Děkujeme za vaši podporu v soutěži Blog roku Magnesia Litera. Nevyšlo to, nevadí. Poezie žije dál!

Jiří Staněk: Na poučky pozdě

neděle 2. srpna 2015

Díky nakladatelství Weles a Norbertu Holubovi vám přinášíme deset básní z nové sbírky Jiřího Staňka (* 1957) nazvané Ostří.


Na serveru Wikipedii je o něm mimo jiné uvedeno: Narodil se v Brně, studoval na farmaceutické fakultě v Bratislavě, žije a pracuje jako lékárník ve Strakonicích. Od roku 1976 se datuje jeho přátelství s Mirkem Kováříkem a prezentace textů na čtených klubových pořadech Zelené peří, Slyšet se navzájem. Pokládá se za člena neexistující „Generace Zeleného peří“ (např. Antošová, Hrbáč, Kasal, 6 Kroš, Toman).


První publikaci vydal se svým kolegou Zdenkem Bugáněm, slovenským grafikem jako malotirážovou bibliofilii v roce 1979 vlastním nákladem. Vzájemná spolupráce byla po
létech obnovena a v roce 2000 vzniká v Ružomberku společné nakladatelství Salamandra, do budoucna určené pro prezentaci tvorby obou.


Příležitostně spolupracoval od roku 1976 s Československým rozhlasem. Podílel se písňovými texty na divadelních představeních režiséra Petra Poledňáka, svými texty uvádí vernisáže výtvarných výstav. Zabývá se recenzemi pro Tvar, Nové knihy. Člen českého centra P.E.N. klubu. Nepokládá se za básníka a tvůrce, nýbrž za hrací automat, mechanicky převádějící to, co do něj vnese svět.


Od roku 1979 vydal 16 samostatných sbírek, ta poslední, Ostří, vyšla ve Welesu na přelomu let 2014 a 2015.












VLAKEM


Zpět, štěstěno podkovaná.
Milovat něžnost deště.
Když do duhy, tak touha.
Smír klene, jede vlak.
A staví ve stanici Česká.
Kuřim. Tišnov. Loučky.
Na poučky pozdě, dávno
mě posadili do kupé.
V únoru padesát sedm.
Dívám se přes sklo, mlčím.
Svět mimo, ale přec.





SLUNCE, LUČIŠTNÍK


Opři se, slunce
a promiň, že ti tykám,
ty dětské!
Úhel ostrý paprsků
tvých šípů šebestianovsky
trčících z chlapeckého
boku z podžebří
nad gotikou oblouku
pánevní kosti
vzpažení uvázané konopím
lana nad hlavu v dané
příkazem prosbě
o větev stromu...





SVATOJÁNSKOST NOCI


Troufalost.
Farní zahrada.
Sadismus stromořadí
opeřeného květem
v křídla andělů korun.
Trávě kladených na skráň.
Rosa bose. Nedýchání.
Věneček parabolou:
ptám se Barunky Panklové
(sám stejně-dětský):

To byla jabloň?





FILIP T. DÁVNO


Smutno na hmatníku
Frippa. Z ničeho & bytí.
Chodím k Mnichovi.
Stulit se samomluvit
na barokní schod a
ze stínu shlížím dívky
našeho gymplu. Je nemít.
Být jimi.





ČERNÝ MYSLIVEC


Vetknout si sojčí (čí)
pírko za klobouk – já
Černý Myslivec tě zvoucí
na úpěnlivý Úpy břeh
(života-vody běh ba
možná zběh /kdoví/)
houkání soví-houkání
zpozdilého nákladního
vlaku plného šrotu-železa
že rez až na koleje plyne
panenská menstruační
krev – je chvíle vdov
kvílivých matek dcer
jež měly se mnou:

nebo s nimi já –





VYSOKÁ KNIHA ČERVNA


Chřípí se zachvěje
nadějí asi-snad:
pozítří otevře vysokou
knihu Června podobnou
letu chmýří kvetoucích
javorů a jilmů. Nedělí.
Budeme čekat.
Co si v nás přečtou:
Jiní.





VYKRÁDAČ HROBU
(Janu Kotalíkovi)


Erwajner
je nesen v předvečer
šrámkovských splazů
Otavy pod mostem městem.
Zevlouni zvědavci čumí,
jak už to umí, když je
příležitost.
Vrchní rabbi David Kraus,
tajný agent StB,
jarmulku sponkou
přichycenou k vlasům,
sykavě varuje vykrádače
hrobu:

Nikdy Nikomu Nevěřte,

pane Kotalíku!





PISÁRKY


Uniká oniká
je tady nikde není
přání nebo chtění
a chvění. Jenom tak.
V loděnici štíhlý skif
rakev tělu. Na hladinu.
Pod vrbami. Smutečními.
Zvesela vesla. Hloubit klouby:
dnům svým dno.





PSÁT


Nahoře Cassiopea.
Ještě to dopíši.
Výčet omylů a hříchů
svěřím tichu papíru,
bezkněžské zpovědnici.





VRŽENÉ BRNO


Nejzoufalejší je
ponorná řeka nebytí
tak tichá bezhlase
dým na Centrálce otcova
chámu znečisťující ovzduší
nad hroudou vrženého Brna

VLASTNĚ dopředu,
ne zpátky –