Děkujeme za vaši podporu v soutěži Blog roku Magnesia Litera. Nevyšlo to, nevadí. Poezie žije dál!

Martin Reiner: Díváš se na holku v baru...

neděle 13. září 2015

Na básnický provoz je to docela rozruch, co dokázal rozvířit Martin Reiner kolem příprav vydání své sbírky Nové decimy. Poměrně překvapivě se rozhodl hledat finanční podporu pro její vydání pomocí kampaně na crowdfundingovém serveru Hit Hit. A když se tak známý a úspěšný vydavatel, spisovatel a básník rozhodne tímto způsobem vybírat peníze, je to rázem zpravodajská událost, kterou zaznamenal například i iDNES.cz. Není mnoho současných básníků, kteří to "takto mají".


A my vám přinášíme ukázky z této nové sbírky. Když stránka Nedělní chvilka poezie před více jak rokem a půl startovala, byl to právě Martin Reiner a jeho (nové) decimy, kdo provázel její první cestu do virtuálního života. Martin tehdy začal koketovat s návratem ke své "staré" formě básnění. Takže ukázkou z Nových decim je nejenom dnešní blok, ale i tento (http://www.nedelnichvilkapoezie.cz/2014/02/martin-reiner.html) dávný blok básní.


"V lednu 1996 mi vyšla v nakladatelství Torst sbírka s názvem Decimy. Od té doby jsem napsal devět dalších knih – a za tu poslední, román Básník o Ivanu Blatném, jsem získal Cenu Josefa Škvoreckého a cenu Magnesia Litera. (Na výslovné přání kamaráda Tomáše přidávám i zmínku o vítězství v prestižní anketě Lidových novin o Knihu roku...) Když jsem ovšem Básníka na podzim 2013 dokončil, věděl jsem jen to, že do dalšího románu se hned tak nepustím. A tehdy mě napadlo, že bych se mohl po dvaceti letech vrátit k básnické formě decim (deset veršů, rýmování ve dvou slokách abbab, ccddc) a zjistit přitom, jak jsem se za těch dvacet let změnil já sám," píše na serveru Hit Hit Martin Reiner.


Jeho "projekt" můžete podpořit zde: www.hithit.cz/reiner


Na Martinově facebookovém profilu najdete různé osobnosti, od slavného režiséra po manželku, podporující vydání Nových decim ve videopříspěvcích. A také anketu o to, který odstín obálky Nových decim by se vám nejvíce líbil.


Martin Reiner dokázal kolem vydání svých klasicky působících veršů udělat moderní marketingové pozdvižení.


(Foto: David Konečný) 










Stará hospoda


Déšť listuje stránkami menu
mokrým prstem,
hosté odešli před sto lety, item
před zavíračkou. Rozmrzelý
vítr sráží sklínky…

ale lesklé kalužinky
na oprýskaných deskách stolů
překypují životem. Vzpomínky
plavou jako pulci,
paměť zabírá ztracená území.





Samolibý


               Evženu Bočkovi

V Miloticích na zámku paví muezzin —
štramák s prorockým hlasem —
pávici a slépky pohrdavě pase.
Zálibně přitom prohlíží svůj stín
a div že neoddá se

nákladnému dvoření… tomu stínu.
Akcie harému padly na třetinu.
Cokoli tuší Darwin o zájmech páva,
popírá jeho chocholatá hlava:
Dokud mám sebe, nezahynu!





Slovenky


Slovenky: to je jak přejíždět
prstem po stránkách atlasu
s pocitem dobrodruha; vlasy do pasu
a mäkký vietor vět,
vonící po nitranském dešti.

I v zapadlých okresech mají ráži
a elán; můžeš se snažit,
jak chceš, odpoví ti tichý chichot:
můžeš je dobývat jako Don Quijote…
a ony stejně skončí v Budapešti.





***


Jsem Verlaine. Má představivost
dostupuje vrcholu v noci.
Po pěti absintech mám pocit,
že abé Prévost
byl kýčař a starý prd.

Sekerku vzal jsem si z
ještě dnes budem na orbitu!
Štípu do kamen své sny,
je konec té hnusné, studené vesny…
Už hoří, Arthure, hoří!





Facebook


Otevři ten Atlas hvězd, hurry…
každou minutu se mění konstelace!
Perly i urážky, jistá láce,
tvůj status je za pět minut starý.
(Skrytá tvář ti dává placet

sázet na official portál Brna
sprosťárny nejhrubšího zrna,
které v noci tiše klíčí
tvého srdce na pumlíči:
otevři okno, ten Atlas hvězd!)





Prázdniny


Léto je tu; vstříc omamnému jihu
vyrazili děti, máma, táta, pes.
V rakvi vezou plavky, míče, deskové hry
a pro každého knihu,
aby nezlobil. Aby táta Herodes

nemusel se nasrat jako vloni
ještě než se cesta za Alpami skloní
do nudných rovin u Benátek.
Aby z léta převeselých hrátek
nebyly plačky až… do kadlátek.





Tak slez… 


Díváš se na holku v baru…
a vidíš jen svalovinu, podkožní tuk
a místo plachého cvaknutí zubů slyšíš zvuk
vrtačky. K stáru
je doprava slastí plná výluk.

Díváš se ráno do zrcadla…
a víš, že padla.
Skřípavě vracíš se do pokoje,
smrdíš jak kupa hnoje,
pýchu ti překrývá žok plný sádla…