Děkujeme za vaši podporu v soutěži Blog roku Magnesia Litera. Nevyšlo to, nevadí. Poezie žije dál!

Marek Wollner: Když z nebe prší ženy

neděle 4. října 2015

Investigativní novinář, spisovatel a příležitostný básník Marek Wollner (* 1967) vydal svoji doposud jedinou sbírku poezie pod názvem Pamatuju v roce 2005 v nakladatelství Mladá fronta. Mnohem známější je jeho novinářská činnost: Působil v Lidových novinách, Respektu a spoluzakládal časopis Týden. Od roku 1999 pracuje v České televizi. V roce 2004 se stal redaktorem pořadu Reportéři ČT, postupně i jeho moderátorem a o rok později dramaturgem, který mu vtiskl jeho investigativní charakter. Jde o nejdéle kontinuálně vysílaný profilový pořad investigativní publicistiky v dějinách ČT. Je šéfredaktorem reportážní publicistiky ČT, kam vedle Reportérů ČT patří ještě pořady 168 hodin a Černé ovce.


Marek Wollner je ženatý, má manželku Kateřinu a dceru Lindu a syna Filipa. A takto přemýšlí o své básnické tvorbě: "Myslím, že to byl Ivan Diviš, kdo řekl o poezii: pokud se o to nestaráš, tak se to odstěhuje. A já se o to nestarám, proto se to ode mě furt stěhuje, už mockrát se to odstěhovalo, myslel jsem, že definitivně, ale ono se to k mému překvapení vždycky zase vrátilo, třeba i po letech, neplánovaně, živelně, ba živočišně, bez předchozích námluv. Stačí k tomu třeba zaslechnout vzdálené dunění vlaku na kolejích, náhlý poryv větru v záclonách, praskot okenic v opuštěném domě, a najednou je to tu: v hlavě víří obrazy, zvuky a slova, která jsou pozváním do „jiné“, povědomě cizí postele, kde se jí chceš zmocnit jako poprvé. Můj vztah k poezii je takto lehký, frivolní, nezávazný, ano i cizoložný - a já jej nechci nijak formalizovat ani spoutávat kroužkem na prstu ani na noze jako u pozorovaného stěhovavého ptáka. Jestli mě občas poctí svou milostí a vrátí se do mého hnízda, cítím se polichocen, obdařen a obšťastněn. Jestli ne, mám smůlu, ale harakiri kvůli tomu nespáchám. Do budoucna s ní proto nemám žádné plány, jestli to zase někdy vyjde (třeba sbírka) či nikoli je věcí čiré náhody, úradku vyšších mocností nebo – a to nejspíš - jejího kouzelného rozmaru."










Malá mořská víla


vidět tak malou mořskou vílu
v bikinách
a zlatou pláž
pod jižním křížem
ne tu šedou stěnu mraků
mříže paneláků
do kterých bijí
křídla ptáků
kde místo lásky
jako trám
chytneš leda rýmu
kde neunikneš splínu
ze svého kulhavého rýmu
kde vrána
zpívá
krá krá
to je zase krámů
když po divokém flámu
starej pán
mele o malé mořské víle
v bílých bikinách





V Plzni prší


Kalný plzeňský večer
Bylo by dobré zakalit
Opít se plzeňským u Masných krámů
Pak zajít třeba do Parkánu
Vypotácet se až k ránu
Podlehnout milostné touze
V Mlýnské strouze
Jenže není s kým
Neznám tu živou duši
Přestože jsem tu v domovském právu
Cítím se jak právovárečnický vyděděnec
Před kterým zavřeli bránu
Opíjet se bez kumpánů
Je role nevděčná
Nezavadí tu o mě ani
Barová slečna
Z nebe crčí voda
Samá voda
Kdo mi stéblo podá
Stéblo nebo aspoň dobře ubalený brko
Za pár šluků psal bych zase lehkou rukou

(30. 7. 2010)





Bruslení na tenkém ledě


Sám na ostrově ledu
Sám na tenkém ledě
V osleplém ramenu Vltavy
Od okraje k okraji
Ledy tiše praskají
Do Modřan po vodě dorazilo
Sklo
Až ze Zbraslavi

Na ostrově ledu
V osleplém ramenu Vltavy
Jak voják v minovém poli
Vyráží bruslař na beznadějnou hlídku proti tání

Jede proti proudu
Sám baštu zimy brání

Poslední ze statečných
Co na obzoru vyhlíží zemi
Kde se ledy nevzdávají
První jarní ofenzívě

(15. 2. 2009)





Samota krále Artuše


Kolem kulatého stolu
Jako rytíři krále Artuše
Sedí čtyři židle
Sněhem zapadané
A mně sněží do duše
Tak se jich ptám
Našli? 
Našli mí rádcové 
Svatý grál?
A židle mlčí
Jako zařezané
Asi proto
Že nejsem
Žádný král
Co by se strachoval

O osud království

Jsem jen malý pán
Co je dva dny sám
A jak to tak bývá
samotou zapáchám

Trpím samomluvou
A píšu básně v jidiš
Tolik mi chybíš

Linda a ty
Moje mišpacha





Podél trati 


Vůně ořechů a starých lásek
Skořápka pukne
a z oříšku vystoupí
krajka mlhy
jak šaty pro nevěstu
pro kterou si přišel
někdo jiný

A vzduch
chutná hořce jako rezavý kov výhybky
se kterou jsi neuměl pohnout
ani tam ani sem

Až se vlak rozjel
bez tebe
Nebe bylo blízko
a kupa hnoje dýmala
jako návěstí
na poli u hřbitova

Kouřové signály
pro dávno mrtvé lásky
které profrčely kolem
v rychlíku Plzeň Horažďovice
s rozsvícenými světly
a kufry vzpomínek zasutými
nad hlavou
jako zahrady
kde můžeš leda
krást třešně

Vlak plný zastávek
které slibovaly setkání
na plný úvazek
což byl až příliš velký závazek
proto jsi zůstal v čekárně
a když se vlak rozjel
běžels po náspu
vedle toho vlaku
jako velké dítě
zachycené
do pavoučích sítí
babího léta
kterému utekl život pod prsty
stejně rychle
jako dva měsíce
prázdnin

(19. 10. 2014)





Když z nebe prší ženy 


Jsou takové dny
kdy z nebe prší ženy
Komu se ten zázrak stal
má privilej jako král
Jednou dvakrát za život
Vzduch voní bouřkou
A každá chutná
sladce
Svět
odráží se v ženě
jako v kapce

Srdce starce
mládne
A zahořklý mnich
píše verše
kladné
když z nebe prší ženy
vnadné

Kůl v plotě z vášně
spadne

do kopřiv
A je to asi sedmý div

Odpusť pane
z knihy knih
Porušit přikázání šesté
není hřích

Když z nebe
Prší ženy





Září



konec prázdnin spadla klec
v poli kvete krvavec
smyčce cvrčků zazvoní
školník běží do školy

aby dětem
náklad pasti
za humny už léčky chrastí
za nesplněné úkoly
padnou ostré výstřely

máma drtí v mlýnku kosti
blíží se k nám vzácní hosti

konec prázdnin spadla klec
blíží se k nám vetřelec

jedna dlouhá jedna krátká
naposledy vrznou vrátka

na větvi si havran kráká
dneska se tu brzo smráká

konec prázdnin
spadla klec
sežere tě
puškvorec





Rolák 


Jsi jak můj dávný rým
který mám na háku
Cítím  tě v roláku
který už nenosím
Nikomu nepoví
Kdo z nás byl
Na vině
Zavřený do skříně
Splihlý jak starý splín
Vzpomíná na chvíle
Kdy ležel ti na klíně
Láska je šatní mol
Co přežil naftalín





***


bloudí to mnou
jako světloplaché laně
tmou
když kráčí v noci pít
do studené studánky
zmrzlého kraje
kde pod kopyty
taje sníh a led
ale ne hned
až po chvíli
až se napije
a ostrými světly
změří svět
který hvězdami šumí
a láskou hoří
možná naposled





J’aime Paris


mám zas
v nose vůni gitanek
a jedu do Paříže stopem
vyjevený kluk s velkou kuráží
zvědavý na dámy s podezřelou vizáží
které na mě mávaly v lesku pasáží
i u vrat temných garáží
když jsem přistál
na vlakovém nádraží
ve falešném tričku Lacoste
král blešího trhu v Krakově
kterému nejspíš hráblo v hlavě
protože věřil v sílu umění
která ho jednou provždy promění
už v předsálí
obrazárny Louvre
ač neuměl ani strčit kartu do telefonního automatu
a francouzsky jen
Je ne parle pas francais
tenkrát v Paříži

pár dnů
před pádem železné opony

(Praha 19. 11. 2014)





Výhoda podání


Tenisové kluby se starými diplomy na stěnách
se zaprášenými trofejemi ve skříních
jejichž omšelé stříbro šeptá zapomenutá jména

Ty prosezené pohovky
kde čas se zastavil uprostřed mače
s pouští červené antuky v zubech která ještě po letech práší
po porážce
v krupějích soli na řasách

Ale v rozích lajn
i otisky slavných výher
s vůní tvých opálených stehen

Sny o Wimbledonu
které skončily kocovinou z jablečného vína
u prvního splavu

Se Sartrem ve tři ráno v zakouřeném baru

Hozeným ručníkem
do dívčí šatny
ve které jsme se prvně sprchovali
ty a já
sotva zletilí
řetízek vody ti stékal po opáleném stehně
jakoby hledal to místo
kde končí opálení
a začíná nahota bělejší než vápno lajn
outové uzemí za čárou
kde v jediném záblesku vteřiny čekala výhra sladší
než všechna esa světa

Jen znova najít
to místo
Jen znova ho
najít

(7. 8. 2015)





Na chatě


máš v sobě démony
dokud nepřestřihneš
drát

z rozhledny trav
zpozoruješ
hvězdy
mezi borovicemi

kočky trhají
rybu s háčkem
v hudbě
která bude
dlouho
krásně hrát

dlouho
dlouho
dlouho

budeme
všichni spát

(4. 9. 2015)





Návrat do kraje pohádek


nejdřív uvidíš
tajemný hrad
na skále
je tam hladomorna
do níž spouštěli
nezbedné děti

a na kopci
zámek
pojmenovaný podle
pohanského rituálu
zabíjení kozla

stromořadím v kočáře
jezdil
starý hrabě
než se stal
cestářem
na zpustlých cestách
svého panství

na návsi
než ho oběsili
v pankrácké sekerárně
řečnil slavný rodák

psům psí smrt
jeho popelem posypali
zamrzlou silnici

a vy se pořád ptáte
proč sněhová břečka
před kostelem
tak divně čvachtá

(8. 2. 2015)