Děkujeme za vaši podporu v soutěži Blog roku Magnesia Litera. Nevyšlo to, nevadí. Poezie žije dál!

Ivan Wernisch: Muž s kufrem

neděle 2. října 2016

Ivan Wernisch (* 1942 v Praze) je autorem několika desítek básnických sbírek, z nichž ta první (Kam letí nebe) vyšla v roce 1961. Je také editorem šesti básnických antologií a překladatelem německé, vlámské a ruské poezie. Za celoživotní dílo mu byla v roce 2012 udělena Státní cena za literaturu.


Uvedené básně jsou ukázkou z jeho připravované sbírky Tiché město, která vyjde v nakladatelství Druhé město.












Tiché město


Když končí podzim, ženou tichým městem nomádi svůj dobytek, na chvíli se tu i zastaví, rozdělají oheň, ale ani si k němu nesednou, odcházejí hned, jakmile se přesvědčili, že v prázdných domech nenajdou nic k snědku.

V ulicích se pasou mufloni a ve staveních, která lidé opustili, ještě než byla přichystána k obývání, je příjemné šero.
Také je tu hřbitov bez hrobů a sad, zahrada plná stromků, které dosud nekvetly.
Tady se mi líbí, tady zůstanu.

Na neošlapaný schod přede dveřmi někdo položil pilu, na klice visí kabát.
Stmívá se, v ohništi dodoutnává větev, bučení krav se ozývá z dálky.
A v ještě vzdálenější dálce zabučel parník — tam někde je moře.

Na vratech statku nebo zájezdního hostince se třepetá roztržený, ale dobře čitelný plakát, který sem nedávno připevnil nějaký potulný agitátor: Čas vidliček je pryč, přijde čas nožů.

Čas…
Času mám dost. Už ho mám až po krk.





Stará pohádka


To bylo naposled
to si pamatuj
(Šel pro krev)

Žena ho hnala s křikem,
oblékl svetr,
nazul gumáky
a šel,

šel do sklepa pro brambory,
jenomže, jak byl opilý,
utrhl visací zámek
od jiných dvířek
a ocitl se v dlouhé chodbě.

Po stranách stály temné postavy
kavalírů a dam,
udivovalo jej,
jak pečlivě vysocháno bylo
i peří na jejich baretech.

Vedle každé z těch postav
se nacházely dveře,
opřel se do jedněch
a tu
pod vysokým stropem
mezi zrcadlovými stěnami
rozlehlého sálu
trnul

hledě na plameny svíček,
na prostřené stoly,
na mísy a číše,
u nichžto neseděl
jediný hodovník.

Řinčení kbelíku,
jenž spadl na mramorovou podlahu,
se dlouho rozléhalo
a pozvolna
měnilo se v hudbu,

ze stěn vystupovali číšníci
a klaněli se.

Stará služebná
tvrdými prsty
vzala jej za loket
a vedla k místu,
které poznával:

Ano, tady, ano,
tady na tom křesle,
tady v čele stolu,
ano…

A jak se tak
pomalu rozpomínal,
prázdnota kolem
ožívala
a hovor a zpěv a smích
se rozezníval.

Povzdechl si,
zavzlykal,
opřel se nohama o trnož
a zády o podušku,
padl na hromadu uhlí
a prsty smočil
v misce s vlažnou vodou.

U nohy stolu tlustý skřítek
kvedlačkou řachtal
v prázdném plecháči.





Lovec procházel se


Lovec procházel se hájkem, tu a tam postál, zalícil a dlouze mířil puškou do větví. A šel zas dál, aniž vystřelil.

Na vodě červánek se čeří, hle, u jezírka sličný altán z bílých kostí, v něm ten lovec nyní sedí s puškou mezi koleny a protahuje hlaveň dlouhým vytěrákem.

Ustal v práci, přiložil k uchu dlaň, naslouchá ptačímu zpěvu.





Penthesilea


Nelze věřit člověku, který nelže.

Třaslavá hlava s rudýma ušima vepře se viklala na násadě vidlí vražených do pytle mouky. Zdálo se, že se Penthesilea každým okamžikem rozpadne.

Ale její paže! Pětiprsté, útlé, souměrné, bílé, lehce narůžovělé…, na okamžik hadi, chvíli krky vodních ptáků, pomalu se kývaly a svíjely se, když Penthesilea poklepávala tabatěrkou na mramorovou desku stolu, když vybírala cigaretu a vkládala ji do jantarové špičky.

Když přiblížila k cigaretě zápalku, vzplanul celý Smíchov.

Penthesilea sedávala za oknem Zlatého pavouka a my hoši jdouce ze školy domů postáli jsme vždy před touto kavárnou, též nejeden zralý muž pněl tam strnulý a hleděl.

Penthesilea, jako by nikoho neviděla, jako by neviděla věčně deštivou smíchovskou ulici, upírala vypouklé hnědé oko na prázdnou zeď pivovaru.

Je to děsivé? Asi sotva. Snad trochu smutné — falešná vzpomínka, utkvělá již v mládí. Nevím. Měl jsem divné dětství, jako ostatně kdekdo.

Jedenkrát jsem ji potkal na ulici. Penthesilea vycházela z divadla doprovázena skupinkou rozveselených zlomyslníků, mezi nimiž vynikal strýc Panšvel, který nesl lucernu. Byl to jen vzdálený strýc, pomocný úředník Zemědělské spořitelny, v mládí postižen křivicí, velmi vzdálený.

Penthesilea mlčela, plandavé uši ji pleskaly po tvářích. Byl prosincový večer, ozval se kovový úder, odbilo čtvrt, nevím na kolik, protože ve tmě, která v té ulici panovala, jsem nedohlédl na věž. To jako bych si v paměti vybavoval přesně.

Ještě si vzpomínám, že návštěvníci divadla rozšířili tehdy po Smíchově píseň Jak ty mně, tak já tobě. Měla pět, možná šest nebo více slok, nikdy jsem se ji nenaučil celou, pojednávala o rozhněvaném opilci, který si rozbije pěst, když tluče do zdi, do vlastního stínu.





Taroky


Mám horečku, sedím v posteli a rozkládám po přikrývce karty: Kominíka s žebříkem, kouzelníka s opicí na rameni, ženu, která leží na kanapi a v ruce drží hrábě…
Tady jsou dvě skály, na každé stojí věž.
Od věže k věži je natažen provaz.
Mezi skalami proplouvá loď z dávných časů. Nakloněný komín dýmá.
Po provaze jde chlapec se školní brašnou na zádech. Mne si oči.
Pálí mne oči a třesu se zimou.

(V noci ze 7. na 8. 9. 2015)





Po dešti


Zahrada, velký dům,
táta a maminka,
to je malá dětská lež,
falešná vzpomínka

Ozobaný hrozen vína
na míse,

za oknem kapka skrápla na plech
Jasní se





Muž s kufrem


Tady všecko začalo. Úplně všecko. Všude je tma, jen tu a tam ještě něco svítí, muž s kufrem v ruce jde po silnici dolů k náměstí. Kostelní věž není na temném nebi skoro vidět.

Tady je příběh u konce. Jen tu a tam ještě něco svítí, muž s kufrem jde přes náměstí.

Došel až k hotýlku. Bere za kliku a lomcuje dveřmi.
Někde nahoře se otvírá okno: Co je?
Dobrý den! Tedy ona už je noc, viďte? říká muž s kufrem.
No?
Poslyšte, chtěl bych se zeptat…
Jo?
Nebýval tady hostinec U Treitnerů? A vedle fara a v ní obecná škola?
Jo?
A támhle naproti ohrada, to si pamatuju, vysoká ohrada z prken a za ní…
Jo, jeden dvoulůžkovej pokoj máme volnej.
Nehodlám se ubytovat, říká muž s kufrem.
A co teda chcete?
Rád bych věděl, co bylo za tou ohradou.
Jo?
Okno se s bouchnutím zavřelo. Muž s kufrem se obrátil a jde po náměstí.
Je ticho. Někde zvoní budík.

Ó vrať se a vyber jiný začátek! Rychle, dokud je ještě nějaký čas!





Co když se jen vrátím


Co když se jen vrátím
a vše bude tak, jak bylo?

Zapomenu svou úlohu,
nepoznám lidi, které jsem znal?
Vysmějí se mi?

Přikážou mi stokrát napsat,
že lhát se nemá,
a zamknou mě v prázdné škole?

Zřítím se ze skály,
utopím v rybníku?
To už se stalo?
Takový bude můj konec?





Slyšel jsem písničku


Slyšel jsem písničku o lese, v němž rostl jen jeden strom. Ten strom měl jen jednu větev.
Neznám slova, ani příběh, vím však, že pod stromem plakalo dítě, že zafoukal vítr a vzal si jeden jediný lísteček.
Byla to uspávanka, již kdosi zpíval nad prázdnou kolébkou.