Vít Janota: Nejasný účel záhadných budov

neděle 20. listopadu 2016

Vít Janota (* 1970) se narodil v Praze, kde žije dodnes. Vystudoval fyziku na Matematicko-fyzikální fakultě UK, vystřídal různá zaměstnání a nyní pracuje jako programátor. Je ženatý a má dvě děti.


Vydal básnické sbírky K ránu proti nebi (Dauphin, 2002), Fasování košťat (Dauphin, 2004), Praha zničená deštěm (Dauphin, 2006), Miniová pole (Dauphin, 2008), Jen třídit odpad nestačí (Dauphin, 2011) a Noc a déšť (Dauphin, 2013) a je též zastoupen v rozličných almanaších, sbornících a antologiích.


Následující básně jsou z jeho nové sbírky Víkend v jakémsi Švýcarsku, která vyšla před nedávnem také v nakladatelství Dauphin.















(***)


Jako uhlík odskočit
jako rampouch se odlomit
jako kámen převalit

Roztát
anebo vychladnout

Anebo
se jen neznatelně obalit
zelenkavým mechem

Cokoli

Kdybych měl psací stůl
právě teď
uklidil bych na něm





(víkend v jakémsi Švýcarsku)


Obrácená perspektiva
krajiny

Vrchol
zdejší druhé nejvyšší hory
(107 metrů nad mořem)
jako znovu nalezený obzor

Bludný kořen
překročený
v šeru lesních cest

Tady by ještě tak mohl
výstup bez kyslíkových přístrojů
trénovat spolek alpinistů z Polabí

Zde se zjevně
Bertold Brecht učil
oplakávat majestát velehor

V průsečících
lipových alejí

V bukových hájích
na březích jezer

Mezi muldami
rozorané hlíny

Rozpačitě
v rukou obracíme
kolibří vydání
našich nejtajnějších přání

Mlčky pozorujeme
odlesky na vodě

Zde
in der Märkischen Schweiz





(český sen)


Vidět sny
stále více prorůstat realitou

Zatvrzele kolíkovat
vlastní
uzavřené světy

Večerní slunce
na podhorských loukách

Dlouhé stíny
obludných hydraulických paží

Gigantické traktory svážejí
poslední balíky posečené trávy

V tomto smyslu
žádná báseň
nekončí ani nezačíná

Jen cosi
se nečekaně vynořuje
a mizí pod hladinou
podobné šupinatému hřbetu
v kalné vodě

Podobné noční bouřce
chrchlající popuzeně
v klínu skal

Sinalé záblesky mezi mraky
páchnoucí srst tmy
těsně před svítáním

Když naboso stojíš
v zahradě
v prvním řídkém dešti

To je tvůj sen

Vlhké pyžamo
najdeš pak ráno
viset zplihle
přes opěradlo židle





(americký sen)


Vstoupil jsem na cestu
abych spočinul

Spočinul jsem
abych vstoupil na začátek cesty

Tak je psáno
v nekonečných hodinách čekání
za vysokými okny
letištních terminálů

Detenčních táborů
říše nehybnosti

V noci pak
zdál se mi sen

Sen o snu
který ve snu
zdál se být skutečností

Jako bys z vrcholu hory
oblaka pozoroval
plynout v několika vrstvách
nad sebou

I probuzení
spirálovitě stoupalo
po strmých úbočích neklidu

Neboť na malou chvíli se zdálo
že vlásečnicové pouto krve
bylo obnoveno
že pradávný dluh
může být splacen

Kdesi před námi
ve vlnách žáru
zmítal se oceán

Převracel se
jako pod zablešenou dekou
proti písčitému břehu
zatvrzele vrhal
všechen svůj um





(básnířkám Mariím celého světa)


Básnířka Marie
má lehkou ruku

Když do vzduchu črtá
letmé portréty
svých imaginárních přátel

Básnířka Marie
je mladá a krásná

Všechno to úžasné
má samozřejmě ještě před sebou

Básnířka Marie
vydá knihu

Básnířka Marie
dostane literární cenu

Ne dnes
ne zítra
ale ten okamžik
se nezadržitelně blíží

Přijme tu zprávu
jak se sluší a patří

S hlavou mírně nakloněnou
se zasněným úsměvem
s tou přesně odměřenou
dávkou překvapení

To jsem tedy
opravdu nečekala...

Slova proplouvají
jak oblaka

Jak zneklidňující depeše
z příhraničních stanic

To není ironie

To se jen tiše směje
básnířka Marie

To jen vítr přesýpá
zlatavé písky
exotických pláží





(Advent v Zakázaném městě)


Tam někde
v kasematech osamění
stále ještě dlí
mlčenlivý císař
obklopený padělky
a lacinými tretkami
z umělé hmoty

Tam někde
nejasný účel
záhadných budov
stále ještě střeží
armády potkanů
po léta živené
čerstvou jateční krví

Tam někde
je na nebi dosud možné spatřit
zářící znamení

V ekliptice obzoru zavěšeného
ocelového netvora
tolik podobného
zlatému čínskému draku

Hedvábím noci prosvítá
rozpitá kontura
prastaré tušové malby

Omšelé
pilíře mostů

Lampióny
utržené ze vzdálených břehů
klesají majestátně
k dávnému dnu říčních tůní

Čekáme

Na první sníh
na Spasitele
na tramvaj





(variace na stará témata I)


V knihovně
večer s občerstvením

Matka posílá
dospívajícího
retardovaného syna
přes sál pro pečivo

Chlapec krouží nerozhodně
ve velkých obloucích
ostražitě hledá skulinu

Pozorovat ho
a najednou vidět
veškerou energii vesmíru
proudit skrze tu neduživou
tančící postavu

Najednou vidět své vlastní děti
zoufalou bídu
špinavou vodu po pás

Nevěděl jsem
co si počít
s takovou lítostí

Chtěl jsem ho obejmout
ale zároveň jsem cítil
že to není možné

Pomohl jsem mu vybrat
dva krajíčky
pro které přišel

Odvrátil jsem se

Svět spočíval nehybně

Lastura hladká a uzavřená

Ranec hozený
na shrbených ramenou