Děkujeme za vaši podporu v soutěži Blog roku Magnesia Litera. Nevyšlo to, nevadí. Poezie žije dál!

Vladimíra Čerepková ve výběru Alice Horáčkové

neděle 16. srpna 2015

Novinářka Alice Horáčková (* 1980) napsala knihu o básnířce Vladimíře Čerepkové (4. února 1946 Praha – 11. srpna 2013 Saint Valéry en Caux, Normandie). Pátrala po pamětnících, hovořila s jejími přáteli, milenci, hledala na úřadech či v ústavech, aby v koláži rozhovorů zmapovala atmosféru v nitru i okolí této nepřehlédnutelné postavy bohémy 60. let v Praze. Usktečnila také poslední rozhovor s básnířkou, která po okupaci v roce 1968 emigrovala do Francie. Za knihu byla Alice Horáčková nominována na letošní Magnesii Literu.


Poprosili jsme autorku o její výběr z básní Vladimíry Čerepkové. "Vybrala jsem básně, které mám ráda. Jsou tam verše, co psala jako holka v pasťáku (Naše večery), jako emigrantka v Paříži (Ztráta řeči) až po ty pozdní lesní (Zimní derviš)," napsala Alice Horáčková a připojila tento průřez poezií beatnické femme fatale.














***


Vzhledem k tomu že nikomu nerozumím
a že se celý čas stydím promluvit svým nakřáplým hlasem
Vzhledem k tomu tu stojím já níže i výše podepsaná
Já Vladimíra
odjakživa podle křestního listu
a podle jiných psaných pravidel
Moje matka Lydie
já deset úžasných ptáků
Jdu dál nemohu tu zůstat
musím dál





Naše večery


Scházíme se někdy večer na záchodě
všechny svoje dlouhé sny a touhy si povíme
řevem a zpěvem
každá jinak
Ždímeme vajgly cigareta koluje od úst k ústům
a poslední ústa si pálí rty
ale jsme šťastné i v tom smradu
Potom přijde vychovatelka
vracíme se do ústavu.





Sepraná


Bleděmodré stejně vyždímám
a pak seperu světlé
světlo se srazilo
v strach
padá na jízdní propadlý řád
světlo a vůně
asi z bílé
bleděmodrá je sepraná





Ztráta řeči


Vlak vjíždí do tunelu
Okýnka nahoru
Řekni něco
blížíme se k domovu
k nádraží
k slonu za Roztoky
Řeč se vrací jako tekutý med
vhozený do balonu slova
Neřeknu
mlčením vás budu nutit
k opatrnosti příští
K slovům co vypadají
jak padající podkolenka
jak schovka pod postelí
jak litr mlíka na stole
Ráno





***


V kostech to zvoní
A řeka je po pramici prázdná
Nemohu stále zapomenout na svoji babičku v Kralupech nad Vltavou
Ano na moji babičku co tála do prostěradla
Až zežloutlo její žlučí
Moje babička – cínový vojáček
Její velká bílá prsa i ta se ztratila v její rakovině

Jen nedýchat zhluboka
nejsme věčně pod rentgenovými paprsky
býváme také doma býváme také v sobě zamčeni
k umlácení smutni
Někdy
Jindy však jako by naše játra ožila
Zvláštní mízou a potom pocítíme ve svých útrobách život
Stejně si myslím že moje babička nejvíce žila když umírala





Louky


Kde jsem jen ztratila svoje bídné dětství tak plné útěků
kde je malý kopec Floriánek plný mrtvých vran
Kostřičky ptáků mně dodnes chodí strašit
a svatý Florián kdysi můj něžný sen
už není hrdina
Toulám se Francií
a jsem trochu ušlá
a myslím na ředitele Ditricha
a jeho dceru Janu
na moji nenávist k nim
(jak se nyní zdá být směšná)
Na malé myši v polích
na to jak jsem ukrojila žábě nohu rýčem
a potom jsem plakala
a ředitel do mne štouchal svojí pazourou
jak jsem usnula s hnědou hlínou v prstech
ach jak jsem jiná
pod jiným nebem





Zimní derviš


Jsem zimní derviš
tajím dech
dokola tančí
zimní les

Jsem zimní derviš
zimní les
dokola tančím
až ztrácím dech

Jsem zimní derviš
zimní dech
jsem zimní les
a ztrácím dech





***


Že svět je plný žalobníků, to jsem věděla odjakživa.
Pohybovala jsem se hodně mezi hřbitovy. Olšanskými.
Hleďme, jaké jsem byla citlivé dítě.
(Teď ke mně přijde veverka a já nemám ani housku, ani voříšek a sama mám taky hlad, utekla jsem před obědem z družiny.)
Vypočítávala jsem někdy tresty, které mi hrozí.
Bylo jich hodně a to nepočítám maminčino bití a co horšího, vyčítání.
(Já vstávám, já od rána do večera... já šetřím.. já zápasím s korunou)
To mne fascinovalo, zápasit s korunou, to jsem se vždycky zamyslela a představovala jsem si, jak podivným způsobem maminka zápasí s korunou, s jednou korunou, s československou.
Přestalo mě bavit hrát si na důležitky.
(důležitky nenáviděné holky, ztělesněné tužkami v penále, žalobnice a pilné žačky)
Vytušila jsem, že Hana i Máňa jsou vlastně také důležitky a hra přestala být zajímavá.
A potom, začínala jsem sprosťačit a vymýšlela jsem velké a sprosté historie o Horákovi.
(delší dobu se mi zdálo, že se na mě více dívá)
Snad to na mě bylo poznat, jak ošklivě přemýšlím.
(On vyskočí první a dotkne se rukama listí na stromě, já se rozběhnu, ale nedoskočím, jsem malá, je mi devět let)
V červené vile jsem otevírala dveře klíčem, co mi visel na krku, naslouchala jsem za křeslem, jestli už je tatínek doma, navěšela jsem na sebe záclony a mluvila šeptem, nevěděla jsem nikdy určitě, je-li tatínek doma, rozstříhala jsem  maminčin bílý plášť a udělala z něho ručníky a kapesníky.
(maminka tehdy dojetím plakala, bylo to tak pěkně narovnáno ve skříni)
A tajemství hodin mě zajímalo víc než pračlověci. Budík byl pořád trochu rozbitý, a když jsem ho rozbila naposledy a úplně, věděla jsem, že živa nevyváznu.
(Jestli-li ho rozsekáš, zabiju tě)
Dopis na rozloučenou a šla jsem.
Do kostela.
Měly jsme s maminkou
jen opravdu to poslední
a taky jediné
Jeden plášť
jeden budík
jedna maminka
jedna já
V naší ratejně (slovo maminky) bývalo mile, když přišla návštěva. Maminka v zimní zahradě vařila kafe a já lezla po mramoru.
(Zapomínaná)
Štastná jsem jedla šunku a bonbony, dokud se mi nezačaly zavírat oči.
V neděli ráno nebylo v ratejně mile, maminka dlouho spala a já jsem se divila, jak může tak dlouho spát.
Zdenkovi koukala
holá prdel z peřin
ne tak docela holá
černé chlupy jsem pozorovala
s tichým zaujetím
nechtěla jsem vzbudit maminku
Za příznivých večerů mi maminka vždycky vyprávěla, jak si tu ratejnu zařídíme, tohle se vyhodí a tohle zůstane, to se dá přemalovat, jen co budeme mít víc peněz. Téhle ložnice by bylo škoda přece jenom, končívala maminka, dala mi ruku a spaly jsme na těch manželských postelích dál.
(kanadská bříza)
Zdeněk přicházel často.
(Jdi se podívat jest-li tatínek hlídkuje)
Toto pověření měla má špatná dětská duše ráda. Hned jsem běžela do zimní zahrady a opravdu tatínek stál dole na zídce v šedivých kalhotách.
(Jeho počínání bylo marné a nikdo to nemohl vědět lépe než já, ani maminka, ha ha)
Proč jsem byla
tak zlá
a smála jsem se člověku
který tak dokonale hrál tatínka
Maminka potom přirazila křeslo ke dveřím tatínkova pokoje (Teď se k nám nedostane, i kdyby se posral)
A já šla spát.
Ne jako v ratejně, tady jsou kamna, řekla maminka, když jsme se přestěhovaly.
Přišly doby másla a sýru.
Přišly doby paštik a Slováka a psů.
Přišly doby mrznutí v nějaké chatě s mrtvou myší.
(Tys tam byla s klukama, řekni kolik kluků tam bylo: člen veřejné bezpečnosti)
Přišlo plno psů. Přišlo třináct mučedníků a paní P. si rvala vlasy.
/Vždyť jsem vám přece říkala, že můj pes je zakletý princ./
Mezitím maminka říkala: ty mně dlouho srát nebudeš, ty půjdeš do ústavu. Netrvalo dlouho a šla jsem.
Ale na prvního máje jsem uprchla.
/Zelený těžký hubertus se zmítal na mé postavě, polobotky dřely/
Uličky hřměly hlavou cikánů.
Na rozmoklé pláni jsem našla mrtvého krtka.
Večer jsem se připlížila zpátky k ústavu.
/Vrzala jsem plotem, lámala větvičky, cvakaly mně zuby, strachem, co se mnou udělají./
Byla jsem objevena.
V dalším ústavu jsem viděla koks a holky.
Rok uběhl v upatlaném pokrytectví, byla jsem v tom tichu jak hluchoněmá.
/Nenáviděla jsem tak, jak to umí jenom dítě a ksindl/
Každou noc se mi zdálo o matce, každé probuzení bylo marností, každé ráno jsem viděla dvacet postelí a dvacet rozespalých tváří, ani jedna se nepodobala tváři mé matky!
V myšlenkách jsem se pomalu zřekla kamarádek, zříkala jsem se jednoho psa po druhém, chtěla jsem být u maminky a chodit ráno pro mléko.
/Opravdu anebo to byla jenom záminka, lhala jsem?/
Opravdu jsem se vrátila domů?
Bylo to jako když mi v těle taje led.
A roste dravá ryba.
Vrátila jsem se zpátky do ústavu, zůstala jsem tam další léta
ale už jsem věděla o té rybě, přerostla a udělala si ze mně
svou duši a své tělo
a tak už jsem zůstala.