Děkujeme za vaši podporu v soutěži Blog roku Magnesia Litera. Nevyšlo to, nevadí. Poezie žije dál!

Lenka Bradáčová: oblíbená poezie vrchní státní zástupkyně

neděle 24. ledna 2016

Lenka Bradáčová (* 1973) je pražská vrchní státní zástupkyně, která v těchto dnech na sebe znovu upozornila zásahem kolem ústecké Spolchemie, kdy bylo z manipulace insolvenčních řízení obviněno 14 lidí, z toho čtyři skončili ve vazbě. Podobných "nepoetických" případů, včetně zatčení bývalého středočeského hejtmana Davida Ratha, má za sebou řadu.


Lenka Bradáčová v rozhovoru pro magazín Ego Hospodářských novin v březnu loňského roku řekla, že ráda čte poezii. Požádali jsme ji, aby nám sdělila, které jsou její nejoblíbenější básně. Zde je výběr poezie podle Lenky Bradáčové.















Jiří Orten

Sedmá elegie


Píši vám, Karino, a nevím, zda jste živa,
zda nejste nyní tam, kde se už netoužívá,
zda zatím neskončil váš nebezpečný věk.
Jste mrtva? Poproste tedy svůj náhrobek,
aby se nadlehčil. Poproste růže, paní,
aby se zavřely. Poproste rozpadání,
aby vám přečetlo list o mém rozpadu.
Smrt mlčí před verši. A já v nich před vás jdu
tak mlád, tak krutě mlád a ponejprve zralý,
že ve své mladosti podobám se již králi
zašlého království. Vy jste přec věděla,
co křídel chybí nám k rozletu anděla,
jak krví smějeme se a jak krví pláčem.
Nalezl jsem svůj pád. A chci vám říci, na čem.

Jedenkrát na nebi (to píši o Bohu)
ťala se průzračnost o rudou oblohu
a krvácela pak a šla a zapadala.
Snad to byl jenom sen, ve kterém se mi zdála
maminka s tatínkem, domov a oba bratři,
snad to byl jenom sen, ve kterém člověk spatří
sám sebe ve vodě, pod koly v rybníce,
snad to byl jenom sen, zrcadlo měsíce,
neměl se mi však zdát, když jsem se neprobudil,
neměl mne zanechat v plameni, který studil!
Pád Boha. Jaký pád! Potom je chlapec sám,
bez blahé mocnosti, jež umí překážkám
snižovat výšiny, jež umí blížit dálku
a peklo zavírá na vůni, na fialku,
potom je chlapec sám a procítá a jde
za skutečností zel. Myslí, že nenajde.

Čas neléčí, když nechce. Čas je šarlatán.

Jedenkrát na ženě, milostné ze všech stran,
pád zdál se nepadat: to píši o Narcisce.
Všechno se vznášelo. A nevýslovně blízce
k nám štěstí mluvilo. Byla to mluva ta,
co nikdy nemůže být větrem odváta,
byla to ona řeč, ta drahá mateřština
rtů, rukou, očí, těl a milenčina klína,
v níž k loži sklání se nádherné bezpečí,
byla to ona řeč, jež mluví bez řeči.
Co chtěla Narciska, když stála před zrcadly
a věci kolem ní dotčeny rychle chladly?
Jak Narcis, její stín, nic, nic už nechtěla
než sebe uvidět bez duše, bez těla
v zrcadle průhledném; shledávala jen slova
o kráse tvrdosti, tvrdší než démantová,
toužila zvěděti o sobě v cizích snech.
Nebyla pramenem. Tonula v pramenech!

Ach, odkud vyvěrá to, čím tu odtékáme?
Čí noci probdělé se položily na mé
a rozšířily se, že místo nestačí?
Nalezl jsem svůj pád. A na čem? Na pláči!

Padaly slzy mé, padaly do močálů,
padaly na živé království běd a žalu,
padaly nestoudně, Karino, píši vám,
poproste náhrobek, jejž deštěm omývám,
připadám si jak déšť, jenž prší na váš hrob,
připadám si jak pláč, bez času, bez podob,
píši vám, Karino, a nevím, zda jste živa,
zda nejste nyní tam, kde se už netoužívá,
zda zatím neskončil váš nebezpečný věk.

Znám jednu holčičku. Je jako polibek,
jenž ještě schovává se v ústech, nesmí dále,
protahuje se jen na slunci, jež je malé,
nepálí, dává pít: usínat na ňadrech.
Je mladá jako zem. Je lehká jako dech,
jak rané lupení, jak jitro, jako štěstí.
Znám také krásné dny. Kam mne však mohou vésti?
Vy jste to věděla? A víte, Karino?
Znám také velkost žen: čekání matčino,
zda jednou vrátí se k ní její smutný syn.
Znám také svoji zem. Znám radost bez příčin.
Znám věrnost, ano, znám, leč nevím právě, kde je.
Znám náhlá procitnutí z muk a beznaděje -
a je to málo, znát, a je to málo, chtíti,
je málo, zradu znát, když nelze odpustiti.

Smrt mlčí před verši, hle, ještě o tom sním.
Před jakou bouří mlčí? Před čím strašlivým?
Co pochopíme tam? Co se tam nerozpadá?
Co i tam umírá? Co i tam věčně padá?
Milenky? -
        Nechtěl jsem, nechtěl jsem nemlčet,
odpusťte Narcisce, odpusťte hřích a svět,
rozsviťte svíčku; tak; a modlete se za zem,
aby ji prosinec nezkrušil příliš mrazem,
aby jí duben dal, co květům náleží,
aby jí byla noc praporem na věži,
jenž vlaje do světla, když nastává čas hvězd,
aby ji milenci chválili za bolest.

Tak mlád, tak krutě mlád a zralý ponejprve,
směji se do krve a pláči kapky krve,
a Bohem opuštěn a Boha opustiv,
píši vám, Karino, a nevím, zda jsem živ...





Emily Dickinsová

Neumím tančit


Neumím tančit po špičkách
Neumím tančit po špičkách -
nikdo mě nevedl.
Však uvnitř mysli nejednou
mě jásot posedl,

že kdybych znala balet,
z víru mých piruet
primabalerína zešílí
a sboru ztuhne krev.

Ač nemám šaty z pavučin
a vlasy s vrkoči
a s rukou k nebi nehopsám
jak ptáci - pro oči,

a nestáčím se do koule,
nekroužím před zraky
na kolech sněhu, zas a zas
volána diváky,

ač nevědí, že znám umění,
jímž se tu obírám,
a nechválí mě plakát -
plní se opera.





Jaroslav Seifert

Verše o růži


Měl jsem ji na památku,
kdos drahý mi ji dal;
pak hrst růžových plátků
jsem z okna rozsypal.

Ty tomu věříš? Nevím, snad!
A s touhle nadějí jdi spat.

Vlak je již v prudkém letu,
ach, bože, proč ten spěch?
A jeden z těchto květů
uvízl ve vlasech.

Ty tomu věříš? Nevím, snad!
A s touhle nadějí jdi spat.

Jsou lásky přeukrutné,
pak vzdycháš do dlaně.
A končívají smutně
tak jako v románě.

Ty tomu věříš? Nevím, snad!
A s touhle nadějí jdi spat.

Vždy musíš něco ztratit
a něčeho se vzdát,
je líp se nenavrátit
a jenom vzpomínat.

Ty tomu věříš?
Nevím, snad!
A s touhle nadějí jdi spat.





Josef Kainar

Laciné věci


Laciné věci mají zvláštní úděl.

Pár dnů nebo týdnů,
měsíců, roků i staletí -
to podle toho,
zdali jsou konvicí na mléko,
králičím kožíškem,
anebo filozofií -
tváří se vesele,
tváří se jako ta kuchařka
přizvaná na svatbu notářovy dcery.
Lidé k nim laskavě shlížejí,
oni je přestavují,
posunují s nimi
tam na těch dalekých přednádražích
dobrého vychování svého.

A laciné věci jsou vděčny.
A jejich úsměv je křeč,
tvrdá, bolestná.
A ony zbožňují ty, kdož je koupili,
ochotny pro ně jít na smrt,
podstoupit plameny,
potopu, moly a rez,
nepřežít pána ani o vteřinu.

Ale pak za den či za týden,
za měsíc, za rok a století
láce se proklube k slunci,
jako prostředník z nitěné rukavice
koupené pro dva tři pohřby.

K čertu s tou lacinou věcí!

A páni ji uvrhnou do urny na smetí,
do stoky, do tmy,
do páchnoucích archívů.

A tam se začíná ten její nový život.
A tam se začíná ten neskonalý život,
potmě a ve vlhku,
a jeho jméno je Zapomenutí.

Proč se to děje,
my nevíme.

Ale
nádherné hroby
dobyvatel světa,
ty zejí na tváři země
jen jako důlky po neštovicích.

Laciná panenka mrtvého dítěte
z Dolního Egypta
vznešena na vzduch se usmívá,
má oči jak velké hnědé slunce,
a žije.

A to je tím, že člověčí život
je stále tak strašně laciný.
A že je laciný,
neumírá.

Až jednou všechny levné věci zdejší
konvice,
králičí kožíšky,
peníze a životy lidí
strhnou se v jediný průvod,
to bude začátek světa.

Poklice budou mu vyhrávat,
skleněné perly se budou usmívat,
písanky ponesou hesla:
máma, táta, Anna,
brože všech umřelých švadlenek
budou si vykračovat
pyšně a pružně, plny laskavého jasu.

Ba i ta nitěná rukavice,
koupená pro dva tři pohřby,
poleze na konci průvodu,
podobna
malému a veselému krabu.

Chtěl bych se dožít světa
laciných věcí.





Vladimir Vysockij

Příběh



Vrchní mi řekl: „Vy jste se snad postil!
Nezačal jste pít místo vodky vodu?
Chyběl jste tady! Jo - a mezi hosty
je vědátor přes vývoj lunochodů."

Bylo mi jedno, co tu přichystali,
a jako vždycky pil jsem vodku čistou.
Pak od všech stolů okolo mne zvali -
zkrátka tam měli vždycky volné místo.

Nebyl tam vědec. Nejctěnější z hostí
byl figurka jak v starodávném skeči.
Měl módní salón v městě na starosti
a vedl dosti nevědecké řeči.

Kytaru jsem měl, struny do zásoby
a řekl jsem si - vždyť jsem taky v módě!
Vědu teď sice věnec slávy zdobí,
kytaru ale neposlali k vodě.

Vypil jsem do dna, sklenkou třískl o zem.
Kytaru sem! Vždyť tohle ještě svedu!
A pak jsem přešel k oblíbené póze
a zpíval jsem, jak obdivuju vědu.

Šéf salónu měl krásnou společnici
a sledoval mne okem zaroseným.
Dělal, že sní. A přemýšlel, co říci
o téhle scéně zítra podřízeným.

A já jsem pěl nad mísou kaviáru -
a to prý už jsou bez ryb naše řeky!
Vždyť vědátor - ten o tom nemá páru,
je bůhvíkde a myslí na parseky.

Šéf salónu mne pozval k sobě domů,
natáčel tajně všechno, co jsem zpíval.
Nabídl mi pak bratrství, a k tomu
já pořád jenom horlivě jsem kýval.

Praskla mi struna. Náhradní jsem schoval
a nepřiznal jsem, že mám do zásoby.
Řekl jsem mu, že přijdu jistě znova -
a Marťani že jsou mé tajné hobby.

Domů jsem stejně dorazil až zrána...
Ulicí děti hopsaly jak míčky.
Ten první z nich měl patku načesanou
a do školy si běžel pro jedničky.

Ať to teď beru nahoru či dolů -
jen kdo je první, uznání má jistá.
A člověk nemá chodit k cizím stolům,
jen že ho zvou a že je tam dost místa.

(překlad Jana Moravcová, 1988)






Vladimír Holan

I když


I když mi, lásko, stále unikáš,
jsi moje ustavičná přítomnost, ó jistě!
Tak jako vodopád:
i když jej stále opouští voda stále táž,
on stále zůstává na tomtéž místě...





Vítězslav Nezval

Manon Lescaut (ukázka)


Manon je můj osud, Manon je můj osud.
Manon je všecko, co neznal jsem dosud.
Manon je první a poslední můj hřích,
nepoznat Manon, nemiloval bych.
Manon je motýl. Manon je včela.
Manon je růže, hozená do kostela.
Manon je všecko, co neztratí nikdy svůj pel.
Manon je rozum, který mi uletěl!
Manon je dítě. Manon je plavovláska.
Manon je první a poslední má láska.
Manon, ach Manon, Manon z Arrasu!
Manon je moje, umřít pro krásu...





Jiří Orten

Milostný dopis (Červený obraz)


Zrosená sklenička ta jež se časem pyšní
nazlátlým vínem kterés pila
s mými rty nemluví jako ty nepovíš mi
jaká je vzdálenost která tě má má milá

zda umí milovat a zda tě pevně stiská
když z okna vykloněna hledíš na ni
zda dobře líbá tě ty vzdálená ty blízká
v mém nepřejícném zadívání

V samotě bodláků rozbolestněných sladce
jen málo klidu přáno je mi
v samotě bodláků se toulám po zahrádce
a chci tě obejmouti celou zemí
tak aby ruce mé (ty temné lesy vzadu)
tě nepustily již i kdybys chtěla
a ústa má (jaká čest pro zahradu!)
aby tě celou provoněla

abys už nemohla mi nikdy odejíti
tak na dlouho tak sama do daleka
a abych stále viděl jak se třpytí
tvá malá náruč (krásná čistá řeka)





Vladimír Holan

Setkání ve zdviži


Vstoupili jsme do kabiny a byli tam sami dva.
Pohlédli jsme na sebe a už jsme nedělali nic jiného.
Dva životy, okamžik, úplnost, blaženství...
V pátém patře vystoupila a já, který jel dál,
jsem pochopil, že už ji nikdy nespatřím,
že je to setkání jednou provždy a už nikdy víc,
že i kdybych šel za ní, šel bych za ní jako mrtvý,
a že i kdyby se ona vrátila ke mně,
vrátila by se už leda z onoho světa.

(Bolest)





Jan Skácel

Co radí princezna Čau


Tohle je moudrá rada čínské princezny Čau
křehká jak lomikámen v dešti
a chytřejší
než mladší bratr s první vráskou na čele.

A princeznino jméno dodnes připomíná
italský film a sbohem na ulici,
když auta rozžíhají světla
a na nebi je čistě zametené místo
pro druhou hvězdu:

Možná vám řekne, že vás miluje
nad všecko na světě.

Odvraťte hlavu
a pečlivě,
pomalu rukou,
upravte si vlasy.

A možná prohlásí, že miluje vás víc
než bůžka v chrámu.
(Řekne zlatého.)

Uhlaďte volný záhyb šatu
a se smíchem
kárejte jeho bezbožnost.

Kdyby snad na bílém koni přijel pod okno,
aby se s vámi rozloučil,
protože dává smrti přednost před zoufalstvím,

dejte mu květinu
a popřejte mu nahlas mnoho štěstí.

Avšak sedí-li před vámi mlčky
jako ústřice před guvernérem
(a tak nemotorně,
že po ubruse leje čaj),

usmějte se neskonale něžně.

Jako na někoho,
koho chcete učinit svým druhem
na celý život.

---

A to je moudrá rada princezny Čau.
Byla určena
dívkám a čtenářům veršů.