Ivana Myšková: Musím domů, plešatí mi muž

neděle 24. dubna 2016

"Poezie mě už nenavštěvuje. Tedy jestli mě kdy navštěvovala...
Psala jsem ji zhruba do dvaceti. Pak se mě pustila. Ale psala jsem ji vůbec?
Cokoliv si dnes zapíšu ve verších, je jen cosi jako poezie, je to poezie šejdrem. Zparchantělá, špatně rostlá. Vyraší a uhyne hned po dvou, po třech verších. Uschne nebo uhnije. Jako pouhý laciný nebo příliš patetický aforismus, jindy ani to ne.
Berte tento výběr jako potvrzení mých slov anebo jako bizarní výlet. A já zas, s dovolením, uteču k sobě, do prózy."


Ivana Myšková (* 1981) je spisovatelka a novinářka. Narodila se v Roudnici nad Labem. Vystudovala tvůrčí psaní a mediální komunikaci na Literární akademii v Praze. Od roku 2007 do roku 2013 působila na stanici Vltava ČRO 3 v Redakci zpravodajství a kulturní publicistiky, kde kromě příspěvků pro pořad Mozaika vytvářela i delší literární komponované pořady. V roce 2007 debutovala rozhlasovou hrou Odpoledne s liliputem (režie Natália Deáková), texty publikovala v Revolver Revue, literární příloze časopisu Respekt, Almanachu Wagon, Dobré adrese, Revue Pandora, Hostu a Labyrint Revue. V roce 2012 vydala novelu Nícení (Fra), za niž byla nominována na ceny Česká kniha a Cena Josefa Škvoreckého.  Pracovala jako „sběračka“ pro projekt sdružení Post Bellum Paměť národa, rok se věnovala propagaci pražského literárního života v rámci projektu Městské knihovny v Praze Praha město literatury, nyní je na volné noze. "Do konce léta snad dodělám knihu, která se bude jmenovat Bílá zvířata jsou velmi často hluchá," říká Ivana Myšková.


Jsme rádi, že jsme Ivanu - alespoň pro tuto neděli - přiměli i k poezii...










***


Už nezbytným
ses pro mě stal
nepřežiju tě





***


Víc lituje nenapsaných
slov
než nenarozených
dětí





***


Tak těžce se mi žádá
ale vám…
nestačí přetáhnout krabici přes hlavu
a napsat tam JSEM NĚMÁ
písmeny dvoupatrovými
musím tu před vámi
vypít třiadvacet číší sádry
a na němotu zemřít





***


Sněhovým vločkám nevzdoruji
Ani sněhovým koulím
Ani lavinám
Nic neodmítám
Nezasáhne-li mě nic
Podléhám všemu





***


Ty ženy s tenkými rty
vždy převelice trpěly
přály si brouzdat se
dlouhými vlasy macatých koberců
a zatím
nohy je zábly vždycky a všude
od dlaždic
od dlaždic
které přímo strhávají k pádu





***


Já vím, pro děti první a poslední
ale nemusela jsi zešílet, matko
jen aby mé psaní bylo důvodné
není nutné rozpoutat válku
aby člověk prožil strach z člověka
není nutné věznit milovaného
aby setrval
ale ty brzy ráno opouštíš postel
jako by tě sny pálily





Už se to neodmáčí


Jsi samé smítko
a od křivd jsi až za ušima
půl života
po oči naložená
v štípavé lázni čistoty
kde neuplaveš ani píď

Pojď ven a vytři se

už se to neodmáčí
neodrolí ani nevymne





***


Ten smutný dům
je celý v sazích
už se tam ani nevětrá
hodiny místo srdce tlukou
a dveře střeží pometla





Útěšná je neoblomnost
nezvratitelného


Konečně utonula
můžeme na břeh

lepit si s fénixy
z lehlého popela

na
mrkev na zobák

a zpívej sám
když nezazpívá

tralala





***


Vidím tě stále tam,
u popelnic na tříděný odpad,
jak se odhodlaně (nevídám u tebe takovou odhodlanost)
probíráš odhozeným sklem
a mezi střepy
hledáš luxferový kvádřík s vosím hnízdem uvnitř
nad kterým jsme žasli vždycky
když jsme vyšli z lesa
a procházeli kolem staré, rozdrolené garážové zídky,
ve které to hnízdo ve skle zářilo jak klenot
Teď tedy zídku pobořili,
klenot vytloukli
a nejspíš zahodili,
ale já mám další,
a ten mi zůstane
- tebe, skloněného,
jak ho pro mě hledáš





***


Tvoje hlava
mezi mými stehny
vypadá svatě
Prosím tě změň se
v obludu
Proviň se na mě
a čekej zoufale
než tě vyviním
a klidně přitom zuř
klidně zuř





***


Ty když se díváš
tak vyhlížíš zvíře
Jsem krotký, příliš lapený?
Nutíš mě courat po lese
ještě neobrostlém
jdeš napřed nebo se loudáš
kapsy si vycpáváš kameny
prst v každé díře
a šťouráš





Význam plešatění


Musím domů
plešatí mi muž
a řekla to
jako by jí
cepeněla kočka
Vysedává v koutě na verpánku
něco si tam pájí a tiše
ukřivděně pelichá
jí jen smutná kašovitá jídla
klidně několik dní stará
a pečlivě si sám po sobě
zametá
Ve dne se ho nesmím dotknout
v noci ale zase usínáme v objetí