Děkujeme za vaši podporu v soutěži Blog roku Magnesia Litera. Nevyšlo to, nevadí. Poezie žije dál!

Simona Racková: Zatímco hlídací psi spí

neděle 22. listopadu 2015

Simona Racková (* 1976) právě vydala v nakladatelství Dauphin svoji novou sbírku Tance. 


Recenze a kritiky publikuje pod svým celým jménem Simona Martínková Racková. V roce 2007 debutovala básnickou sbírku Přítelkyně, roku 2009 ji vyšla bibliofilie s linoryty Pavla Piekara Město, které není. Byla editorkou ročenky Sto nejlepších českých básní 2012. Vede recenzní rubriku literárního obtýdeníku Tvar.


Uvedené básně Simony Rackové jsou většinou nové, napsané po "uzávěrce" Tanců. Poslední tři (Noc, Kdybych byla Sylvia Plathová, Místa) jsou ukázkou z její aktuální sbírky.


(Foto: Jan Horáček)

















Travou a čistě

17. 10. 2015

Ano, můžeš dnes spát
uprostřed mého nepokoje
Když tančit, tedy na náměstí
a dej to nahlas, zato nepočítej doby
tohle je stejně z jiných dob
Vějíře, jistě, rudého, nehlídej struny, strany, sklon
Podpatky úzké jak průrva v tom
v čem celé roky jistojistě chodíš
Přenést se přes úzkost, přes práh, přes všechny řeči
jediným hltem, ubrus je jen ke stržení
Strž vprostřed itineráře, který už dávno doutná
ač blízkost města, ač nevhodnost ulpívání
živoucích pramenů, hned tady za náměstím
Zapři se lokty, ať se hadi prosmyknou
Zasyknutí a bodnutí, slyšíš, jak mizí
travou a čistě, bez zbytečných slov, stop
Zahraješ pomlku a já jí strnu, strhnu
s přesností výrazu: podélnost, příčnost, řez
Vše jisté odjistit a nechat ryby plout





Úklid

25. 10. 2015

Punčochy, svetry, tílka
vše vyndat a znovu to vidět, na světle
Ve kterém koutě bude zasutý můj hlas?
Plastové flétny, červená a modrá
skryté před dětmi jako spěšné milování
Tam, kde jsme žili předtím, nebylo možné hrát
zvuky a úzkosti, pastičky v rozích sklepa
To jsou jen stavy, píšeš, klid, rychle to přejde
ovšemže rychle, v prudkých podpatcích
z okénka sklepa jsme je směli pozorovat
zatímco sklízelo se uhlí
Navršit, vytřít, pečlivě osušit
jít do důsledků, nastavit jim dlaň
případně předloktí jak při odběrech krve
pak naposledy uhladit všechno, co už je malé
například to žíhané tílko do džungle
Skříň plná minulosti, touha zaklapnutá
jak pudřenka. Zrcátkem vidíš za sebe
tajně se rozhlížíš, pohledy se nám střetnou
Co se nehodí, vpěchovat do schrány
na použitý textil. V igelitových pytlích.
Tkaničky bot svázat, další přehledný pár.





Zatímco hlídací psi spí


Zatímco hlídací psi spí, prosmyknout se ploty
mezi plody, na sběr je třeba sebrat odvahu
tak zatni nehty do dlaní a jdi
uprostřed dechu, z raného podzimu je pozdní
a zní, ulicí rezonuje těsně po půlnoci
přitáhni kabát, sny a končetiny
embryonální poloha, dva skrytí v kaštanu
zárodek, sotva dělící se, pracně preparovat
přichystat pean, pinzetu, arzenál cizích slov
intelekt coby obrana zde oslnivě ční
Kol chvojí, chvění rozkmitat, anebo náhle zmrazit
denně máš na výběr, tvá volba je ti v patách
a sahá po tobě jako ty saháš po ní
V listopadu, co ještě není, vidět levanduli
uprostřed půlnoci, času prostého barev
(okrová, zásvětní, svit pouličních lamp)
odmykáš klíčem, ploše univerzálním
tu, doma mezi bordelem a hřbitovem
zatímco hlídací psi – už jsme řekli – spí





Jak dlouho 

(Olině Stehlíkové)
10. 11. 2015

Jak dlouho trvá odpuštění?
Šest let, pět měsíců a dvacet čtyři dní.
Jdu času proti srsti, při tom poslouchám
jak muž se synem hrají prvně šachy:
Dvakrát za sebou táhnout nemůžeš
o královnu jsi právě přišel
Dnes se mi zdálo, že jsem měla dvojčata (už zase!)
jedno se ale narodilo mrtvé
Mám se radovat z toho, které mám
- zarudlé scvrklé prsty, vlasy ještě slepené,
černé pramínky, my dvě kůže na kůži -
anebo truchlit po tom, které zemřelo?
Neboť jsem málo, málo hlídala to vejce:
krabici jsem ledabyle zasunula, završila věcmi
a ono bylo z křehké, hořké čokolády





Zpívat oheň

(Týnce Hluché)
10. 11. 2015

Od té doby, co jsme se to dozvěděli…
píšu ti. Všechno se změnilo.
Ne, nezměnilo se nic. Prázdnota slov
útěchy, proplouvají jako voda, Sázava
v našich prstech (umělé nehty a šampaňské
vždycky jen šampaňské, to podprahové, pro nás dvě)
Co se nám musí ještě stát? Kolik dětí
a milenců přijde a pomine? Stát zase
na břehu, na kamenech, iluzích jistoty:
chodili po nich ti, kteří nám zemřeli
Přátelství se ženou, tady jsme vyrůstaly
my, zarputile tvrdé y přísudečné.
Krajina, kterou jsme míjely, tak shodně, nevědomě
noc, do níž v extázi křičely jsme své sny
neboť jen zpívat nestačilo.
Holčičky, tenkrát minuvší se
podzimním listím jsme se mihly
na stezce, už tehdy společné. Indiánky pomalované
tak jako naše dcery dnes. Bez varování
a pozvolného budování. Napořád, teď.





Noc


Když jsi mě požádal o mé tělo
několik nocí jsem nemohla spát
Konečně jsem usnula, ale vzbudil mě žár –
hned jsem poznala, že venku hoří

Vyšla jsem na balkon
a viděla jsem všechno:
Mezi naší čtvrtí a kopcem
kde se to později celé stalo
doutnala dlouhá, nízká stavba
– asi továrna, napadlo mě –
horko mi dýchlo do tváře, tiše se odvíjel dým

Vzbudila jsem muže
který vedle mě poklidně spal
„Ten kouř má tvar jako Neználkova čepice“
řekl a šel si zase lehnout

Stála jsem tam pak dlouho, sama
žár měkce narážel do mojí kůže
oheň se přeléval, cítila jsem
jak se tam všechno taví a spéká

„Musíme se podívat, kde v noci hořelo“
řekla jsem ráno, ještě při snídani
– jako obvykle každý hledíme
do své obrazovky –

Ale o žádném požáru
se toho rána, horkého srpnového rána
nikde nepsalo





Kdybych byla Sylvia Plathová


Co se to stalo těsně předtím
než mě oceán strhl za kotníky?
Co se to stalo, než mě pohodil
na svoje dno, na moje dno?
Stáli jsme na Sunshine Coast, na kraji Pacifiku
Byl jsi můj přítel, a to je víc než muž
jediný, za kým lze letět přes půl světa
Oceán není moře, má jinou sílu, poznáš ji –
chtěl jsi mě ochránit, a já šla vlnám vstříc
Ta slast být podrobena
Ta slast být zaplavena

Vynořili jsme se, našli se
s odřenou kůží, zahlcení
Nemohla jsem se na ten živel vynadívat
a zatímco jsi plánoval, kdy toto místo opustíme
– Green Island, Port Douglas, Harvey Bay
všechna znamení stesku –,
myslela jsem na Virginii Woolfovou
jak vchází do řeky v dlouhých, těžkých sukních
v těch sukních z vlny, sukních z vln

Kdybych však byla Sylvia Plathová
jak bych se rozhodla?

Včera jsem znovu četla Ariel, stržena, nesena, uchvácena
Mé děti si vedle stavěly koleje
jen kousek ode mě, jen kousek od tvé smrti, četla jsem:
„Pokoj byl zamčen a mezera pode dveřmi pečlivě ucpána
aby k dětem nevnikl plyn.“
Pečlivě… K čertu s pečlivostí!
Ony tam byly, byly tam
křičely, bouchaly na dveře, tříletý věšel se na kliku
Sylvie, byly tam, zděšené, hladové
mladší se strženou plenou
po obličeji, žebřiňáku postýlky matlá si kakání
to slovo z překladu, slovo z tvé básně
zatímco matka v kuchyni, tak jako pak můj otec
v kuchyni, studeně, v místnosti bez útěchy
má malá Silvie, zůstanem navždy samy

Jistěže, navždy samy
Stojím tu v kuchyni, na kraji oceánu
A nejsem Virginia, a nejsem Sylvia
a nevím, jak se rozhodnu
a kdy





Místa


Ano, Thajsko roku 2007
ale ta místa tam pořád jsou
Klášter v džungli se jménem zaklínadla
přijeli jsme tam spolu, jako vždycky pozdě
korba náklaďáku ověšená dětmi ve školních uniformách
seskakují za jízdy bez ohledu na zastávky
pokřikují na ty, kdo se plouží po chodníku
a pak už jen stará přežvykující žena a my
Jedeme správně do Wat Suan Mokkh?
Dorozumíváme se gesty
dívá se na mé tílko stejně fascinovaně
jako já na vrstvy jejích šátků
krvavé sliny na cestě do míst, odkud už se nedostaneme

Vím o nich
i teď, když spolu mluvíme
a ty si představuješ, že teď a tady, opřeni o bar
Myslím na totéž
i na to, jestli by se skleničky „rozcinkaly jak zvonek
u železničního přejezdu“
Ale toto je bezpečné místo
s bezpečným mužem
a tak dál plynule hovoříme, krásně se to odvíjí
tady na kraji džungle, na kraji džungle bez hudby
bez diapozitivů

země je vlhká a vzduch nasycuje, sráží se na kůži
a pak liány, možná si myslíš, že to jsou jen křehké smotky
snadno se zadrhnou a zlomí
ale ony jsou silné jako tvoje paže, které tuším
a zvlněné jako vlasy, prameny žen, jaké už tu nezahlédneš
Jen zhoupnutí a let
stáli jsme tehdy na provazovém mostě
slastné chvění před pádem, zavřela jsem oči
ale nic nenastalo

jen fotky rostlin na zemi, i stíny se vrstvily
beru ze země list větší než má tvář
myslím na voděnky v pražském bytě
zdegenerované chudinky
Toto je skutečnost, teď a tady
už nikdy z ní nechci slevovat

Můj muž fotí vegetaci, v noci se úsporně milujeme
v lůžkovém kupé
A ráno snídaně na terase, už zase vysoko
šťáva z manga mi teče po prstech…
Nikdy mi nepřestane chybět
vzduch, který sytí, horko
a bengál, co ptáci spustili v korunách
Uprostřed džungle je každé slovo navíc
Chci jen poslouchat, chci jen všechno znovu slyšet
a přes tu spleť zas k nebi nedohlédnout

Až přijdeš domů a lehneš si vedle své ženy
budeš si tu scénu znovu představovat:
vůně a chutě, detaily doteků

Nebudu popisovat, jak ráno oba vstaneme
každý ve svém výseku města
a že se jako vždycky nejdřív probudí děti
Myslím na časový posun
na všechno, co je napřed i co je navždy zpožděno

Myslím na místa, která tam pořád jsou
a kde už dávno, zatímco jsme spali
vypukl další dusný den