
jež s tebou si ji budou věčně plést.

I já zde zaslech v nočním šelestění,
jako když ve spánku se obracíš.
Bylo to bílých rukou zaúpění,
či měsíc pohladil mě skrze mříž?





Ruce ženy


Ukaž a nezakrývej,
ukaž ty ruce, jež úžehu čela
přinášívaly rosnou svěžest vánků,
rtům rozprýskaným
chladivost listnatou.

Ukaž a nezakrývej ty ruce jak věc i nejprostší,
jak chléb a světlo
samozřejmé a nezbytné
pro můj život, jenž přecházel mezi nimi
jak slunce mezi hodinou jitřní a hodinou večerní.
Jako den slunce. Den v červenci. Všude plno
chlebové vůně zralosti, do níž dýchá
pryskyřicemi od lesů,
rusalčím chladem od rybníků a z luk.

Ty ruce dívky, ty ruce mladé ženy
k nerozeznání podobné jedna s druhou.
A jestliže jsem jedno u z nich uváděn ve spojení s nocí,
sněžným žárem druhé promlouvá slunce ke mně,
den práce, den domova s hlasy dětí.
A obě a obě v svém záhadném příbuzenství
luny s vodami
budí příliv a odliv světla v mé mysli.
Jejich přítomnost obklopoval a mne ze všech stran jako město,
zatímco jejich nepřítomnost spočívá na mém čele
těžce
jak starost jitřní, jak starost večerní.

Ty ruce ženy, ty ruce mladé matky,
dva andělé ostražití a horliví,
po celý den ta k naspěch mají...  Ach ukaž,
těch píchanců. Ale nevadí. Těch oznobenin
od chladu a vody. Ale nevadí. Přes celou zem budou vonět
láskou a domovem

ty ruce ženy, ty ruce matky

každou chvíli znova
osvobozující slunce pro oči pomněnek,
osvobozující zemi pro první kroky,
pro první tápavé, dychtivé dětské kroky
k budoucnosti, jež tichým patřit bude.





Přehráno na varhanách


Ta prudká vůně vadnoucích růží navždy nám
jak slzy chutnat bude, jak vzpomínka palčivá
na den jejich svatební.

Už ne jako naše
na chvíli, na chvíli ještě přišly se podívat.
A jenom tvé srdce dvakráte opuštěné,
a jenom tvé ruce osiřelejší byly snad
než jejich hračky najednou pohozené.
Jenom z tvých očí zíralo prázdno větší
nežli z dětského kouta s panenkami a medvídkem.

Žádná z těch věcí
netroufala si k jejich rukám,
jež navždy už poznamenal majestát smrti.
Jak studené gladioly jim přes prsa ležely křížem.
Najednou tak daleko měly včelky zvuků
v úl jejich ucha. Pohasl úžas zorniček
a ústa zapečetěna strašným tajemstvím
neříkala už nic.

Zavelel anděl. A ony
na křídlech ještě nezlomených
plny dychtivosti, co bude, co bude,
vznesly se tam...

Dni takovému sluší déšť, sluší vítr.
Lomíce haluzemi jabloňky v sadě pro ně rmoutí se.
Se stromů podle cest povívají fábory stébel.
Prázdná pole utíkají se k lesům, jež temně hučí
na znamení zármutku. Na znamení zármutku
návrší potřásající chocholy černých sosen
s potoky, mračny a zahradami
řadí se do průvodu.

Tak jdem
druh o druha opřen,
ty sloupe sladký, jenž hořce teď otřásáš se. Tak jdem.
Hnízdo jestřábem navštívené náš domov, náš domov.
V oknech prázdno, ve dveřích prázdno — slyšíš
v zamžené dálce žalu — slyšíš
hovoří hlasy přátel, zvou zvony kovovým domlouváním
v to nesmírné společenství plačících, vítězících.

Tak jdem.
Co krok to krok.
Co krok to přetěžký rok.
Sbohem světe, tvé neohrabané dřevěné ruce
pohladit nedovedou. Tvá radost je popel. Tvá síla dým.
Obloha vichřicí rozervaná toť mapa tvoje.
Známe tvou nestálost, známe tvou slepičí krutost
doklovat ránu, z níž krev už prýští.
Dolomit nalomené...

Sbohem návrší, jež chocholy sosen smutečně potřásáte.
Vy potoky klikatící se jak užovka v mokré trávě.
A vy palouky s tichem laním. Zelené ráje dětství
plné jahod a volání žežulčina. Vy místa
dávných slov, dávných dostaveníček, dávných stisků,
jež v paměti vzduchu něžně tkvějí. Vy stromy, vy stráně,
jakou píseň, ach, jakou píseň mi zazpíváte
dnes, kdy otázky supí srdce rvou
a nepoví nikdo, k čemu jed úskočný skrýval se
pod kloboučkem nenápadným, kde cestou svou
nevinnost šla nic netušící.

Snad naschvál
odešly strážné stíny. Šíp modlitby střelné nedolét
do Srdce Slitovného... Nevím — v zamžené dálce žalu
hovoří hlasy přátel, zvou zvony kovovým domlouváním.

A nám u nohou v příboji hlíny, v příboji květin
hrob otvírá se. Nechť spí
dcerečky naše
bokem mateřské země z noci do noci kolébány. Nechť spí.
Nechť spí, než procitnou k hrám v zelených stržích nebes.
Jen jako vlaštovky v letu mihly se kolem nás.

A ty stojíš a oplakáváš své děti, jichž není.
Jak zdvihnout žal žalářů těžší, jak utišit hořkost slz.
Hořkost slz, hořkost moře, jež bez břehů vzdouvá se.
Ty sama jak moře hořkosti plná. Smrt smrti. Matka.
Ty sama jak moře, řeky života zpívají v tobě.
Nad všechny, nad vše buď pozdravena, jež neseš v sobě
květ života. Hvězdu podoby nové. Tvář lidskou.
Nad všechny, nad vše bud pozdravena Smrt smrti, Matka.
Neboť jen skrz tělo její se nebesa zalidňují.
Neboť jen branou ženina těla do ráje vchází se.





Cesta na hřbitov


Ty první jarní květy,
sasanky, orseje, větvičku s jehnědami
na hrob jim přinášíš, když dole pod hřbitovem
jez mízy zašuměl a v šatě novém
jdou břízy po stráni a nové sloky
vrbových píšťalek čarují nad potoky.

 Zem křížem znamenáš,
a nežli položíš jej, na srdce tiskneš květ.
Neboť tam a ne v zemi ty dva drahokamy
z koruny bolesti tvé, tam za vodami
sklopených očí tvých, u splavů krve
mateřské skryly se, jak skrýval y se prve.

Po hrozném zbloudění tam schoulily se,
tam spí,
když ze zvědavosti a jen tak za rozmaru
po mostě smrti přešly přes strž zmaru
a cestu nenašly zpět k slunečnicím,
k panenkám, králíčkům a dvířkám vrzajícím.

Náhrobek živoucí jdeš jarní zemí. Pro ně
oči sis osušil a šátkem vánků.
Pro ně dech nabíráš z balzamického vzduchu.
A pro ně nasloucháš, prostorem tvého sluchu
tiše jak ukolébavka se šerem snáší
houslový koncert ze zahrad, jež raší.

Pro ně se usmíváš v své m jarním stesku.
Že odešly a nejsou. Že přešly v hrůze
a nevracejí se jak listí na haluze
z té vnitřní vlahosti, kde bez úhony
čekají spolu s kohouty a zvony,
až v slávě velké noci od mlh, od potoků
den Vzkříšení vstane s jizvou slunce v boku.





Píseň o domově


Zazpívám píseň o domově
od pramenů až do oblak.
A všechno bude v jednom slově,
zápraží, zahrada a klas a květ a pták.

Zazpívám píseň o domově
a převrátí se svět.
Holátko jestřábu a skřivan sově
hned bude rozumět.

Zazpívám píseň o domově
tu hymnu skřípání vozů, studní a klik.
Od kolébek až k hrobům na hřbitově
houslově dlouhý vzlyk.

Zazpívám píseň o domově
a vstane dětství mé.
Tu vůni vánoc horkou červencově
blaženi vdechneme.

Zazpívám píseň, která slzu setře
a další zabrání už mocí hvězd.
Buď opravdový, chlebe, spánku, větře,
jak opravdová naše radost jest.





Návrat


Manželství sní se — modrá mapa dálky,
jež blízkostí se stane nejbližší
vracejícím se z žalářů a z války,
až v hlasu ženy slunce uslyší.

Trneš, ta představa co za kouzlo má,
kromě v tvém těle vězněném
že ještě jedenkrát a jinak doma
jsi v ženině světě tajemném.

Z jejích očí jak z otevřených oken
v zelenou propast léta popatříš,
oslněn znovu paží, šíjí, bokem,
skloněním křehkým, které neslo kříž.

Jablko, růže stokrát lahodnější
z jejích rukou se pozdvihnou k rtům tvým.
Přes vršky v modru, na něž teple prší,
brouzdat se budeš jejím královstvím.

Věci jak hvězdy daleké a krásné —
ta hudba sfér zní v tichu domovem,
kde stromy šeptají si a vzduch žasne
mateřstvím jejím hořce provoněn.





Fotografie:

























Leopoldovský sešit poezie


























Rukopis básně Pozdrav z Leopoldovského sešitu poezie





















Jan Zahradníček v Brně 1946 - 47



























Jan Zahradníček, fotografie z konce čtyřicátých let



























Poslední Vánoce r. 1950 s rodinou