Děkujeme za vaši podporu v soutěži Blog roku Magnesia Litera. Nevyšlo to, nevadí. Poezie žije dál!

Milan Ohnisko: Po nebi plují šedé mraky, mnoho jich po cestě zahyne

neděle 23. října 2016

Milan Ohnisko se narodil v létě 1965 v Brně, na jaře 2012 se přestěhoval do Prahy. Živí se čtením a psaním, kterýchžto dovedností nabyl na základní škole.


Dosud vydal: Mé erbovní zvíře je strom (Druhé město, 2015), Oh! Výbor z básnického díla 1985–2012 (editor Ondřej Hanus; Barrister & Principal, 2012), Nechráněný styk (Druhé město, 2012), Azurové inferno (Větrné mlýny, 2009), Love! (Druhé město, 2007), Býkárna (spoluautoři Michal Šanda a Ivan Wernisch; Druhé město, 2006), Milancolia (Petrov, 2005), Vepřo knedlo zlo aneb Uršulinovi dnové (Petrov, 2003), Obejmi démona! (Petrov, 2001).


Uvedené básně jsou ukázkou z jeho nové sbírky Světlo v ráně, která brzy vyjde v nakladatelství Druhé město.


(Foto: Veronika Husů)











Večer


Kombinézy na šňůrách se třpytí jako stříbro
slunce padá volným pádem na neznámé místo

Hladové oči hledají hladové oči

Keramická ruka odemyká dveře
hlas říká tudy





Dům


Zdi domu, kde strašilo, byly prosáklé úzkostí jako fáč hnisem.

Vyvrácené postavy… Náhle se zjevovaly v opuštěných chodbách a zase mizely na vysokých schodištích. Některé jezdily na kolečkové židli; nepěkně se smějíce odhalovaly bezzubé dásně. Jiné, ještě horké a plné šťáv, se v koupelně otvíraly vším, co bylo po ruce, a vztekle funěly.

Správce byl hodný a nepil. Občas v zrezlém sudu topil koťata.
To seběhli se mladí staří a bylo veselo.
Někdo vytáhl ze skříně mandolínu, jiný zařízl slepici.
Šrouby ve sklepě voněly olejem.

Z klíčové dírky vycházelo světlo.

A v noci nad postelí vedl anděl malého hocha po úzké
lávce nad strašnou propastí.
Obraz se houpal jako osud.
Ten chlapec měl blonďaté vlasy.





1971


Stojíš dole na chodníku
a máváš

Za oknem vykroucené město

Ticho jak
v urně sebevraha

Tvoje záda jdou rovně

Roztírám nosem
sopel po skle





Vltava


Zkouška sirén
a po ní ticho
jako v němém filmu

Vrátná si sladí čaj
a ladí rádio

Klapání podpatků

Ničí parfém

Nad řekou letí labutě
po nebi plují šedé mraky

Mnoho jich po cestě zahyne





Ukradená báseň


Odkládám brýle
abych si mohl
nasadit jiné

Ne už polibte si
ale polibte se

Ubýváme

Vřes za oknem
je tak jemný





Autorské čtení


O ženu a župan
dělím se jen nerad
řekl výhružně
ten starý mořský vlk
a z legrace sevřel
ruku v pěst

Smích publika

O několik měst dál
jeho ženu
právě svlékal
nějaký muž
a na sobě měl
jeho župan

Umírali jsme smíchy





Saň


Dává k lepšímu, jak dceru, tříletou, prohodila skleněnou výplní. Prý ji malá fakt už vytočila. Taky sem ju za trest ostříhala dohola, směje se a vyfukuje kouř. Chci odejít, ale to už otvírá víno a nabízí tykání. Po třetí sklínce to děláme.





Černá kronika


Jsem osamělý
přiznal se během výslechu
zadržený důchodce
k nastražení bomby

a do protokolu následně uvedl:
Jmenuji se Votýpka, ale od dětství
neřekne mi nikdo jinak než Votýpka

Počat byl jsem v kukuřici
nebo se to aspoň šeptalo
otec nosíval prý za kloboukem
snítku levandule

Má cesta vinula se zvláštně
to mohu podepsat. Mechem
bloudil jsem vysokým jak domy
jako Himaláj...!

A co je u vás nového
povíte mi příště, milí páni
Nyní musím už jít
podojit kozu

restartovat router
vypít si šálek šípkového čaje
neboť jsem osamělý





Konec světa


Krouží kolem mě. Šermuje rukama. Chce mně ublížit? Snažím se zachovat klid. Zdá se, že ho to dráždí.
„V žádném okamžiku svého života jsem neuměl žít líp. Ale to nikdo, ani ty,“ chci mu říct. Sotva však otevřu ústa, promění se v suchý, průsvitný list s jemně narůžovělým žilkováním. Tohle není on. Nebo je? Zvednu ho z chodníku a zblízka si ho prohlížím. Leží mi nehnutě v dlani. Vypadá jako mrtvý motýl. Položím ho opatrně do trávy. Platany. Letná. Támhle je kolotoč. Když jsem byl malý, tak přece… A tady jsem potkal svou první ženu. Nebo to bylo jinde? Je šero, skoro už tma. Náhle mne zaplaví oslepující světlo. Z neidentifikovatelného létajícího objektu vylétávají sněhobílé sovy. Tři, čtyři… pět! Jsou překrásné. A veliké! Nemají co do činění s Řeckem, Římem, Řípem, s nižádným trmácením a lopotou.

Krouží kolem mě. Je to chvíle, na kterou jsem celý život čekal. Mlží se mi oči. Nevím, co bude dál.