Děkujeme za vaši podporu v soutěži Blog roku Magnesia Litera. Nevyšlo to, nevadí. Poezie žije dál!

Teodora Žurková: Máš u mě v hlavě rozestláno

neděle 17. ledna 2016

Teodora Žurková (1980 - 2007) žila do svých třiadvaceti let v pražských Holešovicích spolu se sestrami, rodiči i prarodiči. Když jí bylo deset let, její otec si, pravděpodobně v důsledku nemoci, vzal život. Tato událost ji hluboce zasáhla a ovlivnila i její budoucí tvorbu. Už během studií se začala projevovat její mimořádná senzitivita a estetická vnímavost, spojená, bohužel, s psychickou křehkostí přibližně v patnácti letech se u ní objevila neuróza a následně začala trpět cyklickými depresemi. Od devatenácti let navštěvovala individuální psychoanalytickou terapii. Po maturitě v roce 1998 byla přijata na VOŠ Jabok, kde se naplno projevilo její sociální cítění a angažmá v té době se intenzivně věnovala Romům v mnoha rodinách pomáhala dětem s učením, pravidelně dojížděla do Kladna vést skautský romský dívčí oddíl Jilo a pomáhala organizovat letní tábory. Dělala též osobní asistentku starším lidem v rekonvalescenci. Tančila a zpívala v divadle Semafor, hrála též v několika amatérských divadelních souborech.


Psala básně a dvakrát byla oceněna v literární soutěži Ortenova Kutná Hora, kde jí v edici První knížky v roce 2005 vyšla drobná sbírka nazvaná Horkou jehlou v kupce sena. Po ukončení Jaboku byla přijata na DAMU, kde studovala na Katedře autorské tvorby a pedagogiky u prof. Vyskočila. Studium pak na půl roku přerušila a vydala se do Španělska, kde pracovala a cestovala. Mylně považovala svou psychickou poruchu za vyléčenou a přerušila léčbu. Po návratu domů se však nemoc po nějakém čase přihlásila s ještě větší intenzitou, kterou už Dorotka neunesla a zvolila dobrovolnou smrt. Zemřela v Praze 17. dubna 2007, pohřbena byla 24. dubna 2007 na malém hřbitově v Praze-Zličíně.


Tolik citace z Medailonu, který sestavily Dorotčiny sestry Tereza Majerová a Veronika Mandlíková pro knihu básní a textů z pozůstalosti Dubnování; k vydání připravil Ladislav Puršl; vlastním nákladem vydali v roce 2012 přátelé Dorotky Žurkové.


Více informací i o autorce lze nalézt na stránce http://dorotka.mandlik.net/frames.htm


Tam lze také najít tento úryvek z rozhovoru s Teodorou Žurkovou: "Poezii jsem začala psát na gymnáziu. Nejdřív jsem psala takové puberťácké veršovánky na profesory. Až potom jsem psaní začala brát vážně a chtěla, aby reflektovalo něco z mýho života, z mýho osobního života... Moje básničky se vždycky tak nějak vylíhnou a pak si žijí svým životem.Věřím tomu, že se vyklubaly z toho, co se kolem mne děje nebo že jsou reakcí na vztah, který prožívám. A protože se to týká mne a mých pocitů, tak předpokládám, že jsou ty básničky rovněž ojedinělé, původní..."


Karlovarské Divadlo Dagmar uvádí ve středu 20. ledna 2016 v 19:30 v pražské kavárně Liberál v Holešovicích (https://www.facebook.com/events/915793255206797/) scénickou kompozici z básní a textů z pozůstalosti Teodory Žurkové nazvanou Spala jsem se svým andělem. (režie: Hana Franková, hudba: Karel Šimandl, hrají: Magdaléna Hniličková, Tereza Urbanová)













***


Snad jednou v nebi
            si zatancuju flamenco
Snad jednou v nebi
            zazpívám árie
Snad jednou v nebi
            dostanu nový tělo
        co nekouří a nepije

Snad jednou v nebi
            si sama porozumím
Snad až tam nahoře
            mě pochopí i ostatní
zatím jen bloudím
            a požáry způsobuji
        jsem svědkem vlastních povodní





Dubnování


Až mi hruď sluncem a jarem pukne
nebudeš při tom.
Nevadí. Rozletím se.

Až se mi v šíleném záklonu smích z úst posype
nebudeš při tom.
Nevadí. Rozsypu se.

To až mi narostou vlasy a paže
to si tě najdu a vsadím tě do nich.
Nevadí? Prorostu tě.





Jarní letos


Praha rozrašená
tak jako loni
jen ty jsi o mnoho klidnější

navlas stejné jaro
jen moje vlasy a paže jsou o rok delší

vždyť já vím
zlatice i lásky vždy vykvetou znova
jenomže ty už jsi otec
já ještě panna

a letos zase smuteční Petřín





Mrtvý proč


káva rozleželá v žaludku
jako milenec převalující se nalačno v posteli
má víno na jazyku

slíbil že si mě nafotí
a kde nic tu nic
ani smrt nebere
a mrtví ještě nejsme

už zase máš u mě v hlavě rozestláno
mám srdce na jazyku

slíbil jsi že mě nafotíš!

tak marně čekám
až zas vyletí ptáček
až na mě vyskočí
z tvých očí
(tak jak se zpívalo
dokud se neumřelo)

ale kde čert není
ani smrt už nás nebere

a mrd ví prd





Chtěla bych


tvou duši vyčíst z lógru
tvý tělo vypít z hrníčku
a potom
na dně toho kafe
nabrat tvý srdce na lžičku





Je ráj


je na zemi
když venku prší
ráj

a vzduch těžkne padlým nebem
a vzduch sládne prvním hříchem
je ráj
když stromy tiše
plodí jablka
a třešně

a vzduch měkne novým jarem
a vzduch slábne jejím dechem

je s tebou

je těžké jaro v sladkém ráji
a nová Eva s tebou
zesláblý Adame





Ataky


vlaštovkám přistřihnout křidýlka
skřivánkům přiškrtit hrdýlka

a taky

vyškubat travičku
oholit větvičky
lavičky přeřezat
podrazit nožičky

a taky

milence pochytat
svázat jim ručičky
zatáhnout rolety
zpřelámat prstíčky

(a to vám povídám
letos
jaro nebude!)





V domově ležáků


V domově ležáků a zkouřených sester
slyšíš jen zrychlené dýchání zblízka
bzučení zbytečných návštěv
šourání nemohoucí

otevřenýma očima spí
zmenšený hrudníček
bílé zuby zdají se cizí
ráno je nakrmí v poledne večer
a potom ticho na zvracení

V domově ležáků a zbytečných sester
spí bílý hrudníček
zblízka slyšíš jen zrychlené dýchání
ráno
v poledne
večer

V domově ležáků a nemohoucích sester
ticho na zvracení
zuby cizích návštěv zdají se zbytečně bílé

jen zblízka
uslyšíš zrychlené dýchání
v domově bílých cizích nemohoucích
a zbytečných ležáků





Ženám po padesátce


ženy rozkošatě boubelaté
kypré zralé osamělé
s podzimní krásou ve vlasech
obětavé usměvavé
opuštěné matky
nedoceněné milenky
romantické vdovy
nešťastně šťastné
samy
za svými okny
v bytech
si tiše prozpěvují
staré šlágry
a možná sní
že přijede Matuška
vousatý princ na vraném koni
a zašeptá: ty víš, kdo měl tvý úsměvy rád

a pak dlouho do noci uklízí
znovu myjí staré hrnce
a místo prášku na spaní
jim hraje Kubišová
(pro všechny případy)
že v lásku nevěří





A mívám strach


srdce mi tuhle noc zas bušilo tak silně
že tlouklo sebou do parket
– jako by někdo chodil po pokoji
to celá postel rozklepe se
když ve zdech tuším staré splíny
mám v břiše strach
a ve spárách na podlaze cizí zanesené špíny
dva hlasy v okně hádají se
ve skříni na ramínku bezhlavý umrlec
a vídám oheň v kamnech i když už netopí
a mívám strach
že je tu někdo o kom nevím
kdo zná mé pihy na zádech
a mívám strach že si tu lehneš dřív než přijdeš
a že mě nepodržíš
mám v srdci strach
že sám se děsně bojíš





Jisto


všechno je pro nás dva relativní
jenom svým klínem jsem si jistá
až budeš chtít
prstíčkem kývni
budem v něm spolu
do
za
jista





***


vychladlá deštěm

volám tě
ještě

zabitá nocí

stáhnutým hrdlem
pod víčka

budou se drát

polknutý slovíčka





***


vody přes kameny
zpívají ptáci
je horký den

v noci jsem viděla déšť
a slyšela tě rybařit





***


Spala jsem
se svým andělem
a to se nedělá
tak si teď vyčesávám peří

srpen 2006



***


Taky se mi zdál
sen o tatínkovi,
že se mezi nás vrátil.
Bylo to milé,
byl takový cizejší,
oddálený; sledoval,
jak která žijeme.

29. ledna 2007